Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta… pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet?

Sluníčko již začalo pálit, ale Sakuře to nevadilo, naopak. Byla ráda, že jí pálí do zad. Přesto že bylo ten den asi dost parno, byla jí děsná zima. Dokonce ji napadlo, jestli není nemocná, jestli nemá teplotu, jenže pak si uvědomila z čeho to je. Nebyla to žádná nemoc, ani venku nebylo něco, co by ji chladilo, byl to ten nepříjemný pocit. Tušení čehosi zlého, co po ni šplhalo a ovíjelo se kolem ní. Mrazivý pocit ji svíral a dusil, otupoval smysly. Nemohla však s tím nic udělat. Nevěděla, proč má ten pocit. Leda možná z blížícího se opětovného setkání se Sasukem? To si myslela, ale nakonec se mýlila a jak hořce.

Po dlouhých hodinách spánku, kdy se snažil své tělo okysličit čerstvým vzduchem, se Sasuke konečně probral. Otevřel oči jen velice váhavě, protože silně reagovaly na ostré světlo, kterého měl za měsíce v podzemí skutečně po málu. Bolely ho od přímého Slunce, jemuž byl vystaven a raději by je znovu zavřel, kdyby si nevzpomněl na to, co se stalo. Jeho první souvislá myšlenka patřila Itachimu, přičemž okamžitá věc, co udělal bylo, že se ještě rozespalý a s pochroumaným hrudníkem vyhoupl do sedu.

„Juuri-sama!“ zvolali dvojhlasne Rima a Ruka, keď som sa z čista-jasna zjavila rovno pred nimi.