Nó...Mala som blbý deň. Je to kratulinké ale ja nie som na také veci ani neviem prečo som to vlastne písala. Ale nikdy by som si nemyslela že napíšem niečo depresívne. A bude to prvé čo som dám, ale budiš dúfam že sa niekomu bude páčiť xD.
A Momo (Leia-san) to je pre teba. Nie len ty máš niekedy depky...
Aj Akie-chan... ale neviem či máš rada depresívne veci.

Jsem průhledná jako izolepa. Nekvalitní izolepa! Protože několik čtenářek u minulé kapitoly už uhodly, co se stalo.
Ano, je to bohužel tak *smrk, smrk* U téhle kapitoly jsem bulela jak želva, protože jsem udělala nezbytné k tomu, abych alespoň trochu vystihla Nanamiho pocity. Ten den jsem byla navštívit po dlouhé době dědův hrob. Už je to šest let, ale stejně to pořád bolí. A myslím, že tenhle pocit každý chápe. Už zase popotahuju. Jsem hrozná.
K téhle kapitole: jak jsem říkala, je smutná, Nanami dostává ránu za ránou, ale Seiji se pokouší mu to ulehčit a je přitom strašně roztomilý. Tu "postelovou" scénu jsem vymyslela a byla jsem z ní naprosto unesená. Takže se snad bude líbit. Nanami se nám rozbrečel a mě je ho strašně líto. Proč mučím své charaktery? To netuším. Člověk by je zabalil do deky a utěšoval.
Chci Seijiho domů. ♥ S konečnou platností na Nanamiho žárlím. Přiznávám se, být na Meičině místě, tak udělám to, co ona na Nový rok.
Chmm... co ještě dodat? Včera jsem dopsala burácející 31. kapitolu. Dostala jsem se do ráže, ale byla jsem poslána spát, takže jsem se uprostřed noci vykradla, z počítače vytáhla flashku se Sparkiem a jelikož ségra nebyla doma, potají jsem tu kapitolu dopsala na notebooku pod peřinou =D
Zjistila jsem, že propadám depresi, když čtenáři nekomentují. Mám pocit, jako kdyby se jim to nelíbilo a neměli k tomu, co říct...
Potřebuju cukr. Asi jdu ztrestat ten kýbl zmrzliny, co je v mražáku.
Užijte si to, drahoušci ♥

Tak jo......tak a Riku už je v New Yorku....co bude dál?? Jak najde Naokiho???Přeci jenom New York není malinká vesnička xD.....
PS: pod textem je překlad anglických vět.....no nejsem zas až tak dobrý angličtinář tak doufám, že tam nemám moc chyb

Omlouvám se za zpoždění!
Všem děkuji za jejich komentáře - rady si beru k srdci
Snad se bude dílek líbit. Bohužel venku je stále ošklivě a tak trochu se to ukázalo na dnešním díle (který není moc veselý...)
Pište, piště komentíky!
přeji příjemné počtení

Tohle je jeden z nejsmutnějších dílů. Společně s tím předchozím a tím dalším tvoří takovou smutnou vložku po té optimistější stránce.
Navíc, teď se na vás bude valit jeden zvrat za druhým. Připravte se.
Ale teď k téhle kapitole: Seiji si to KONEČNĚ UVĚDOMIL! Po 21. dílech mu to konečně prošlo vedením a dorazilo až do mozku! Miluju tu scénu, kdy mluví s Ritsukou. Úplně ho vidím, jak klečí v temné uličce, pěstí mlátí do zdi a nad ním efektivně vybuchují ohňostroje ♥
Nanami se nám pomalu mění na plyšáčka, kterého má každý tendence utěšovat a chlácholit. Smrk. Mě je ho tak líto.
Meiko a Mizuki si podepsaly stvrzenku na smrt. Vážně plánuju, že se jim v budoucnu stane nějaká nehoda. Ne! Mám to! Nechám je, ať Homuru a Nanamiho načapají v nějaké velmi intimní chvilce (v plné jízdě asi ne, ale i taková žhavá líbačka na školní střeše udělá své...) Odnesou si to, mrchy jedny!
Poslouchám jednu strašně agres písničku, takže z toho mám i sadistickou náladu! Kdybych tohle poslouchala při psaní, možná bych byla schopná tam vložit i nějaký ten menší almost-rape =D
Poslední dobou ujíždím na BL drama CD. Je to... drsný, nevím, jak to napsat jinak. Stáhnete si CD, k tomu anglický překlad a jedete. Já už takhle hekticky sahuju čtvrté cédo a jen čekám, kdy to vyhrabe v kompu sestřička Fuchs.
Nuž nic, budu končit. Užijte si to, plačte, proklínejte mě, milujte mě, komentujte (hodně!) a znovu mě proklínejte.