Tajemství rasy 04

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 4 – Ještě chvíli broučku

Začínalo svítat. Opíral se o ruku a díval se dolů. Nemohl uvěřit. Nebyl to jen nádherný sen. Ne, protože ta osoba, která tak vášnivě vzdychala v tom snu jeho jméno, ležela právě teď vedle něj.
‚Kaname... Oh, Kaname...!' Obrázek sténajícího Zera mu probleskl hlavou. Slastně přivřel oči. Mmmm, jo, to bylo dobré. Prozatím. Olízl si rty. Lehce přejel prsty přes Zerův krk. Malý flíček nezmizel, jen trochu vybledl. Kaname se usmál. ‚Je to skoro jako značka, že k někomu patříš, Zero', pomyslel si spokojeně. ‚I když zmizí.' Zamračil se. Tahle myšlenka se mu vlastně vůbec nelíbila. ‚Zmizí... Ale jiná by nemusela, ne?!' Rty se zkroutili do úšklebku. ‚Tak tohle vůbec nebyl špatný nápad!' pochválil se.
Sklonil se k Zerovi blíž a lehce se dotkl jeho rtů svými. Špičkou jazyka olízl Zerův spodní ret. Jeho přítomnost ho dráždila. Ve spánku vypadal Zero tak nevině, tak zranitelně. Tak k sežrání... Kanameho ruka sjela po pokrývce k Zerovu rozkroku. Aniž by spustil oči z jeho tváře, lehce přes něj přejel rukou. Jeho rty se přitiskly silněji k Zerovým. ‚Takové krásné ráno,' pomyslel si Kaname. Zero se pohnul. ‚A právě skončilo.' Vůbec o tom nepochyboval.
Jakmile se Zero začal probouzet, Kaname si poslušně lehl na bok vedle něj a lehce jej objal. Přivřel oči a čekal. Byl zvědavý. Slyšel, jak se Zerův pravidelný dech změnil. A pak bylo jasné, že se Zero probudil.

---------------------------------------------------
Zdálo se to tak skutečné. Ty doteky, to horké tělo, ty vlhké rty... Měl pocit, že je cítí ještě teď.
Špička růžového jazyka vykoukla mezi lehce rozevřenými rty a olízla je. Hm, ta chuť, jako kdyby to bylo skutečné... Víčka se pomalu zvedla a odhalila světlé lila duhovky. Zasněný výraz stále v nich. ‚Kaname.' Zamrkal a najednou byl naprosto při vědomí. Kde to je? Čí je ta měkká postel? Ztuhnul.
„Kaname?!" vyhrkl, ale hned zmlknul.
‚AAAA! Neřvi!' okřikl okamžitě sám sebe v duchu. Tak to nebyl sen! Cítil, jak mu začíná být horko a tváře a uši mu rudnou. ‚Bože, to nebyl sen!!' Najednou si uvědomoval tu lehkou váhu něčeho na svém těle, začal vnímat známou vůni i tichý dech blízko něj a cítil příjemné teplo sálající z těla ležícího vedle. Zadržel dech.
‚Nenenenenene. Dobře, dobře - jen klid. To zvládneš, Zero, tak jen klid! Ale jak se mám sakra uklidnit?' Srdce mu splašeně bušilo. ‚Ležím tu v Kanameho posteli, s ním vedle sebe, jsem nahý a - aww!'
Zavřel oči. Vzpomínky na uplynulou noc se začaly vynořovat v jeho mysli. Obrazy, hlasy, pocity... Ne, nechtěl myslet. Chtěl zase usnout a vzbudit se ve své posteli.
Snažil se zpomalit svůj dech a bláznivý tep. ‚Přestaň panikařit!' Kaname je sice vedle tebe, ale za celou tu dobu se ani nepohnul. Takže spí. ‚A já ho nesmím probudit.' Otevřel oči a pomalu natočil hlavu bokem. Byl to krásný pohled. Tmavé vlasy byly rozhozené po povlečení stříbrné barvy a částečně kryly Kanameho okouzlující tvář. Lehce se chvějící dlouhé, temné řasy skrývaly ty nádherné oči, které ho tak upoutávaly. Pootevřené, světle červené rty lákaly k polibku. Byl tak blízko. Zdálo se, že má lehce pobavený výraz. Zero se nadzvedl.
‚Tak na to ZAPOMEŇ! Hned!' zabušilo mu v hlavě. ‚Nesmíš ho probudit!' A tak místo tolik lákavého polibku se Zero zaměřil na to, jak se dostat z pod Kanameho ruky. Pomalu se zkusmo na posteli pohnul a ztuhl. Nic se nedělo. Posunul se tedy víc a opatrně uchopil Kanameho ruku, aby nespadla z jeho těla moc prudce a neprobudilo ho to. Položil ji a už už ji pouštěl, když se Kaname náhle pohnul. Ruka, kterou ještě stále držel, se znovu sevřela kolem jeho pasu a za nejasného mručení si ho Kaname stáhl k sobě a těsně se k němu přitulil. Původně pobavený výraz ve tváři se teď změnil na spokojený.
„Kaname?" odvážil se Zero zašeptat. Ve spáncích mu pulzovalo. Žádná odpověď.
„Kaname?" zkusil to znovu. Tiché mručení, jinak nic.
‚Dobře, chvíli počkám. Ještě je čas, neměl by být problém vrátit se na pokoj předtím, než se ostatní začnou probouzet.'

--------------------------------------------------
Kaname byl spokojený. Reakce byla přesně taková, jakou očekával a on měl co dělat, aby se ovládl a neprozradil, že už nespí. Podle Zerových roztomilých reakcí a rudé tváře přesně dokázal odhadnout, co se mu prohnalo hlavou. Když se Zero otočil k němu, jen tak tak stačil dostatečně přivřít oči, aby nebylo vidět, že nespí. A pak, když se k němu Zero sklonil, skoro ho sám políbil. Ale Zerovy reakce se daly lehce odhadnout a fakt, že k polibku nedošlo Kanameho nepřekvapil, jen ho to trochu mrzelo. Tak rád by...
Cítil, jak se Zero od něj snaží odsunout. Nelíbilo se mu, že by měl přijít o to teplé, chvějící se, voňavé tělo. Ne, nelíbilo se mu, že by už neměl slyšet ten tichý dech, který se tak krásně zrychloval, když byl jeho majitel v nesnázích. Kaname odhadl čas. Bylo brzy. Zero ještě nemusel odejít. Podrážděně zamručel a znovu Zera objal. Přitáhl si jej k sobě. Přitiskl se k němu a vychutnával pohodlí, které mu Zero nevědomky poskytoval. Skoro se koupal v příjemných pocitech, které jej zaplavily.
„Kaname?"
Ou, zatraceně.
„Kaname?"
Co by měl dělat? Mlčet, nebo vydat nějaký zvuk, jako kdyby spal?
„Mmmm…"
Chvíli bylo ticho a pak se tělo vedle něj uvolnilo. Kaname cítil, jak se Zero opřel do kontaktu a lehce se k němu sám přitiskl. V duchu se usmál. ‚Skvělé, Zero se uklidnil. Tak ještě pár chvil s touto rozkošnou osůbkou.'

--------------------------------------------------
Po necelé hodině se Zero rozhodl, že to zkusí znovu. Ne, že by mu nebylo v posteli s Kanamem příjemně, ale celou tu dobu co čekal, aby se ujistil, že Kanameho neprobudí, se mu v hlavě míhaly vzpomínky na to, co nedávno zažil. Začínal se cítit trochu nepohodlně. Začínal být docela dost vzrušený. A to by mohl být problém. Takže teď už nemohl dál čekat.
Podíval se na Kanameho. Za tu dobu se Kaname přetočil napůl na záda. Lehce jej ze sebe odstrčil a do-otočil. Nadzvedl se, ale tentokrát neodolal a znovu se sklonil k těm zvoucím rtům. Lehce je políbil. Jednou, podruhé. Olízl se. Přivřel oči a pootevřené rty přitiskl ke Kanameho s větším tlakem. Růžový jazyk se objevil mezi nimi a zvědavě ochutnal ty druhé. Bylo to tak skvělé...
Kaname se pohnul a tiše zasténal. Zero ucítil lehký tlak zpět, skoro, jakoby mu Kaname odpovídal.
‚Bože, asi jsem se pomátl, měl bych hned vypadnout!' vytrhl se Zero z momentálního opojení a narovnal se. Tiše sklouzl z postele a rychle sbíral své věci z podlahy. Narychlo si natáhl boxerky. Zbytek popadl do náručí a ještě jednou se podíval Kanameho směrem. Zdálo se mu, že se začíná probouzet.
‚Sakra.' Rychle přeběhl po koberci ke dveřím. V tichosti jimi proklouzl. Bos se rozeběhl po chodbě.
‚No to snad! Nechal jsem tam boty!!' Chvíli bojoval s nerozhodností co teď, ale nakonec se rozeběhl bos dál. „Vezmu si je jindy," mumlal si pro sebe. „A samozřejmě ne v noci."
Dveře vedle Kanameho pokoje se náhle pootevřely. Hlava s hnědo-oranžovými vlasy vykoukla za utíkajícím chlapcem. Jemné smysly zachytily rozdílné vůně, které beze slov vyprávěly svůj příběh.

------------------------------------------------
Kaname se díval jak Zero sbírá své oblečení. Se zájmem si prohlížel to štíhlé, pevné tělo, kterého se mohl v noci dotýkat a které se k němu tak ochotně vinulo. A teď, teď se toužil Zera znovu dotknout. On se tolik snažil, aby udržel zdání, že spí, ale nečekané Zerovy polibky jeho snahu zhatily. Jak to tak vypadalo, Zerovy akce se přeci jen tak lehce odhadnout nedaly. Ještě štěstí, že si ho Zero nijak moc neprohlížel, protože Kanameho vzrušení v poloze na zádech už začínalo být značně vidět.
On se skoro celou hodinu tvrdě ovládal a sám sebe mučil, aby po Zerovi neskočil. I když to bylo stresující, bylo to zároveň i krásné a Kaname by takové mučení klidně znovu rád podstoupil. A pak ho naprosto překvapily ty horké rty. To už nezvládl. Skutečnost, že Zero sám byl vzrušený, tomu jen přispěla. Chtěl ho tak moc strhnout pod sebe, vtrhnout jazykem do jeho úst a zuřivě jej líbat, dokud by se Zero nepoddal.. a pak se s ním mazlit a šeptat škádlivá slovíčka, až by začal fňukat chtíčem...
Nedokázal zadržet hluboký sten a ve snaze jej alespoň trochu ztlumit se zlehka přitiskl zpět k Zerovým rtům. Jeho reakce byla okamžitá a tak se teď Kaname díval, jak se Zero snaží co nejrychleji a nejtišeji zmizet. Viděl, jak se Zero podíval směrem k němu. Lehce se nadzvedl. Když se dveře s tichým cvaknutím zavřely, Kanameho oči přistály na botách vedle dveří.
‚Uvidíme se brzy, Zero,' usmál se Kaname. Na sprchu neměl ani pomyšlení. Chtěl si ještě alespoň chvíli užívat vůně Zera, která byla všude okolo něj a na něm. Spokojeně usínal.
‚Můžeš utíkat Zero, ale už neutečeš. Jen to ještě nevíš.'