Rudé oči

Nevěřícně zírám do tvojí tváře a stále odmítám přijmout tu skutečnost, že mě opouštíš. Po tolika letech jsi mu přece jenom dala přednost. Snažím se dotknout tvojí tváře, ale odrazuje mě ten chlad v očích. V těch očích, které se na mě ještě docela nedávno dívaly s láskou. Teď jako kdybys mě probodávala dvěma rudými paprsky. Nesnesu ten pohled. Nesnesu to pomyšlení, že teď mám dál žít bez tebe. Dokážu to vůbec? Nejspíš ne.
„Proč?“ hlesnu sotva slyšitelně a bojím se pohlédnout ti do obličeje. Jasně, teď se musíš ptát, kam zmizela ta neohrožená a nebojácná kunoichi. Zemřela. Zabilo ji tvoje odmítnutí.
„To se musíš ptát? Milovala jsem ho už od akademie.“ Stejně dobře bys po mě mohla házet kunaie, místo slov. Konečně plně chápu význam veršů tvoje oči ublížit mi mohou víc, než tisíc jejich dýk.
„Ale co já …?“ Nejsem si jistá, jestli jsem se měla ptát, ale musela jsem. Přestože se odpovědi bojím, musím ji znát.
„Jenom taková zábava.“ Kde se v tobě vzala ta nenávist? Nebo spíš, kdy? Kdy a jak jsem ti tak hrozně ublížila? Otáčíš se, odcházíš a něco si bereš s sebou. Něco, co už ti navždy zůstane, co už ti nikdo nevezme. Kousek mého srdce, rozhodně ne malý.

Pozoruji tvoji tvář, zatímco vedu genniny k druhé zkoušce. Jak se s nimi bavíš, se stejným úsměvem, jaký kdysi patřil mě. S jakým výrazem v tváři se díváš na něj. I ten výraz kdysi patřil mě. Odvracím se, abych zakryla stopy smutku. Přesto v zádech cítím tvůj rudý pohled. Nad čím přemýšlíš? Ne, snad to radši ani nechci vědět. Jaks mi to mohla udělat, Kurenai? Jaks mě mohla takhle zradit?
„Anko-sensei, bude ta zkouška těžká?“ jeden z genninů mě vytrhává z rozjímání. A snad je to dobře.

Nebyla jsem u toho, když ti řekli že zemřel. Nebyla jsem tam, když si mě potřebovala. Ale byla jsem to já, kdo připravil jeho tělo na pohřeb. A byla jsem to já, kdo celou dobu stál za tebou. Když ses zhroutila u jeho hrobu, pořád jsem tam pro tebe byla. Dokonce i ten mladý Nara už odešel truchlit domů, ale já tam pořád byla.
„Kurenai ...“ Je krásné znovu vyslovit tvoje jméno.
„Anko, co tady děláš? Jdi domů ...“ Hlas se ti láme. Pokládám ti ruku na rameno. Hrozně se třeseš.
„Proč bych odcházela, když mě potřebuješ?“ Odpovídám otázkou a sedám si vedle tebe.
Skláníš hlavu a neodpovídáš. Začínám se bát, jestli jsem to nepřehnala. Najednou mi do klína padá tvoje hlava a ty začínáš znovu brečet.
„Promiň … že jsem … ti tak … ublížila.“ vyrážíš ze sebe mezi vzlyky. Ruku křečovitě zatínáš do mých kalhot.
„P...p...promiň.“ Chytám tě za tu ruku a beru tě do náruče.
„Mlč. Pojď, odvedu tě domů.“ I za ten kratičký okamžik blízkosti jsem ráda.

Drobná černovláska starostlivě přejela rukou po tváři vyšší ženy. Ta se pousmála.
„Chtělas vědět jak jsem to cítila.“ Kurenai se na pohovce přetočila, takže teď dřepěla nad Anko.
Asi bych se měla znova omluvit.“ Sklonila se nad druhou kunoichi a spojila jejich rty v polibku.

Najednou rádio ztichlo.
„Mami!“ ozval se hlásek malého černovlasého klučiny …