Nekropolská knihovna

Sluníčko již začalo pálit, ale Sakuře to nevadilo, naopak. Byla ráda, že jí pálí do zad. Přesto že bylo ten den asi dost parno, byla jí děsná zima. Dokonce ji napadlo, jestli není nemocná, jestli nemá teplotu, jenže pak si uvědomila z čeho to je. Nebyla to žádná nemoc, ani venku nebylo něco, co by ji chladilo, byl to ten nepříjemný pocit. Tušení čehosi zlého, co po ni šplhalo a ovíjelo se kolem ní. Mrazivý pocit ji svíral a dusil, otupoval smysly. Nemohla však s tím nic udělat. Nevěděla, proč má ten pocit. Leda možná z blížícího se opětovného setkání se Sasukem? To si myslela, ale nakonec se mýlila a jak hořce.
Sakura přišla na místo, na které mířila. Vešla do velké Nekropolské knihovny. Dveře se za ní zaklaply jako víko od rakve, a slunko, co ji ještě doposud hřálo záda, šeptalo útěchu a vše prostupovalo, najednou mělo moc. Sakuru zamrazilo. Jako by ji uštknul had.
„Je ti dobře?“ ozval se odkudsi Saiuv hlas.
„Sai!“ vyhrkla Sakura.
Rozhlédla se a zjistila, že se nenachází zdaleka úplně ve tmě. Knihovna byla velká kruhová budova, ve které se vevnitř po stěnách táhly obrovské, nekončící regály s knihami. Měla tři patra do výšky, a kdo ví kolik prostor v podzemí. Zdálo se k neuvěření, kde tak neznámá vesnička vzala takové písemné bohatství. Velikost toho ji přinutila myslet na daleko praktičtější věci. Například, kde je Sai. Vždy před chvílí s ní mluvil, tak kde je teď? Regály byly pouze podél stěn. Uprostřed bylo několik schodišť vedoucích do různých pater, točily se a kroutily, různě se motaly. Bez podpěr tak vysely sem u toho regálu, támhle u jiného. Těžko se dalo odhadnout, kam přesně k jakému patru které schodiště míří. Jinak však uprostřed mimo schodiště nebylo nic něž obrovský sál bez ničeho, pouze osvětlen jakýmsi podivným světlem, přicházejícím z posledního patra úplně nahoře, a svíčkami, co volně poletovaly vzduchem, díky čemuž panovalo v knihovně podivné přítmí. Přesto že Saie slyšela předtím dost zřetelně, momentálně se rozhodně nenacházel v její blízkosti. Přinejmenším ho nikde neviděla. Ale jak to, že v tom případě věděl, že vešla a je bledá, jestliže není na dohled?
„Sai, kde jsi?“ zvolala znovu Sakura.
Ze shora se ozval jakýsi smích. Sakura si povzdechla. Vzala svíčeku a začala šplhat po jednom ze schodišť. Vystoupala až nahoru a stanula v němém úžasu. Poslední patro vypadalo úplně odlišně. Celé bylo projasněné slunečním svitem, které dopadalo do místnosti postranními okny. Regály s knihami byly volně umístěny po hale, stejně jako stolečky s židlemi a spousta květináčů s všemožnými rostlinami, které se leskly a třpytily na slunci, prozařovaly prostor a provoňovaly zatuchlý vzduch.
„Je to fuška vylézt sem až nahoru,“ přivítal Sai konečně Sakuru svým umělým úsměvem, který však byl tentokrát asi myšlen upřímně.
„Tady jsi,“ vzdechla úlevně Sakura a přišla k dřevěnému stolu, u kterého seděl a pročítal si nějakou knihu.
„Tak co, přišel jsi na něco?“ zeptala se hovorným tónem každodenní šedi Sakura a posadila se naproti němu.
„Není lehké se sem vyškrábat, ale nakonec to stojí za to,“ pravil zasněně Sai a rozhlédl se kolem, pak však dál pokračoval, „přišel, na co jsem měl přijít?“
„Sai, to snad nemůžeš myslet vážně! Kakashi je nemocný, hledáme pro něho tady lék a tahle knihovna je celá na hlavu. Je to tu tak chaotické a velké. Není to tu seřazeno ani podle abecedy a to ještě nemluvím o tom, že…“
„Takže jsi v nesnázích, protože tvůj blízký potřebuje lék, který neznáš? Tak se tu chceš vyznat, pochopit toto místo a najít knihy, které by ti mohly pomoci ho vyléčit?“
„Samozřejmě Sai, vždyť i ty to chceš také, ne?! Co jsou to za hloupé dotazy?“ rozkřikla vztekle Sakura.
„A víš, že knihy mluví jen s těmi, co umí číst?“
„Jasně, že jo, co…“
„Fajn to ráda slyším,“ řekl Sai a náhle vyskočil, aby skočil na stůl, než však stihl dopadnout, proměnil se v dlouhovlasou blonďatou kudrnatou holčičku v dlouhých černobílých šatech se zářivě temnýma modrýma očima. Ze zad jí vyčnívala zelenkavá průhledná třpytivá křídla, kterými dvakrát máchla a snesla se lehce na desku stolu. Jemně se usmála a natáhla k Sakuře ruku. Sakura překvapeně vřískla, to však dívku neodradilo.
„Budiž,“ pravila přes své drobné růžové rty a cvrnkla Sakuru přímo do jejího vysokého čela. Sakura jak opařená sebou trhla, až se svalila na zem a v tu samou chvíli dívka zmizela v třpytivém záhadném kouři. Zděšená Sakura se vyškrábala na nohy a začala utíkat pryč z knihovny. Splašeně a bez rozmyslu utíkala po schodech. To se jí vůbec nepodobalo. Poté se na jednom z odpočívadel náhle zastavila.
Co to u všech svatých dělá? Vždyť není nic z čeho být vystrašená. Tohle se dá přeci vysvětlit matoucím jutsu. Dokáže to také. To ji určitě jen tak ze srandy poškádlil Naruto.
Usmála se a uklidnila se, avšak jen proto, aby se dostavila další vlna strahu.
Schodiště jak nahoru tak dolů náhle zmizelo a ona zůstala na odpočívadle, drobném plácku visící uprostřed temnoty.
„Naruto, Sai, to už opravdu přeháníte!“ zaječela Sakura. „To už opravdu není vtipné!“ dodala k tomu nejistě. Pomalu ji začalo docházet, že toto není žádný vtip jejích spolubojovníků. Vždyť ani jeden z nich si nelibuje v tak rozsáhlém iluzivním jutsu. Naruto sice má své klony a Sai zase nechává oživit své kresby, ale něco v takovém rozsahu by nikdo z nich neudělal, zvlášť jen na tak hloupí vtip.
„To skutečně není vtipné,“ zopakovala ještě jednou. „Je to tu jako v tom lese.“
Jakmile tuto větu Sakura dořekla, zjevily se před ní obrovské dveře. Nechápala to a překvapeně si nejdříve musela promnout oči, jestli se jí to nezdá. Nakonec bez váhání k nim došla a otevřela je. Když však spatřila, co je za nimi, krve by se v ní člověk nedořezal. Vytřeštila své zelené oči a s třísknutím dveře rychle zabouchla.
Ne, tam přeci nechce, už nikdy to nechce znovu zažít. No jo, ale stejně ho potká, stejně pozná zase svoje zklamání, to jak je slabá. Ne toto je jediná cesta, ona má jedinou cestu. Znovu ho potká a slabá nebude. Udělá vše, co bude moct a jestli to bude znamenat, že si bude muset znovu projít lesem, aby si toto připomněla, tak budiž.
Smířená se vším, znovu Sakura otevřela dveře, ale za nimi již les nebyl. Místo něho tam byla chodba s regály knih. Sakura dost silně zapochybovala, jestli někdy vůbec vyšla z toho prokletého lesa. S mírným povzdechem a s malou dušičkou se vydala chodbou pryč, a jak šla dál a dál, její dušička se čím dál tím více ještě zmenšovala. Dveře se za ní zavřely a regály se posunovaly sem a tam. Kdyby Sakura neztratila všechen sarkasmus, asi by na ně křikla, že jejich snaha je v celku marná, protože ona přeci už dávno neví, kde je.
Minula několik dveří, které by sice mohly vést ven z toho blázince, ale podle podivných zvuků, co se za nimi ozývaly a zářivých jakýchsi symbolů na dveřích, které zřejmě fungovaly jako zapečeťující jutsu, to bylo málo pravděpodobné. Došla až na náměstí, jakousi halu, stejného stylu jaké byly v druhém patře, prvním a v přízemí. Tady bylo však jen málo schodů. Podlaha, černobílé dlaždice nebyly tak pečlivě upravovány. Byl tam prach a některé dlaždice byly i vytrhané. Celý prostor jen osvětlovaly svíčky a nápisy na knihách ležící v regálech i na zemi. Uprostřed toho byl jakýsi světelný ovál, který se zaktivoval, když popošla ještě o pár kroků blíže. Celý zablikal a poté se zjevila ta malá holčička, co ji potkala nahoře.
„Co se mnou do pr**le zamýšlíš!? Kam jsi mě to ty potvoro dovedla?!“ zaječela Sakura, vzala z podlahy jednu z knih a hodila ji po ní. Nic se však nestalo, kniha proletěla vzduchem skrz tu dívku a spadla na zem.
„Nic, jen jsem udělala to, co sis přála,“ opáčila nevzrušeně.
„Nic jo! Nic… Jdi k čertu a ukaž mi raději cestu ven z knihovny,“ vřískla Sakura a vzala ze země další knihu. Dívka pokrčila rameny a ukázala na jednu z chodeb.
„Jdi pořád rovně, poté po schodech nahoru a pak jsou to ty první dveře…“ Sakura na nic nečekala. Sevřela knihu, co ještě po dívce chtěla hodit, a vrhla se k východu. „Například tahle kniha by se ti mohla hodit,“ houkla za ní ještě dívka, ale Sakura to pravděpodobně již asi neslyšela. Vyřítila se ven přímo do Saiova a Narutova náručí.
„Tam, tam v knihovně byly regály, co se hýbaly, schodiště mizela a holčička s křidélky,“ začala na ně chrlit.
„Sakuro, je ti dobře? Asi jsi musela usnout na sluníčku. To není zdravé a dneska to opravdu pálí.“
„Hej, a co to máš za knihu… Hmmmn…To vypadá zajímavě…myslím, že tomu rozumím.“