Buhůůhůů... věděla jsem, že to přijde, ale netušila jsem, že nad tím strávím tři dny a rudá budu až za ušima. Ano, mluvím o yaoi scéně.
Fňuk. Od té doby, co překládám Koisuru Boukun se nějak neženu do podrobnějších popisů. Možná proto, že tam si těch "Are you turned on?", "You're so hard!" a různých šplíchavých sfx užila víc, než dost. Takže nečekejte popsaný každičký učvachtaný detail i s popisem barvy... bože, červenám se, jen na to pomyslím! *EPIC FAIL*
K téhle kapitole: Tohle je jedna z těch kapitol, kdy už byste mohli cítit to napětí. Zatím neteče žádná krev ani slzy, ale jen si počkejte. Zatím tu máme další nepovedené vyznání a naznačení přátelství mezi Seijim a Sayuri. Ne, není to mrcha, co se snaží ho odloudit od Nanamiho. Prostě budou časem kamarádi.
Trošku se mi začínají vymykat z rukou dialogy. Místy trochu postrádají smysl a jsou tam zbytečná slova... *povzdech* ...vážně dialogy mi vážně nejdou. Tady se pokouším omezit humor na minimum, ale nejde to. Je mi (skoro) šestnáct, bez sarkasmu bych nepřežila!! <- Zlé alterego mi šeptá do ucha: Ale mnohem líp bys vycházela s lidmi, kdybys do nich v jednom kuse neryla!!
Nuž nic... s tím asi nic nenadělám. Snad ještě dodám, že za chvíli nám začíná škola a my jsme už dostali rozvrh. Máme ho na internetu a já po jeho přečtení propadla depresi. V úterý budu ve škole tvrdnout do pěti kvůli záhadnému předmětu "Matematika P", které mám spolu s dvouhoďkou infule na odpoledku. A ve středu budu mít -ano, čtete dobře- pět hodin výtvarky. Dvě vyučovací ve škole a pak ještě tři další hodiny v umělecký. A když připočítám rozšířené hodiny v pondělí... letos se ukreslím k smrti.
Doufám, že vedle školy a kroužků budu mít ještě čas na psaní. <-Just kidding, radši propadnu ze zemáku než abych přestala psát.
To už myslím stačí, tohle není můj deníček!! Čauky mňauky a užijte si kapitolu ♥

Popravdě tenhle díl bude teď dlouho čekat na bratříška, protože, nestíhám... Je toho na mě moc, přestup na střední školu, nákupy krámů do školy atd... Takže nevím, kdy přibyde další

Vyzbrojila jsem se plechovkou ananasového kompotu a pomalu, ale jistě Sparklesse dopisuju! Je to smutné, je to žílytrhající, ale nezbytné...
Chtěla bych vás upozornit: Poslední kapitoly naberou pořádný spád! Vlastně dalších sedm kapitol bude z půběhu tří dnů. Bude tam víc detailů, víc dialogů, kapitoly budou delší, smutnější a na zamylšení (alespoň doufám). Končí taky ty epizodní díly, kdy se v jednom dílu řešila jedna věc a v dalším jiná. Taky už nebude žádný vatový díl. Připoutejte se, protože teď to pojede z kopečka!
V dílech, tímhle počínaje, taky budete mít větší chuť mě i hlavní hrdiny zabít. Takže varuju předem...
Ale přímo k tomuhle dílu: je to dlouho očekávaný díl. DLOOOUHO očekávaný díl. Víc prozrazovat nebudu, protože vím, že vy ty dodatky stejně čtete ještě před kapitolou samotnou. Jediné, co napovím je, že tam není sex, takže se zbytečně netěšte.
Víte, co je největší šok, který může spisovatel prožít: Když otevře flashku, na které má přes dvacet různě rozdělaných prací a objeví se nápis Zařízení neobsahuje žádné soubory. Měla jsem pocit, že mě trefí. Rychle jsem vyškubla flashku z počítače a vrazila jí tam zpátky doufajíc, že se tam všechno objeví. Táta totiž čachroval se zásuvkami, když zapojoval lampu a já se zděsila, že se mi flshka vyformátovala, když počítač necitelně vytáhl ze zdi.
Díky bohu tam všechna data byla a já si zase jednou oddechla. Bylo to nejdelších třicet vteřin v mém životě =D
Jdu si otevřít ten ananas a jdu psát.
Ještě varování: Připravte si kapesníky, ano?

Přidávám další díl. Rozhodla jsem se, že nové díly budu přidávat každou neděli, takže pokud se něco nepokazí nebo mi do toho něco nevleze, nejdýl v neděli večer tu máte další dílek
Jinak bych vám všem moc chtěla poděkovat, že čtete moji povídku a hlavně za to, že mě chválíte a líbí se vám, protože díky tomu mám chut pokračovat dál ve psaní

Toto jsem dal dohromady na jedno určité téma, a ano, neřeknu vám ho =o).
Jsem totiž zvědaví co si představíte, proto bych rád uvítal nějaké reakce.