„Tak ty jsi fakt něco. Myslela jsem si hned ze začátku, že budeš nějaká arogantní k***a, ale tohle už je i na mě příliš. Ne jen, že jsi první den přišla do třídy skoro jako trhan, druhý ses musela upravit, abys všechny okouzlila, no a ten třetí…, to sis musela přivést nějakého starého páprdu a ještě se přede všemi oblizovat se svým přítelem co?“ Jak začala mluvit, tak jsem ji hned ignorovala, ale potom co jsem uslyšela něco o dědovi a Tsukimu, už jsem se sotva držela. Prostě jsem neříkala nic a nehty zarývala do lavice s tichými slovy: „Ať už konečně zvoní.“
„Tak panenka mě bude ignorovat jo? Nějaká namyšlená princezna, no ne?“ Otočila se ke svým přítelkyním a zase se do mě začala navážet. Musím to strpět.
„Že by se nás bála,“ začala se smát nepříjemná černovláska.
„Taky má proč,“ přidala se k ní brunetka a blonďatá Enriko jim vše odkývala s rukama složenými na hrudi. Otočila jsem se k oknu a dívala se na šedivé nebe. „Asi bude pršet,“ pomyslela jsem si.
„Tak to ne,“ uslyšela jsem hlas Enriko a potom hned rychlé kroky směrem ke mně. Oči jsem měla stále namířené ven, jenže jsem z části viděla postavu s čokoládovými oči a krásně až zlatými vlasy k žebrům. Nestála mi ani za pohled a přála jsem si poprvé od doby, co jsem zjistila, že už nemám čas na rozdávání, ho urychlit.
„Ty jedna namyšlená ****,“ její slova mě nějak nerozladila, až její čin. Zvedla nohu a nechutně kopla do mé lavice, že se za ní dal slyšet jenom nechutný pískot.

Dech se mi zastavil, když jsem zrovna myslela ne to čudného blonďáka.
Tsukiho plné rty se dotýkaly těch droboučkých mých. Vlasy jsem měla rozprostřené na potahu postele a on se rukou vzpíral hned vedle nich. Oči jsem ze šoku nemohla zavřít, a tak blízko jeho tváře jsem ještě nebyla.
Když jsem si myslela, že má Tsuki dokonalou tvář, tak jsem si to opravdu jen myslela. Jeho tvář nebyla dokonalá, byla božská, jako by ji vytesali andělé. I přesto jsem vážně nečekala, že mi ukradne první polibek. Možná jak jsem byla mála, jsem chtěla být jeho princeznou, ale teď už je jiná doba. Co si mám myslet a dělat, když nevím na kterém místě mám srdce, i když teď tluče jako zvon.
A proč jsem zrovna musela myslet ne něj?
Místo tváře Tsukiho se objevil Tasuku a já ho hned odstrčila. V šoku jsem na něj zírala a nechápala, co se stalo. Vše už bylo normální, jenom mé ruce se strašně klepali. Proč jsem ho neodtáhla dřív?
„já…,“ vykoktala jsem.
„Proč jsi tak dlouho otálela?“ Zeptal se mě pořad v klidu.
„…,“ zmohla jsem se jenom na otevření pusy, která nevydala ani hlásku či mrčení.
„Pokud jsi nic necítila, tak fajn a nic neříkej,“ přerušil několika minutové ticho pokoje. Nebyla jsem si jistá jestli to znamená, jestli se aspoň můžu zeptat, aby to lépe vysvětlil, ale nevím jak by to bral. Zvedl se a namířil si to ke dveřím. Neobětoval mi ani křivý pohled zpět na mě a zabouchly se za ním dveře.
„Dobrou noc,“ řekla jsem normálním hlasem a přesvědčila se o tom, že jsem něco řekla, takže jsem své city nezapřela, jenom jsem mu je neukázala.

Celou noc se neprobral. Asi už byl opravdu za svými hranicemi. Vlastně jsem měl neochvějný pocit, že se o něj musím starat.

[b]Jednou, bylo to už hodně dávno, jsem si přál být andělem. Už si ani nevzpomínám, jak mne to napadlo, nebo kolik mi bylo let, když se mi ta myšlenka zrodila v hlavě.

Všichni se po škole odebrali pryč stejně tak, jako já, která zmizela mezi prvními. Ze školy jsem doslova vyletěla a to jen z toho důvodu, že jsem doufala, že nikdo nebude na parkovišti, abych se mohla převléct. Jo no, došlo mi to trochu později, hold nikdo není dokonalý a já teprve ne. V běhu jsem nebyla nejrychlejší, tak už se nějaké tváře studentů naší školy též objevili na chodníku mým směrem.

Vyjela jsem výtahem, a od samé nervozity, se mi i kolena začala klepat. Když se rozevřely dveře, mé očekávání bylo bohužel správné. Už nebylo z polovičky zaplněné, teď si nejsem jistá, jestli tu vůbec nějaké volné místo je. Poskočila jsem se zrychleným tepem, když výtah vydal upozorňující tón při zavírání dveří.
„To je ono!“ Řekla jsem si pod nosem a šla si nejrychlejším krokem do motorky pro oblečení.
S kompletkem a helmou pod paží jsem čekala, než znovu ten výtah přijede, abych se mohla převléct. Když se tak stalo, šťastná jsem si oddechla, že je prázdný.
„Chvála bohu za to, že tu nejsou kamery,“ zasmála jsem se, a co nejrychleji jsem na sebe hodila bundu a kalhoty.
Trapas všech výtahů byl ten, když se rozevřely dveře a já měla na sobě pouze jednu nohavici.
„Pardon,“ řekl hlas a hned zmizel. Celá rudá, jsem na sebe švihla helmu a pokračovala v práci. „Příště si nekoupím tak úplné kalhoty,“ zanadávala jsem a mírně jsem poskakovala, abych si je pořádně mohla vytáhnout. Jakmile vyhrál boj kalhoty vs. sukně, kalhoty jako vítězky, povyhrnula jsem si sukni, kterou jsem narvala pod větší bundu. „Hlavně, že ta bunda div na mě nevlaje,“ znovu jsem si zanadávala.
Po těžké práci jsem se vrátila zpět do druhého patra, a abych nemusela přes skoro celé parkoviště lozit s tou helmou na hlavě, tak jsme si ji ještě sundala, jenom než jsem došla k Suzuki. Naskočila jsem na ni už znovu s helmou a jemně pootočila klíčkem. Vycouvala jsem a přidala na plyn. I když parkovací plocha byla plná aut, ozvěna tu byla jako v tunelu a zvuk motoru odrážející od stěn byl melodií, kterou si snad každý večer, představuji před spaním.

To nemohol myslieť vážne.
No predsa bola správa úplne jednoznačná.
Lenže som v strede hodiny! Ako si to predstavuje? Zbláznil sa? V škole?!

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.