Dej mi svůj úsměv - 7. kapitola

Asi v sedm večer mi přijde smska od bráchy „Kde seš? V práci? A kde pracuješ?“
„Hoj, víš kde je ten rockovej klub? Tak tam.“
„Tak jo, hned sem tam!“ Odepíše mi bleskově.
Přijde asi ve čtvrt na osm, sedne si k baru, objedná si colu a zůstane sedět. „Jak se daří?“ Zeptám se ho, když točím pivo.
„Poměrně dobře…“ Odpoví s pokrčením ramen.
„A co Simča?“
„Taky dobře…“ Řekne se stejnou reakcí jako předtím.
To z něj budu muset všechno páčit? „Co potřebuješ?“
„To musím něco potřebovat, abych viděl svojí malou sestřičku?“ Zamračí se na mě.
„Ne, ale já teď pracuju a na tebe moc času nemám. A je divný, že jsi přišel ke mně do práce… Hlavně když nemáš rád rock…“
„No jo… Vlastně jsem přišel kvůli tomu, že už známe datum pohřbu a dáváme známým pozvánky… Přinesl jsem i nějaký pro tvoje kamarády…“
„Oh, aha…“ Hodím jednomu klukovi pití a myju skleničky. „Počkej chvilku, musím doplnit pití do mrazáku.“ Skočím dozadu pro krabici s lahvemi. Naplním ledničku a pokračuju v konverzaci. „Díky, ale mě budou stačit pro tři lidi maximálně.“ Řeknu, protože mi podává pět pozvánek.
„Nevadí,“ usměje se.
„Heej! Chci to pivčo!“ Řekne jeden zákazník.
„Hned to bude!“ Začnu točit a plním i všechny ostatní objednávky abych měla víc času na bráchu.
„Hele…“ Oslovím Michala.
„Co?“ Povytáhne obočí.
„Jsi šťastnej? Nebo aspoň spokojenej?“ Zeptám se.
„Co tím myslíš?“
„Já jen, že se usmíváš…“
„Aha… Nejsem ani šťastnej, ani spokojenej… Jen se snažím chovat jako dřív…“ Vzpomenu si na Martina. „A vadilo by ti, kdybych já byla teď šťastná?“
„Nevadilo… Ale pokud jsi, tak proč se neusmíváš?“
„Protože to zatím nedokážu…“ Natočím další zlatavou tekutinu.
„A můžu se zeptat, proč jsi šťastná?“ Zeptá se trochu mrtvým tónem.
„Protože jsem našla někoho, koho mám ráda a on má rád mě… a cítím se s ním bezpečně…“ Trochu se zasním.
„Alex?!“ Řekne vyděšeně.
„Bože ne!!“ Odpovím stejně vylekaně a nejbližší zákazníci dostanou záchvat smíchu. Podám dvěma klukům colu a snažím se jí i zaúčtovat. A úspěch! „Alex ne, ale… pamatuješ si na toho záškoláka? On tak trochu teď chodí do stejný třídy, jako já…“ Vysvětlím mu.
„Páni… Řekni mi o tom všechno.“ Jsem ráda, že mám takovýho bráchu, i když občas má agresivní záchvaty… Řeknu mu všechno, co se včera a dneska stalo.
„Takže jste se dneska párkrát políbili?“ Zeptá se a já zčervenám.
„Jo a nejvtipnější na tom dnešku je, že po tom, co končí čtvrtá hodina a my jdeme domů, tak tam jdou lidi z nižšího ročníku. No a my dva jsme si zrovna dávali letmý polibek a on do třídy vešel profesor na němčinu!“
„No a?“ Řekne brácha s úsměvem.
„No a?! Vždyť jsem ti říkala, že ten němčinář je idiot a má na všechno pitomý poznámky! Něco o nás řekl tý třídě, a všichni dostali záchvat smíchu! On nás ztrapnil!“ Vyjedu na něj.
„Aha a co ten Martin na to?“ Zeptá se pobaveně.
„No, rozloučili jsme se a vyšel ze třídy. Já odešla chvilinku po něm, ještě jsem neměla naházený všechny věci v tašce…“
„Myslíš, že dneska přijde ten kluk, co chodí v půl devátý?“ Zeptá se mě Míša potichu.
„To už je tolik?“ Podivím se.
„Jo, je,“ souhlasí bráška. „Ale chci se ještě zeptat…“ Pokračuje vážně. „Máš toho kluka opravdu ráda?“
Odvrátím pohled od jeho vážných očí, hrozně mě znervózňujou… Podívám se ke vchodovým dveřím, kterými právě přišla partička kluků. A s pohledem na ně konečně odpovím: „Jo mám…“
„Hej ty!“ Zavolá na mě jeden kluk u baru.
Otočím se na něj: „Ano?“
„Měla by ses usmívat častěji!“ Mrkne na mě.
„Cože?“ Hlesnu a podívám se na bráchu. „Já se…“
„Jop!“ Odpoví s úsměvem.
„Kdy…?“ Já se usmála?
„Když jsi řekla, že ho máš ráda,“ řekne a vypadá spokojeně. A já si uvědomím, že jsem v tom hloučku kluků, který se teď přesunul k baru, a volá na mě objednávku, viděla i Martina. Zrudnu, podívám se na ně a Martin s naprosto vážnou tváří řekne: „Koho máš ráda?“ Zní to trochu naštvaně, asi si myslí, že jsem mluvila o někom jiným. Takhle vypadá naprosto roztomile!
Nakloním se k němu přes bar, políbím ho, podívám se mu do očí a s úsměvem řeknu: „Tebe.“
Teprve teď mi dojde, co jsem udělala. Odtáhnu se a rudá jako rajče jdu natočit tři točený limonády.
Brácha se se mnou rozloučil chvilku potom, co přišel Martin. A ten odešel asi v devět, aniž by mi něco řekl. V jednu jsme vyhnali poslední zákazníky a začali uklízet. Asi v půl druhý jsem šla domů. Kousek od baru někdo stál, byl ve tmě, takže jsem neviděla, co je zač a raději jsem pokračovala v cestě.
„Lenko!“ Zavolala ta osoba. Otočím se a rozpoznám Martina.
„Já tě něčím naštvala?“ Zeptám se ho. „Já jen, že jsi mi nic neřekl a beze slova odešel…“
„Ne, já jen… mrzelo mě, že to nejsem já, díky komu se usmíváš…“ Řekne trochu rozpačitě. „Ale v každym případě jsem rád, že se usmíváš…“ Říká to trochu naštvaně.
„A kdo myslíš, že mě rozesmál?“ Zeptám se.
„No, asi tvůj brácha.“ Řekne zamračeně.
Usměju se. „Víš tohle je potřetí, co jsem se usmála od máminy smrti, a všechno to bylo dneska večer. A ty seš opravdu hlupák, víš?“ Škádlím ho, „protože všechny tři úsměvy patřili tobě.“ V jeho očích se zaleskne něco zvláštního. Rukou si mě přitáhne a obejme. Pak vezme můj obličej a políbí mě, naléhavě a přitom něžně. Pootevřu ústa, on výzvu pochopí, usměje se a začne mě líbat jazykem.
Mám pocit, že se mi podlomí kolena, ale on mě drží pevně. Nečekala jsem, že můj první polibek bude tak krásný. Je sice pravda, že i ty letmé polibky byly úžasný, ale tohle?
Po chvilce líbání se něžně odtáhnu a snažím se nabrat dech, naštěstí on na tom není o moc líp. Usměje se na mě neuvěřitelným úsměvem, z kterého mi poskočí, už tak zrychlené, srdce. V jeho očích vidím štěstí a vzrušení, přitiskne si mě ještě těsněji k tělu a potichounku zašeptá: „Miluji tě.“
Není to poprvé, co slyším tahle slova, ale teprve teď chápu jejich význam.
Tohle je láska, to je to, co jsem do nedávna neznala, ale nedokážu říct ta dvě slova. Místo odpovědi ho sevřu nejsilněji, jak dokážu a položím si hlavu na jeho hruď. „Všechno zlé, je k něčemu dobré…“ Řeknu potichu.
„Co tím myslíš?“ Zeptá se stále mě objímajíc.
„Nebýt máminy smrti, nikdy bychom se nepoznali…“ Podívám se mu do očí.
„Ta představa se mi moc nelíbí…“ Zamračí se. Natáhnu se k jeho ústům a políbím ho. Je to jen krátký polibek, ale snažím se do něj dát všechnu tu lásku, kterou cítím.
„A kdy přijde to rozbouřený moře, ledová zeď a skála jako diamant?“ Zeptá se. „Protože jsi mi ještě nedala klíč, víš? Takže se musím připravit…“ Řekne s blaženým úsměvem.
„Hlupáčku,“ zašeptám. „Vlastně máš štěstí, víš o tom?“
„Jakto?“
„Protože ses tomu všemu vyhnul a rovnou odemkl moje srdce, aniž bys měl klíč, víš? Je to trochu nefér vůči tvým předchůdcům, kteří se nedokázali postavit ani představě, že by to všechno museli překonat. Chudáci…“
„Tak to mám asi vážně štěstí, že jsem se postavil aspoň tý představě a neutekl jako nějakej zajíc.“ Řekne pobaveně.
„To jsi tu celou dobu čekal, než vyjdu?“ Zeptám se.
„No vlastně jo…“
„Hlupáčku,“ usměju se.
„Nejsi unavená?“ Zeptá se starostlivě.
„Trochu…“
„Tak to tě donesu domů.“ Vyzvedne mě do svojí náruče.
„Po-počkej, co to děláš?!“ Zakoktám. „Polož mě na zem!!“ Jsem rudá jak rajče.
„Kdepak!“ Usměje se. „Přece jsem řekl, že tě donesu, ne?“
„A-ale jsem hrozně těžká a domů je to daleko a, a taky-“
„Pššt! Jen si užívej cestu, musíš být unavená a těžká rozhodně nejsi!“
„Připadám si jako blbec…“ Zakňourám.
„Nemáš důvod!“ Usměje se na mě neuvěřitelně kouzelným úsměvem.