Dej mi svůj úsměv - 8. kapitola - konec

Vzbudím se asi v půl sedmé ráno a nemůžu si vzpomenout, jak jsem se dostala do postele. Jsem vysvlečená do spodního prádla a poslední vzpomínka je, jak mě Martin nese domů. Já usnula! Já usnula, když mě nesl domů!
Počkat… to znamená, že to on mě uložil do postele a taky to on mi sundal tričko a kalhoty! To snad ne!! Naprosto zrudnu a zapomenu dýchat… Ne, nenenenene, ne! On mě viděl skoro nahou! Vylezu z postele, omotám kolem sebe osušku, vezmu si čisté spodní prádlo a oblečení a jdu se osprchovat.
Sprchu si moc neužiju. Osuším se, oblíknu se, nalíčím se a jdu si dát do kuchyně snídani. Zarazím se hned ve dveřích koupelny, protože ucítím, jak se něco smaží, asi vejce.
Vlítnu ke kuchyňskýmu koutu a uvidím Martina u sporáku. Ale vždyť předtím nikde nebyl! Nebo jsem si ho jenom nevšimla?
„Dobré ráno!“ Řekne s úsměvem.
„TY! Ty…“ Nemůžu nalézt správná slova a on se na mě nechápavě kouká. „Ty jsi mě svlíknul!!“ Zařvu na něj.
„Sundal jsem ti tričko a kalhoty jenom, kvůli tomu, že by se ti v tom špatně spalo. Ale neboj, neokoukával jsem tě. Nejsem žádnej čumil.“ Řekne klidně.
„Tos mě měl radši vzbudit!“ Řeknu nakvašeně. „A co tu vlastně děláš?!“
„Snídani,“ zvedne pánvičku na důkaz.
„Myslím v tomhle bytě! Tys tu spal?!“
„Jo…“ odpoví klidně a přesouvá míchaná vajíčka na dva talířky. „Bylo pozdě a já to mám odtud domů daleko.“ Položí talířky na jídelní stolek. „Vezmi si,“ nabídne mi.
Naštvaně si sednu na židli a vezmu si první sousto. „MŇAM!!“
„Chutná ti?“ Zeptá se s úsměvem.
„Jo! Je to skvělý! A je to i moje oblíbený jídlo!“ Odpovím s úsměvem a láduji do sebe vajíčka. Uáá! Úplně jsem zapomněla, že jsem na něj naštvaná! „Ale nemysli si, že ti to odpustím jenom kvůli tomu, že mi dáš dobrý jídlo! Na to zapomeň!“ Řeknu přísně.
„Jsi roztomilá!“ Řekne, jakoby nevnímal, co jsem mu teď řekla. Zatvářím se co nejnaštvaněji, jak umím.
„Tak jo, omlouvám se, ale neměl jsem žádné špatné úmysly. Čestný skautský!“ Vždyť to vůbec nebere vážně! Usměje se tím svým dokonalým úsměvem a dodá: „Miluju tě.“ Teprve to mě obměkčí.
„Nemysli si, že mi vždycky jako omluvu uděláš jídlo a řekneš mi, že mě miluješ!“ Snažím se, aby to znělo vážně, ale hrozně se mi chce usmívat. „Protože to nebude platit vždycky!“
Začne se smát. „No, myslím, že jsem právě potkal to rozbouřené moře!“ Řekne pobaveně a zase se začne smát a já se musím přidat k němu.
Po chvilce vezmu oba talíře a i s pánvičkou je jdu umýt ve dřezu. Pustím vodu, namočím houbičku s mycím prostředkem a začnu umývat talířky. Martin mě obejme kolem pasu.
„Miluju tě,“ zašeptá a políbí mě do vlasů. Opřu se o něj a umývám nádobí, když to dodělám, otřu si ruce a políbím ho.
Podívám se na hodiny. „Cože?! Ono je čtvrt na osm!“ Letím do koupelny, kde si vyčistím zuby, pak letím do kuchyňky, kde stále stojí Martin.
„Jestli chceš do sprchy, máš na to deset minut maximálně.“
„Dobře…“
„Počkej, dám ti čistou osušku,“ vběhnu do pokoje a ve skříni lovím ručník, Martin přijde za mnou a řekne: „Kam ten spěch? Ještě máme patnáct minut do půl a škola začíná až v osm deset. Času dost.“ Usměje se.
„No jo, jenže nejpozději ve čtyřicet musíme vyjít, abychom přišli včas, a já musím najít sešity a učebnice… Počkat! Vždyť ty nemáš žádný věci do školy!“ Začne se smát. „Co je na tom vtipnýho?!“
„Seš ještě roztomilejší, než když jsi naštvaná… Neboj, věci do školy mám.“
„Cože? Jakto? Vždyť…“
„Zavolal jsem ségře, že přespím u kámoše a ať mi sem hodí věci na zítřek, takže mám i kartáček na zuby,“ usměje se.
„Aha, tak to jo…“ Uleví se mi. „Počkat! Tvoje sestra přišla sem?!“ Zděsím se.
„Ne, přímo sem ne… Vyšel jsem ven a setkali jsme se kousek od baráku… neboj…“
Kouknu se na telefon. „Už je dvacetpět!“ Vyjeknu.
„Teď už máš opravdu jen deset minut! Tak už jdi do tý sprchy!“ Vyženu ho z pokoje a začnu hledat sešity. A jako by toho nabylo málo, nemůžu najít svojí tašku! Kam já jí hodila?! Tak jo… přišla jsem domů, pak jsem šla do koupelny a… co sem tam vlastně dělala?
Pak jsem šla do kuchyně a dala si něco k snědku a pak jsem šla spát… Takže já tu tašku mám v koupelně? To je fakt skvělý.
Sedím na posteli a v ruce držím učivo, kouknu se na čas: sedm třicet-tři. Ještě má dvě minuty… třicet-čtyři, třicet pět… počkat, už před 7:33 přestala týct sprcha, co tam ještě dělá?
Třicet sedm – Vždyť přijdeme pozdě!! Vstanu z postele, otevřu dveře koupelny a v levé ruce svírám učebnice a sešity. Martin tam stojí opřený a oblečený.
„Co tu děláš tak dlouho?!“ Zeptám se naštvaně a začnu cpát věci do tašky.
„Čekal jsem, jestli sem vtrhneš, když nevyjdu do třiceti pěti. A trefil jsem se. A co tu děláš ty?“ Zeptá se škádlivě. „Co kdybych nebyl oblečenej?“ Naprosto zrudnu, vůbec mě to nenapadlo!
Na jeho otázku však neodpovím, jen ho chytnu za ruku a táhnu ho ke dveřím. „Kde máš tašku?“ rozhlížím se po bytě.
„Vedle pohovky…“ Rychle k ní dojdu a popadnu jeho baťoh. Ještě se podívám do kuchyně na hodiny: „Přijdem pozdě! Ono už je čtyřicetjedna!“
Martin si mě otočí k sobě. „Co se stane, když přijdeme pozdě? Vlastně bychom tam nemuseli jít vůbec a můžeme si užít volný den v prázdném bytě…“ Políbí mě a sundá mi z ramene tašku.
„To ne! Vždyť spolu chodíme teprve druhej den!“ Odtáhnu se a tašku si opět nandám.
„Pojď do školy, nebo tady klidně počkej, ale já do školy rozhodně půjdu…“ On se vážně chtěl…? „Nebo spíš poběžím…“ Zamračím se na hodiny.
„Achjo… tak poběžíme…“ Vzdychne, vezme mě za ruku, zamkne za námi byt a běžíme do školy. Přijdeme asi o minutu později a než vstoupíme do třídy, pustím jeho ruku. Znepokojeně se na mě podívá, ale neodmlouvá. Nechám ho, ať vejde jako první.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekne s úsměvem.
„A proč jdete pozdě?“ Zeptá se chemikářka.
„Protože jsem nestíhal všechno, co jsem chtěl stihnout…“ Zamručí. V ten moment vejdu do třídy já.
„A proč jdete Vy pozdě, slečno Killerová?“ Zeptá se profesorka podezíravě.
„Protože jsem musela něco zařídit.“ Odpovím neutrálně.
„A můžu se zeptat, co to bylo?“
„Tohle…“ Vytáhnu z tašky pět listů, oznamujících mámin pohřeb. Dojdu k Alexovi a jeden mu dám, pak jdu za Annou, které dám další a sednu si na svoje místo.
„Já jen, že jsem vás dva viděla, jak spolu běžíte do školy.“ Řekne profesorka.
„No a?“ Zeptám se lhostejným tónem, jako jsem to dělala od máminy smrti… Je to zvláštní, opustila mě moje dobrá nálada a taky se mi vůbec nechce usmívat. Martin dojde k lavici a taky si sedne.
„Nic.“ Zamračí se.
„Ale pokud ještě jednou přijdete pozdě jenom kvůli tomu, že jste ráno nestíhali, co jste chtěli…“ Vyhrožuje.
„O čem to mluvíte?“ Zeptám se.
„Vy moc dobře víte, o čem mluvím…“
„Myslím, že ne…“ Odpovím a ona se tomu už naštěstí nevěnuje. Martin vypadá naštvaně. „Děje se něco?“
„Proč se zase chováš, jako předtím?“ Zašeptá.
„Myslím, proč najednou nemáš dobrou náladu a proč se neusmíváš…“ Mračí se.
„Protože můj úsměv patří jen tobě,“ usměju se. To ho, vypadá to, uklidní. Chytneme se za ruku pod lavicí.
„Nevadí to?“ Zeptá se. „Nebudeš si moct psát poznámky.“
„Nevadí, stejně mě chemie moc nebere…“
„Aha… Hele… Můžeš se usmívat i na ostatní? Připadám si jako nějakej tyran, co tě nutí, aby ses usmívala… Pak nevím, jestli jsi šťastná nebo ne…“ Řekne mi zamračeně.
„Proč myslíš, že mě nutíš?“ Nechápu.
„No… protože jsi mi neřekla, že mě miluješ a usmíváš se jenom na mě…“
„Aha… takže o to tu jde…“ Nestihnu říct víc, protože mě chemikářka vyvolá k tabuli. Dojdu k jejímu stolu a řeknu: „Omlouvám se, ale ještě nemám doplněnou látku…“ Řeknu s vážnou tváří.
„Na co myslíte Killerová?!“ Řekne rázně. „Vždyť jste nechyběla na žádné z mých hodin!“
„No jo vlastně…“ Uvědomím si.
„Ale stejně nejsem připravená na hodinu, takže…“ Ani to nedopovím, protože profesorka vstane.
„Killerová! Co jste tam vzadu dělala?!“ Řekne naštvaně. „Já Vás nechci zkoušet!“
„Vážně? A co teda?“ Kvůli Martinovi teď vůbec nevím, co se děje!
„Vy jste mě vážně neposlouchala?! Měla bych vám dát pětku!“
„Ale, teď jste říkala, že mě nezkoušíte…“ Spolužáci se začnou smát.
„Tak já to řeknu ještě jednou… Ukážete mi prosím Váš sešit?“
„Ale já nemám napsanou dnešní látku…“
„To je jedno, dneska jen opakujeme.“ Řekne rázně. „Tak mi ukažte ten sešit!“
„Ou… Tak jo…“ Jdu zpátky k lavici a vezmu sešit.
„Killerová, Killerová… Já se z Vás jednoho dne zblázním…“ Kroutí hlavou.
„No… nebudete jediná… Spousta lidí se k Vám přidá…“ Zamyslím se, kolik lidí mi to už řeklo. „To je dobrá zpráva, ne?“ Usměju se.
„Konečně se zase usmíváte Killerová. Dokonce víc než dřív… Co ta změna?“ Ptá se profesorka, která má najednou taky dobrou náladu.
„Ta změna se stala už včera.“ Odpovím a stále se usmívám.
„A co to bylo za změnu? Smím-li se zeptat…“
„Změnil se mi život. Nejdříve k horšímu, protože mi umřela mamka, jak asi víte… A teď jsem najednou šťastná, protože vím, že nejsem sama. A mám lepší náladu, než dříve, protože právě teď se mi chce vykřičet do celého světa, jak je život skvělej. A i když zatím nedokážu říct jisté dvě slova, pochopila jsem konečně jejich význam. Mám se naprosto skvěle a nic tomu nezabrání.“ Řeknu s blaženým úsměvem a doufám, že Martin pochopil, co jsem tím myslela.
„Jste zvláštní, víte o tom?“ Ptá se spokojeně profesorka.
„Co tím myslíte?“
„Nic podstatného…“ Ukončí náš rozhovor, zrovna když zazvoní na přestávku. Jdu trochu nervózně k lavici. Martin se neusmívá, spíš vypadá naštvaně.
„Co jsem provedla teď?“ Zamračím se.
„Počkej, přemýšlím…“ Sednu si vedle něj a čekám. „Vážně mluvíš hrozně zmateně.“ Poví nakonec.
„Víš, vůbec nechápu, co jsi tím proslovem chtěla říct…“
„Že jsem teď šťastná, a že za to může jedna jediná osoba…“ Vysvětlím.
„To zrovna chápu… Jen nevím ty dvě slova… Co mají být zač?“ Mračí se.
„Miluju tě,“ zašeptám neslyšně a nesrozumitelně.
„Cože? Nic jsem neslyšel…“
„Říkam, že tě miluju, hlupáku!!“ Zařvu na celou třídu a přitáhnu na sebe pozornost.
„A pak kdo je hlupák,“ usměje se tím svým úsměvem a políbí mě před celou třídou. Ale nevadí mi to, protože jsem šťastná, řekla jsem to a on to teď ví. To je jediné, co je podstatné…