Tajemství rasy 07

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 7 – Sázka

Skoro půl osmé. Měl nejvyšší čas. Zero popadl batoh s věcmi na plavání a chvíli přemýšlel, jestli něco nezapomněl. ‚Ručník, šampón, plavecké brýle, plavky – jasně, bez nich by to asi nešlo, že,‘ pomyslel si pobaveně, ‚permanentku a nějaké peníze. Jo, zdá se, že má vše.' Rychle vklouzl do jediných bot, které teď měl, protože kecky zapomněl u Kanameho a v dohledné době se k němu nechystal.
‚Kaname.‘ Stále musel myslet na to, co se stalo odpoledne. Je to student se zvláštním režimem, to věděl, ale třeba ten jiný režim má opravdu proto, že jej potřebuje. Třeba je nějak nemocný nebo –
„Nebo co já vím,“ zavrčel si pro sebe. Možná to není až tak dobrý nápad se ho na nemoc ptát přímo, možná by bylo lepší to zkusit zjistit jinak.
‚Jenže jak asi? K němu do pokoje nejdu, nedej bože by mě tam znovu chytil,‘ ušklíbl se a zavrtěl hlavou. Takže, buď to nechá být, nebo bude muset něco vymyslet. Ale až později. Teď už rychle do bazénu!
Cestu zvládl v rekordním čase. Měl permanentku, a protože jej znali jako pravidelného návštěvníka, tak šlo všechno rychle. Jako vždy, v pátek večer zde už moc lidí nebylo. V samotném bazénu byli jen dva lidé, pár jich bylo ještě ve vířivce a v parní komoře. Tam se také chystal, ale až si trochu zaplave, aby se protáhl.
Odložil si ručník a s cinkajícím klíčkem kolem kotníku nejprve na zkoušku ponořil nohu do vody. Poté do ní skočil. Byla příjemně vlažná a osvěžující. V minulém roce, když se bazén znovu po odstávce otevřel, byla voda opravdu studená. Jenže tohle on nevěděl, takže jak byl zvyklý, hned do ní skočil. Málem z toho dostal infarkt. Od té doby byl opatrnější.
Ponořil se, aby si namočil vlasy a pak si propláchl plavecké brýle. Nasadil si je a udělal pár temp pod vodou, aby zjistil, jestli těsní. Byly v pořádku, nenatekla do nich ani kapka.
‚A jdeme na to,‘ pomyslel si s úsměvem a začal kraulem. Po něm následoval motýlek a pak jeden bazén prsa. Cítil se skvěle.
‚Skvělý čas na můj oblíbený styl.‘ Zero se odrazil od kraje a ponořil se. Jeho tělo se pod vodou začalo hadovitě vlnit. Ruce splývaly volně podél boků, nohy těsně u sebe, jakoby měl nasazenou mono ploutev. Miloval to. Dokázal plavat tímto způsobem tak rychle. A ten pocit pod vodou, kterou byl schopen takto naplno vnímat. Díval se skrz namodralou vodu před a pod sebou a poslouchal tichou melodii, která se přes ni nesla. Tak uvolňující, tak uklidňující... Kdyby nemusel dýchat, ani by se nevynořil. Ale to bohužel nešlo.
Stříbřitá hlava prorazila třpytící se hladinu a okamžitě přitáhla pozornost jediné osoby, která tam v tu chvíli byla. Stála na opačném okraji bazénu, než Zero plaval a se zalíbením jej sledovala. Vlnitý pohyb Zerova těla ve vodě byl tak plynulý, tak vláčný, až se skoro nechtělo věřit, že je člověk takového pohybu schopen. Po krátké chvíli nad hladinou se hlava opět ponořila, aby se objevila až na konci dráhy bazénu, ve které Zero plaval. Následoval rychlý obrat a znovu pod vodu.
Kaname jej ještě chvíli sledoval a pak si sedl na okraj bazénu do Zerovy plavecké dráhy. Nohy po kolena ve vodě se mu lehce houpaly, a když viděl, že se Zero už hodně přiblížil, lehce je od sebe rozšířil. Kdyby jej náhodou nechtěně kopnul, nebylo by to zrovna to nejlepší, co by se mohlo stát.
Zero cítil, že se už bude muset nadechnout. Ale konec bazénu byl tak blízko a on chtěl doplavat pod vodou až k němu. Najednou před sebou ve vodě rozeznal něčí nohy. ‚Co je to proboha za blbce? Nevidí snad, že tu plavu? Proč si nesedne vedle, když tu stejně skoro nikdo není?‘ rozčiloval se v duchu. Prudce se vynořil těsně u těch nohou a chytil se okraje bazénu mezi nimi. Lapal po vzduchu a naštvaně si strhnul brýle.
„Proč musíš sedět zrovna ta - .“ Zarazil se a zamrkal. Náhle měl pocit, že se mu nedostává kyslík. Zavřel oči. Znovu se prudce nadechl a ruka pustila okraj bazénu, aby byla vzápětí pevně chycena.
„Ahoj Zero,“ usmál se Kaname a povolil svůj pevný stisk Zerovy ruky, ale nepustil ji.
Zero se přinutil otevřít oči. Díval se přímo na Kanameho štíhlá, bílá stehna. Rychle o kousek pohled posunul, aby je neviděl, ale to bylo ještě horší. Místo stehen teď viděl Kanameho rozkrok a pevné břicho.
‚Sakra!‘ Cítil, jak začíná rudnout. Zvedl tedy zrak ještě o něco a objevila se Kanameho pěkně tvarovaná hruď se dvěma malými, narůžovělými body.
„Hmf,“ uteklo mu nechtěně nahlas a ruka, kterou Kaname držel, se sevřela v pěst. Prsty druhé se pevně přitiskly k okraji bazénu.
„Zero?“ uslyšel pobavený hlas. „Je všechno v pořádku?“
Odtrhl pohled od těch malých, lákavých bodů na Kanameho hrudi a rychle lehce zaklonil hlavu. S rudou tváří se díval do rubínově jiskřících, provokujících očí. Olízl se.
„Kaname..,“ vydechl skoro neslyšně. „Ehm, jasně, proč by nemělo?“ Vlastně ani nechtěl slyšet Kanameho odpověď. Cítil, jak mu hoří tváře, takže si dokázal představit, co si asi Kaname myslí, že mu musí běžet hlavou.
„Co tu děláš? Copak ty chodíš plavat?“ zeptal se rychle, jak chtěl zabránit jeho odpověďi na svou první otázku.
„Ah, jistě, proč by ne?“ Vidět Zera v rozpacích byla vážně zábava. S těmi červenými tvářemi byl tak roztomilý.
‚Blbče, jasně, že chodí plavat, proč by neměl,‘ nakopl se psychicky Zero.
„Aa – chci říct, jako že – uf, ehm, nečekal bych, že tě potkám v bazénu pro normální lidi,“ snažil se vysvětlit Zero.
Kanameho úsměv se rozšířil. „Pro normální lidi, Zero? Přijde ti snad, že jsem nenormální?“ smál se Kaname teď už nahlas, ale popravdě byl zvědavý, co Zero řekne. Jeho tajemství bylo dobře střeženo, nebyl způsob, jak by se to Zero mohl dozvědět. Kromě toho, kdyby to věděl, Kaname si nemyslel, že by si zde jen tak povídali...
Zero sebou trhnul a pokusil se uvolnit ruku. Bez úspěchu.
„Jasně že ne. Myslel jsem tím, že takový bohatý sprat – eh, chci říct, že tví rodiče jsou dost bohatí, abys nemusel chodit plavat do veřejného bazénu.“
Kanameho úsměv zmizel. Aniž by Zera pustil, sjel do vody vedle něj.
„Tak to je to, co vidíš, když se na mě díváš, Zero? Myslíš na mě jako na rozmazleného spratka bohatých rodičů?“ zasyčel zlostně Kaname.
Zero se zamračil. ‚Sakra!‘
„A nejsi snad?“ vyhrkl dřív, než si vůbec uvědomil, co říká. ‚No, to jsem to teda fakt vylepšil.‘
Kaname pustil jeho ruku jako by se spálil. „Nic o mě nevíš. Nemáš žádné právo takhle mluvit!“ zavrčel.
„Fajn,“ utrousil Zero a otočil se, aby se přesunul do vedlejší dráhy. Ale štíhlá ruka jej pevně sevřela v pase a stáhla zpět.
„Co takhle se omluvit?“ zaznělo u jeho ucha.
Zero otočil hlavu. Automaticky chytil ruku, která jej omezovala. Dvě velké, temně purpurové oči se na něj zlostně upíraly.
‚Kaname mě drží, ale nepřitiskl si mě k sobě,‘ blesklo mu hlavou. ‚Uva, na co to proboha myslím?!‘
„Omluvit?“odsekl Zero. Cítil, jak se pomalu, ale jistě, začíná v těch očích ztrácet. Byly tak neskutečně blízko...
Kamaneho rty byly pootevřené, dech zrychlený. Zerovy vlastní rty se podvědomě rozevřely a růžový jazyk je olízl. ‚Myslím, že má vztek,‘ hádal Zero. Otočil se pryč.
„Omluvit?“ opakoval. „Víš co? Uděláme to jinak,“ vyhrkl najednou, když ho napadlo, jak se z této nepříjemné situace dostat. Mrštně se vyprostil z Kanameho objetí a postavil se k němu čelem. „Vsadíme se. Dáme si závody. Jeden bazén tam a zpět libovolným stylem. Když vyhraju já, omlouvat se nebudu,“ objasnil Zero.
Kaname se na něj chvíli díval. Čekal, že se Zero bude kroutit, ale nabídka na sázku jej překvapila. Podle současné Zerovy reakce na jeho blízkost spíše očekával něco jako rychlý polibek a zapomeňme na to. Ale tohle, to bylo něco úplně jiného.
„A když vyhraju já?“ zeptal se pomalu.
Zero se zarazil. On vlastně ani nepředpokládal, že by Kaname mohl vyhrát. Sám byl vynikající plavec, na škole neměl konkurenci, takže jej tato možnost popravdě ani nenapadla.
„Když vyhraješ? No, tak řekni co bys chtěl, když vyhraješ,“ prohlásil sebevědomě.
Kaname se začal znovu usmívat. „Dobře, Zero. Když vyhraješ ty, nemusíš se za svou hrubost omlouvat. Ale když vyhraju já, strávíš dnešní a zítřejší večer se mnou a přijmeš ode mě vše, co ti dám. Platí?“
Ten lstivý úsměv se Zerovi vůbec nelíbil. Trochu znejistěl. ‚Nebylo by přeci jen jednodušší, říci promiň? Ale na to už je trochu pozdě, ne?‘ ušklíbl se sám sobě. To on navrhl tuto sázku, takže teď už nemůže couvnout.
„Fajn, dohodnuto. Připrav se.“ Nasadil si brýle a podplaval šňůru do vedlejší dráhy. Poté se díval, jak Kaname elegantně vyskočil z vody a šel si pro své plavecké brýle.
Tiše obdivoval jeho perfektně tvarované tělo. Štíhlé dlouhé nohy, pevný malý zadek a lehce tvarovaný, štíhlý pas. Zkonstatoval, že Kanameho záda byla asi tak stejně široká jako jeho. Ale takhle svlečený, vypadal Kaname o něco jemněji stavěný, než on sám. Jak si však stále dobře pamatoval, v tomto těle byla opravdu velká síla a rychlost. Skoro se tomu ani nechtělo věřit.
Kaname šel k lavici a v zádech cítil Zerův pohled. Tak moc si přál vidět jeho výraz, ale odolal. Popadl brýle a rychle se obrátil. Ještě stihl zahlédnout zájem v jeho upřeném pohledu, než se Zero bleskově otočil. Kaname se vrátil a potěšeně sklouzl do dráhy vedle něj.
„Připraven?“
Zero se díval kolem sebe a přemýšlel. ‚Nikdo už okolo není, tak jak odstartovat, aby to bylo spravedlivé?'
„Zero? Děje se něco?“ ptal se Kaname, když viděl, jak se Zero rozhlíží.
„Jak odstartujeme?“ podíval se na něj Zero. „Není tu nikdo, kdo by nám to mohl...“
„To není potřeba, Zero, klidně to odstartuj sám,“ odvětil Kaname a úsměv rozjasnil celý jeho obličej.
Zero se zamračil. ‚Jak si je ten namyšlenej spratek jistej!!‘ pomyslel si zlostně.
„Ne, to by nebylo vůči tobě fér,“ zavrčel kysele a ušklíbl se. „Vidíš támhle na zdi ten chrlič?“
Kamane se podíval směrem, kterým Zero ukazoval. Chrlič měl tvar hlavy s otevřenou velkou pusou, a co chvíli z něj vytryskl pramen vody.
„Jistě.“
„Tak se připrav. Spouští se každých deset vteřin. Jak se znovu zapne, bude odstartováno,“ vysvětlil Zero a díval se, jak právě přestala z chrliče téci voda.
Kaname Zera sledoval. Cítil jeho nejistotu a v duchu se šklebil. Otočil se k chrliči a v tu chvíli z něj vytryskla voda. Koutkem oka viděl, jak Zero bleskově vyrazil. Neváhal a pustil se za ním. Musel uznat, že Zero byl opravdu dobrý plavec. Jeho pohyby byly přesné a rychlé. Držel se těsně za Zerem, ale ani na chvíli z něj nespustil oči. Ke konci první poloviny zrychlil, aby se se Zerem otáčeli stejně.
Zero udělal učebnicový obrat. Periferním viděním zahlédl Kanameho, že je s ním naprosto v lajně. ‚Jo, je opravdu rychlý,‘ pomyslel si. Při startu si stačil všimnout, že Kaname vyrazil o něco později než on sám, a tak o něco zaostal. Ale jak se zdálo, nebyl to pro něj žádný problém.
Zerova hlava prorazila hladinu a on se rychle nadechl před tím, než přešel opět do rychlých, plynulých temp.
Kaname při otočce lehce zbrzdil svou rychlost. Pozoroval Zerovy pohyby a jeho vlnící se svaly, které se tak viditelně napínaly na tom štíhlém těle. Nepochyboval o Zerově perfektní fyzičce. A také nepochyboval o skutečnosti, že na akademii byl stěží někdo, kdo se mohl Zerovi rovnat, pokud šlo o plavání. Silně se odrazil od zdi bazénu a následoval jej.
Zero rychlým pohledem zkontroloval vzdálenost k cíli. Zbývala necelá čtvrtina bazénu a Kaname byl o tempo pozadu. Ale když se Zero podíval při dalším tempu znovu, byl Kaname už na stejné úrovni s ním. A pak byl pryč.
‚Tak tohle bylo těsně,‘ proběhlo hlavou Kanamemu, když se spěšně dotkl prsty zdi bazénu. Zero byl ani ne tempo za ním. Sledoval, jak Zero přejel prsty po kachličkách a pak se postavil. Jeho rychlý dech mu na chvíli znemožnil mluvit. Zvedl si brýle na čelo a zíral na Kanameho.
„Jak..? Jak jsi..?“ popadal Zero dech.
„Vždycky jsem býval při štafetě jako poslední,“ usmál se Kaname. „Mám prostě perfektní konečné zrychlení,“ lichotil si nepokrytě a v duchu se nad tou svou malou polo lží ušklíbl. Jistě, byl rychlejší, než jeho kamarádi, ale to bylo jasné. Nikdo z nich nebyl čistokrevný.
Zero se opřel zády o stěnu bazénu. Ještě stále nemohl pochopit ten náhlý zvrat. Kaname byl jasně za ním a pak vedle něj. Nechápal, jak mohl ještě zrychlit. Nicméně, faktem bylo, že on prohrál.
„Skvělé, zase se příště vsadím s někým, koho ani pořádně neznám,“ mumlal si pro sebe a po očku se podíval na Kanameho.
Kaname se začal nahlas smát. Velmi dobře slyšel, co si Zero pro sebe brumlal. Překonal provaz, který jej od Zera dělil a postavil se těsně před něj. Oči se mu zlomyslně leskly.
„Dobře, že jsi to připomněl, Zero,“ ušklíbl se Kaname. „Je načase vybrat si výhru a dát ti možnost mě poznat lépe,“ zavrněl tiše a lehce mu nadzvedl bradu. Než stačil Zero jakkoliv zareagovat, mlsně jej políbil na rty.
„A začínáme právě teď,“ zašeptal.