Zlatá rybka 3

Asi po sedmi minutách cesty se Kaoru prudce zastavil. Plácl se do čela a vychrlil ze sebe souvislý proud nadávek.
„Kam se na tebe hrabe dlaždič, Kaoru." podotkl Takeo.
„Vy pitomci! Proč tudy jdeme, když máme mobily!" Kaoru se na ostatní tak prudce obořil, jako by to snad nebyla i jeho vina. Akio se vyčerpaně sesunul k zemi. Šel sice jen chvíli, ale náklad na jeho zádech byl moc těžký.
„Můj mobil je bez baterky." povzdychl si Akio.
„Já ten svůj ztratil..." poznamenal skoro neslyšitelně Renzo.
„Ten můj...ani nevím." utrousil Kaoru a všechny přítomné oči se upřely na Takea. Takeo vykouzlil sladký andílkovský úsměv, o kterém si Akio myslel, že by asi normální chlapec nepřemýšlel jako o okouzlujícím, ale Akiovi přesně takový přišel.
„Tady je!" Takeo triumfálně vytáhl mobil z kapsy a všichni si oddechli.
„Na co čumíš?! Hned mi ho přines!" popohnal Kaoru Takea jako malé děcko, které snad v životě nedrželo telefon v ruce. Ale poslušný pejsek Takeo ho poslechl a rozběhl se k němu.

Ale to by v dráze Takeova běho nesměl být kámen. Takeo samozřejmě o ten kámen zakopl. Kaoru, Akio a Renzo neštastně sledovali, jak Takeo padá a mobil mu vylétá z ruky a tříští se o kameny. Sám Takeo se chudák natáhl přímo Kaoruovi k nohám. Chvíli sethval na zemi a pak omluvně vzhlédl na Kaorua. Kdyby mohl Kaoru vraždil pohledem, Takeo už by byl na cucky. Akio věděl, že se schyluje k pohromě. o chvíli na to se mu to potrvdilo.

Kaoru se třásl vztekem.
„Ty idiote!" zařval vztekle. Chudák Takeo se ani nestačil pořádně postavit, protože Kaoru mu vrazil pěští přímo do obličeje. Takeo se svezl přímo na zem a stočil se do klubíčka. Kaoru v záchvatu vzteku začal do ležícího Takea kopat. Renzo zatím začal opět vzlykat a Akio odvrátil zrak. Sice nic neviděl, ale slyšel rány i vzlyky. Chtě nechtě se začal třást, měl z Kaorua najednou strach. Byl to psychopat a jeho řádění nešlo zastavit. Ale Akio v hloubi duše cítil, že bude muset agresivnímu Kaoruovi vzdorovat a zachránit tak kamaráda. Byl to přece Takeo, kdo byl na něj tak milý. Akio zatlačil strach do temných koutů své mysli.
„Přestaň!" vykřikl skoro výhružně. Kaoru se překvapeně otočil a zastavil se uprostřed kopu.
„Cože?" zeptal se natvrdle.
„Nech ho na pokoji! Nemohl za to. To ten kámen!" Kaoruovi konečně došlo, o čem mluví, a tak shlédl na Takea. Mladík ležel na zemi.
„Takeo?" zeptal se znovu natvrdle Kaoru, jakoby snad zapomněl, že do něj kopal. Odpovědí mu bylo, že se Takeo svinul ještě více.

Kaoru nechal Takea Takeem a přesměroval svou zlobu na nebohý kámen.
„Blbej šutr!" zasyčel vztekle na kámen a prudce do něj kopnul. Kámen se vzdorovitě ani nepohnul.
„Au!" zaúpěl Kaoru a chytil se za nohu. Pak s divokým výrazem vyrazil k Akiovi.
„Nedovoluj si, chlapečku! Teď už nemám náladu, ale veř, že tě příště skopu do kulatý krychle!" utrousil jedovatě a aby podtrhl význam svých slov, tak alespoň nakopnul Akia do břicha. Ten se s překvapením zhroutil na zem a držel se za břicho.
„Teď vstávejte. Vracíme se na silnici." zavelel již mnohem klidnější Kaoru a povýšeně odkráčel pryč.

Zatímco Kaoru rázoval pryč, Akio se pokusil vstát. Renzo zatím usedavě vzlykal.
Akio ale nejdřív musel zjistil, v jakém stavu je Takeo, neboť to od Kaorua dost schytal.
„Takeo, už se neboj...je pryč." zašeptal Akio a sklonil se k pomlácenému Takeovi. Mladík se ale ani nehnul. Tvář měl schovanou v dlaních. Akio se opatrně dotkl jeho ruky ve snaze dát ji pryč z obličeje. Ale Takeo nechtěl, aby se Akiovi naskytl pohled na jeho tvář. Nakonec však povolil a Akio se zajíkl.

Takeovi se na oku začala vybarvovat velká modřina od toho, jak ho bezcitný Kaoru praštil. Z nosu a koutků úst mu vytékala krev. Prázdným pohledem hleděl do dálky a z očí mu po tvářích stékaly slzy. Najednou upřel své modrozelené oči na Akia. ten pohled byl tak plný bolesti, že se Akiovi chtělo brečet. Zároveň v něm sílila nenávist ke Kaoruovi. Nedokázal pochopit, jak vůbec dokázal ublížit příteli. Z Takeovi tváře, kdysi plné optimismu a radosti, nyní čišela bolest, bezmoc a strach. Akio také vycítil, že Takeo byl uvnitř zlomený. To Kaoru dokázal zlomit duši tak nevinnému chlapci. A Akiovi to nešlo na rotum. Normální člověk nepřemýšlí jako Kaoru, pomyslel si Akio trpce.

„Takeo.." zašeptal Renzo při pohledu na přítele. Zvedl se a klekl si vedle Akia. Akio si všiml, jak Renzovi slzy skrápějí zem pod ním. Po chvíli ticha se Renzo natáhl a uchopil Takeovu ruku.
„Nebreč, Renzo...budu v pořádku..." vypravil ze sebe Takeo s obtížemi a stiskl Renzovu ruku.
„Takeo, můžeš vstát? musím tě prohlédnout." řekl Akio. Měl strach, aby neměl jeho rudovlasý přítel zlomená žebra. Ani by se tomu nedivil, neboť slyšel s jakým amokem do něj Kaoru kopal. Takeo se těžce pokusil vstát, ale asi by to nedokázal, nebýt Renza, který ho podepřel. Akio se podíval na nebohého sedícího Takea.
„Musíš si sundat triko, abych se na tebe mohl lépe podívat." prohlásil Akio a sledoval, jak se Takeo snaží nemotorně dostat z trička. Usoudil, že ho každý pohyb bolel, a tak k němu přiskočil a přetáhl mu triko přes hlavu, aby si nepůsobil zbytečnou bolest.

Akio se posadil na zem a Takeovo tričko s přehodil přes rameno. Až teď se pořádně podíval na Takea. Znechuceně se odvrátila Renzo málem rozdrtil lítostí Takeovi ruku. všude, kam se Akio podíval, byly modřiny a pohmožděniny. Opět se mu vehnaly slzy do očí.
„Takeo, musím zjistil jestli nemáš něco zlomené." dodal Akio, aby zaplašil slzy. Takeo slabě přikývl a Akio si k němu sedl blíže. Akio začal prohmatávat žebra. Někdy, když se dotkl citlivého místa, Takeo slabě zasténal. Akio s úlevou zjistil, že Takeo nemá nic zlomené. Najednou mu na tvář, kterou měl nebezpečně blízko Takeova hrudníku, dopadlo něco vlhkého. Když vzhlédl, spatřil, že se Takeo rozbrečel.
„Takeo?" zeptal se Akio nechápavě.
„Děkuji...že jsi se mě zastal..." zašeptal Takeo a opřel si hlavu o Akiovo rameno. Akio dojatě pohladil Takea po hlavě.

Mezitím se přidal i Renzo, který se opřel o druhé Akiovo rameno. Akio si připadal zvláštně, když mu dva chlapci brečeli v náruči, oba je povzbudivě objal. Akio přemýšlel, jak divně asi z dálky vypadají, když tam tak seděli. Dva kluci brečí u třetího, který je objímá. Akio si připadal, jak v nějakém yaoistickém komiksu. Jen na okamžik si vzpomněl na Kaorua a už v něm narůstal vztek.

Po chvíli, kdy si společně pobrečeli, Akio dospěl k závěru, že je čas vyrazit. S úlevou zjistil, že Renzo pobral některá zavazadla. Spíš většinu. Akio tedy pobral zbytek a pomohl vstát Takeovi. Pomalu vyrazili vpřed. Jenže tam je i Kaoru, pomyslel si hořce Akio.
„Už nikdy nebudeš muset plakat, Takeo..." slíbil Akio tiše.

Když dorazili k vrakům, Akio posadil Takea na zem, aby si odpočinul. Potom on i Renzo sundali ze zad všechna zavazadla. Akio v jednom našel mikinu a zabalil do ní Takea, který nahodil vyděšený výraz.
„Ta je...Kaoruova." dodal tiše.
„No a?" opáčil Akio a rozhlédl se. Spatřil dvě věci zabalené dekou, vedle jedné z těch věcí ležela kytara. Řidič a Michio, došlo Akiovi. Ale i Renzovi, který už trhal deku z Michia a rozplakal se.
„Ta mikina je moje, Takeo!" jeho ledově chladný hlas se do Akia zařízl jako nůž. Akio se otočil a uviděl Kaorua, jak hledí s divokým výrazem v očích na Takea. Když Akio ten výraz viděl naposled, začal Kaoru mlátit Takea, kterému se nyní v očích zračila hrůza.Akio zatnul ruce v pěst a vydal se vstříc Kaoruovi.
Tentokrát nebude stát a dívat se.
Byl rozhodnutý.
Pomstí Takea!