Takže, tadyk je druhý díl této povídky musím přiznat, že vznikl na základě toho, že, že... Už vlastně ani nevím .. Jinak doufám, že se vám bude líbit a také vám přeji příjemný počteníčko
YUP A nikdo není dokonalí, takže se omlouvám za neopravený chybi

Oficiálně nejsmutnější kapitola ever. Bulela jsem u ní jak želva. Máma se mohla strhat smíchy, když jsem jí vysvětlovala, že je to kvůli tomu, že zrovna píšu hodně smutnou kapitolu povídky.
Ale zároveň je to kapitola, kde se stane něco, co jste asi nečekali. Nebo možná čekali, ale nečekali jste, že se to stane takhle... =D
Nezapomínejte, že máme pořád dvě kapitoly do konce. Ještě se tam něco musí stát!! =D
Už bych zase brala prázdniny. Škola mě naprosto ničí. Dneska jsme psali první písemku z němčiny (BIG EPIC FAIL!!) a domů jsem se dostala až v půl sedmé. Po devíti hodinách školy, klarinetu a rozšířené výtvarce jsem pak seděla v kuchyni a naprosto jsem si užívala chvličku klidu, kdy jsem se cpala pizzou a nemusela nic dělat... wááh... už sem jen přidám tuhle kapitolu a asi jdu spát. Anom přesně tak! =D
Zrovna si dávám maličkou pauzu v psaní, abych si trochu odpočinula a nabrala nové nápady. Mám pocit, že jsem ve Sparkiem vypotřebovala všechny shounen-ai nápady a scény... hrůzný pocit =D
Máme tu další dvě ilustrace! Některé z vás je už vyčmuchaly (což upřímně nechápu =D), ale pro vás ostatní ZDE! a ZDE! <- K té druhé... Varuji vás. Předem. Pak si nestěžujte =D
Užijte si tuhle kapitolu a... neplačte.

Moc se omlouvám!! Nějak jsem nestíhala, takže povídka je tu se zpožděním. A to není vše... Je velmi krátká, a to z jednoho jediného důvodu. Nemohla jsem jí dále rozepsat, takže toto je vlastně předposlední díl. Ovšem ten poslední mám již dopsaný, takže když si o něj řeknete, tak vám ho sem dám.
A pokud si o něj nepožádáte, vydám ho až příští týden.
No povídka téměř končí, a já doufám, že se tento předposlední díl, této kraviny, bude někomu líbit. ^^
Ještě bych chtěla poděkovat Hlavka14, Sakura.Kato a Aranis za jejich komentáře! A tento díl je vlastně věnován jim.

Znovu se zamyšleně podívala z okna. Pršelo. Měla i neměla déšť ráda, cítila se při něm divně. Chtěla rozpřáhnout ruce a s radostí děkovat nebi, ale zároveň měla nutkání se schovat pod deku a křičet smutkem. Byla v bytě sama. Zelenýma očima přejela plyšáky, rozsazené u malého stolku. Dnešního čajového dýchánku se účastnil králík a jednorožec. Vedle ní na stole byla rozložená šachovnice. Hra se právě rozbíhala. Natáhla jemně tvarovanou ruku se štíhlými prsty, jednu z mála částí svého těla, na kterou byla opravdu pyšná. Díky téhle krásné ruce píšu. Díky ní splétám příběhy a osudy lidí. Tak kdo to bude dneska?

...natáhla ruku a povalila Střelce.

Stres, nervy a nedostatek inspirace. Tak by se dal popsat můj první den na intru.
I přez takový začátek se mi podařilo pro vás něco stvořit, snad se to bude líbit a přeju
příjemné počtení.