O něco málo více štěstí 2

AIUMI

Na moji "hranou amnesii" se zapomnělo ještě včera. Neboli v den kdy jsem ji dostala. Prostě jako by se to ani nestalo. Uklízela jsem si pokojík, když v tom jsem se začala nudit a tak jsem si šla kreslit. Netrvalo dlouho a už mě to nebavilo, jakoby ze mne vyprchalo nadšení kreslit. A tak jsem si šla nachystat věci do školy. No zas taková nuda to určitě nebude. Ale spletla jsem se, to byla přímo smrtelná nuda. Jak jsem si sbalila věci, tak jsem si všimla nějaké tašky na židli. Zvláštní, ještě ráno tu nebyla. Šla jsem k ní, rozvázala a nahlédla na obsah tašky, byla tam moje nová školní uniforma. Byla nádherná, oblékla jsem si ji. Vypadala jsem v ní opravdu dobře. Jednoznačně šlo poznat, že mi sluší. Byla pěkně zbarvená, nejspíš v barvách mojí nové školy. Sukni jsem měla nádherně černou. Byla to taková zvláštní černá, snad magická, nebo co.
Hloupost, jedeme dál. Tričko bylo celé bíle, až na knoflíky, měli pleťovou barvu. Boty ladily se sukní, takže byly takové černé až modré. Na řemínku měly dva bílé proužky. Kravata byla nádherně červená. Spíš rudá, než červená. A školní svetr? Ten tentokrát ladil s knoflíky na tričku. Byl také pleťové barvy. Prostě všechno se vším ladilo a mělo to takový kouzelný nádech. Jednoduše jsem se nemohla dočkat, jak mě v ní nový spolužáci uvidí. A také mě zajímá, jak budou noví spolužáci vůbec vypadat a tak. A taky, jak budou škemrat o přátelství, a já budu říkat, že nemám zájem být jejich kamarádkou. V tu dobu jsem si připadala jako padouch nebo barbie a tak jsem se začala smát, nad svým jednáním. Ale popravdě jsem bárbie neměla ráda, takže mě to trochu mrzelo.
Po obdivování sama sebe ve školní uniformě, jsem se šla převléknout do domácího. Prostě tepláky a vytahané staré triko. Ještě chvíli jsem uvažovala, nad mojí novou školou. I když tam nebudu mít kamarády, ne protože by nechtěli oni, ale protože nechci já, což už vlastně víme, takže jdeme dál. No prostě i přes to všechno, jsem se do školy těšila. Ještě chvíli jsem nad tím uvažovala, ale po chvíli jsem se začala zase nudit, a tak jsem šla rozpoutat veškerou svou fantazii.
Milovala jsem to, protože jsem vždy veškerou svou fantazii ztvárnila na papíře a vypadalo to doopravdy nádherně. Kreslila jsem všechno možné. Od zvířat po lidi. Potom jak jsem se na moje obrázky dívala, tak se moje fantazie rozpoutala ještě více a začala si s postavičkami pohrávat. Vypadalo to opravdu dobře. Jednu dobu se všechny zabíjeli a vraždili a druhou byli zase kamarádi. Potom jsem si představila i sebe v roli akrobatky Sori, z mého oblíbeného anime Kaleido Star. Zarazila jsem se v době, kdy jsem fantazírovala nad tím, jak se já a Kaoru držíme za ruku a procházíme se po pláži. To bylo hrozně romantické. Začala jsem se trochu červenat.
Potom moje fantazie zašla daleko, protože jsme se chystali, při západu slunce políbit. Zrudla jsem ještě více a nevěděla co dělat. Nechápala jsem, proč na něj pořád myslím, je to otravně hloupý kluk. Neměla bych na něho myslet a za žádnou cenu ho mít ráda. To prostě nejde. A tak jsem raději své myšlenky zahnala do nejtemnějšího kouta, co jsem měla v hlavě a začala se rozhlížet po pokoji, jestli tu není něco, co bych mohla dělat.
Podívala jsem se na stůl, leželo tam ono fotoalbum. Přišlo mi jinačí, než doma v Sapporu, mělo takovou tmavší barvu. Jak jsem přišla blíže, tak jsem si uvědomila, že leží ve stínu a tak jsem ho vzala a šla jsem ke světlu, neboli k oknu. Jak jsem k němu došla, tak jsem si ho začala prohlížet. Když jsem si jím listovala, opět jsem došla k fotkám s neznámým chlapcem. Prostě mi nejde do hlavy, kdo to je. Po pěti minutách přemyšlení a uvažování nad tím kdo, nebo co to je. Na mě matka z kuchyně zařvala.
„Aiu! Oběd je na stole!”
„Dobře!” Odpověděla jsem nazpátek.
Než jsem šla dolů, vzala jsem s sebou i fotoalbum, aby mi matka konečně řekla, kdo to je. Přece jen mi to slíbila. Jak jsem přišla do kuchyně, tak tam seděl s mojí matkou u stolu Kaoru. V tu chvíli jsem zapomněla na fotoalbum a upustila ho nevědomky na zem. Prostě jsem nechápala, co tu dělá. Šla jsem dál, tak aby si mě nevšiml, ale nepovedlo se.
„Ahoj Aiu. Jak se cítíš?” Usmál se na mě.
Ten jeho úsměv je roztomilý, ne nesmím na to myslet, okřikla jsem sama sebe.
„Ahoj. Dobře.” Odsekla jsem, ale nepřestala jsem si vybavovat jeho roztomilý usměv.
Jak s Kaoruem mluvím, nebo jak ho vidím, tak zapomínám snad úplně na vše. Ale nechtěla jsem to na sobě dát znát, a tak jsem se k němu chovala hrozně, nevím proč, z nějakého důvodu mu to nevadilo.
„Je dobře, že si vzhůru. Já a strejda odjíždíme na služební cestu o tři dny dříve, jedeme s Kaoruvími rodiči.”
Já na ní zírala, ale nechápala jsem, co vysvětluje to, že tu je on. Tak jsem se prostě zeptala.
„Jo dobře, ale co tu dělá on?”
Ukázala jsem na Kaorua.
„Ten tě nejen bude hlídat, ale také tu je proto, aby ses nenudila.”
Pořád jsem nechápala. Mamka se zvláštně zatvářila, jako by mi četla myšlenky a tak řekla.
„Bude tu s tebou bydlet, dokud nepřijedeme zpátky.”
V mé hlavě probíhala rekapitulace. Takže oni si odjedou na nějakou služební cestu. Jeho rodiče taky a on tu se mnou bude celé ty dva měsíce bydlet a hlídat mě. To spíše budu hlídat já jeho. Ale počkat ve svém přemýšlení jsem se zarazila a začala mluvit.
„Cože! Ale já chůvu nepotřebuji nebo spíše já chůvu dělat nebudu. Umím vše sama, umím si uvařit, vyprat i uklidit, všechno zvládnu sama!”
Protestovala jsem proti tomu všemu, prostě to není dobrý nápad. Nadávala jsem ve své mysli, to přerušil až on.
„Jo ano možná ti budu dělat chůvu nebo ty mě. Ale pořád já neumím vařit. Umřel bych hlady. Ty prostě umíš tohle všechno. Ale já ne.” Řekl mi.
Další rekapitulace. Takže já mu budu dělat služku? Ptala jsem se sama sebe, jako co jsem. Já nejsem žádný otrok. Pak po dlouhém nadávání v mysli, jsem promluvila nahlas.
„Cože! Ale mami, já tady ze sebe nebudu dělat nějakou služku natož chůvu! Jestli to všechno neumí, tak ať jde škemrat o učení někam jinam. Já ho tu nechci!”
Už jsem začala na mamku zvyšovat hlas.
Prostě ho tu nechci, neznám ho, včera jsme se přistěhovali a dnes tu má bydlet? No to teda ne. Chtěla jsem ještě něco dodat ale místo toho se ozvala matka.
„To nepůjde. Jeho teta a strejda jsou v Americe. Babička a děda bydlí daleko. A druzí prarodiče, no to máš jedno. Prostě tu s tebou zůstane a tečka.”
Bylo mi to jasný, jsou mrtví. V tu chvíli mi došlo, co jsem provedla. A tak jsem raději řekla: „No tak dobře.”
Znělo to ještě trochu rozzlobeně, ale spíše by se měl zlobit on nebo mamka. A tak jsem šla raději do pokoje. Vytáhla jsem si věci a šla jsem si zase kreslit. Jak jsem si kreslila tak jsem se přenesla do světa moji fantazie a nic jsem nevnímala.

KAORU

Aiu nebyla nějak moc nadšená z toho, že jí budu dělat společnost. Heh, má smůlu, já tu zůstanu i kdyby na mě chtěla přijít s krumpáčem nebo mě zabít. Ale taky na druhou stranu je škoda vidět jí zlobit se. Nesluší jí to, hezčí je, když se směje. V tu ránu jsem se zarazil. Nevím, jak se směje, neviděl jsem jí smát se. Chvíli jsem uvažoval nad tím, jak se směje. Později jsem se začal smát nad svými všelijakými představami nad jejím smíchem. Začal jsem se rozhlížet. V kuchyni na stole byl čísi oběd. V tom jsem si uvědomil, že je od Aiu.
Zvedl jsem se a šel pro ní, něco bylo na zemi. Hm, co to je? Přišel jsem k tomu onomu a zvedl to. Jé, to je fotoalbum, kouknu a pak pro ní zajdu do pokoje.
Sedl jsem si s ním do obýváku a začal jím listovat. Jak jsem si ho pohlížel, byla tam ona, jak měla nejspíš sedm nebo osm, a divný chlapec. Pozorně jsem si ho prohlížel.
„Hmm odněkud ho znám, ale odkud?”
Přemýšlel jsem nahlas a přitom jsem se díval pozorněji na onoho chlapce.
„Je mi hrozně povědomý.”
Opět jsem přemýšlel nahlas, v tom mě to trklo.
Cože? Vždyť to je Toishiro ten ten.
„Wháá.”
Nejraděj bych ho odstřelil pryč ze země! Je to nejhorší kluk, co znám, no aspoň na mě je tak moc hnusný. A teď jsem si uvědomil, že mě s ním čeká další bitva, ale nechci si stěžovat. Rád se s ním poperu, ale zase nechci, aby se Aiumi s tím klukem zapletla.
Musím zjistit, odkud ho zná a pokud možno odradit jí od něj. Šel jsem za ní do pokoje ani jsem nezaklepal, nic, hrál jsem, že jsem naštvaný, trochu toho teďka lituji, ale jinak bych to z ní nedostal. Přišel jsem k ní
„Co chceš?”
Ptala se, ale to jsem ignoroval. Přišpendlil jsem jí na zeď, a aby mě neuhodila, obě ruce jsem chytl a přišpendlil je nad její hlavou.
„Co… Co to děláš?!” Ptala se mě vystrašeně. Ignoroval jsem to. A navíc hra je hra, musel jsem být takový. Ukázal jsem jí jednu fotku s Toishirem, kterou jsem si vzal s sebou a zeptal jsem se jí.
„Odkud ho znáš?!”
Aby má hra vypadala opravdově a obalamutil jí, tak jsem na ní ječel. Je mi to opravdu líto Aiumi, ale jinak to nejde, musím být takový. Jinak bys mi to neřekla.
Dobrou chvíli na mě vyděšeně koukala a pak mi odpověděla.
„Nevím, nepamatuji si kdo to je.”
V obličeji jsem viděl nejen to, že je překvapená, ale taky strach. Že by ze mě, ale to teď nebylo důležité i když mi to bylo líto. Prostě jsem chtěl znát odpověď.
„Nelži! Tak proč tu máš potom jeho fotku!”
Jen klid Kaoru je to jen divadlo. To bude v pořádku, to přejde. Uklidňoval jsem v duchu sám sebe.
„Já nelžu. Nepamatuji si nic moc z dětství ani jeho jméno.” V tu chvíli se mi tam rozbrečela. Já jí pustil a začal jí uklidňovat a omlouvat se, nechtěla se utišit, tak jsem jí řek.
„Jestli se neuklidníš, tak něco udělám.”
Chvíli na mě zírala a pak řekla: „Je mi to jedno!”
A brečela mi tam dál. Ne a ne se uklidnit. Jak jsem slíbil, tak jsem i učinil. Prostě jsem jí dál pusu na čelo. V tu chvíli se uklidnila a celá zrudla, nevím, jestli rozpaky nebo vzteky, ale i přesto vypadala roztomile, že jsem jí chtěl snad i celou zlíbat. Málem jsem to udělal, ale v tu chvíli se naše oči střetly. Dívali jsme se na sebe docela dlouho, poznal jsem, že byla červená rozpaky. Chtěla něco říci, ale spustil jsem já.
„O-o-omlouvám se ti.”
Řek jsem a rychle běžel pryč z pokoje.
„Ty hlupáku!”
Slyšel jsem ještě za sebou, doběhl jsem do obýváku a celou situaci si opět vybavil.
Já já... Málem jsem se na ni vrhnul. Málem jsem jí ublížil. Nechápu to, to mě tolik přitahuje, to po ni tolik toužím... Po chvilce uvažovaní nad tím, co by se stalo, kdybych se neudržel nebo kdybych neodešel, jsem se šel najíst.

AIUMI

„Ty hlupáku!”
Zaječela jsem na něj, jak utíkal pryč z pokoje. Ať si jde hlupák, ale i tak mi to nedalo pokoj a začala nad tím vším přemýšlet a uvažovat. I když to bylo jen na čelo, tak mám pocit, že mé srdce zapomnělo na jedno tlouknutí. Z mého přemyšlení mě vytrhl kručící žaludek. V tu ránu jsem si vzpomněla na oběd. Šla jsem dolů. Seděl v kuchyni u stolu a jedl.
„To je dost, že jdeš!” Okřikla mě matka.
„Omlouvám se ti mami.” Sklopila jsem zrak a posléze jsem dodala.
„Budu jíst v pokoji.”
A vzala svůj oběd. Šla jsem směr svůj pokoj. U dveří do mého pokoje, mě někdo chytil za ruku. Byl to Kaoru.
„Co po mě chceš.”
Zeptala jsem se a nepřestala se na něho dívat. Zatáhl mě do mého pokoje a pak spustil.
„Ch- chci se ti jen o- omluvit za to co jsem ti provedl.”
No to není možný, on zapomněl na svoji hrdost a omlouvá se mi tu. Prostě tomu nemohu uvěřit. Nevěděla jsem, co říct a tak prolomil ticho, co mezi námi vládlo.
„Opravdu mě to mrzí, byla to jen hra. Chtěl jsem jenom vědět odkud Toishira znáš.”
Cože, byla to jen sprostá hra? Ptala jsem se sama sebe, to znamená, že ani ta pusa nebyla pravá, taky to byla jen hra?.
„Cože? Hra? To že tu brečím je hra! Já ti taky ukážu hru jo. Tam jsou dveře, jestli nevypadneš, tak tě tam dokopu!”
Byla jsem opravdu naštvaná.
„Ty to nechápeš. Neznáš, teda znáš, ale nepamatuješ si Toishira. Prostě já ho znám, ty ne.”
„Mě je to jedno. Vypadni a nech mě na pokoji.”
Ukázala jsem na dveře. A opět jsem se rozbrečela.
„Dobře. Nemusíš se bát, už tě nechám být.”
Řekl a odešel pryč. Je jako všichni ostatní, jen si se mnou hrají a pak mě pošlou dopr**le. Ještě jsem nad tím uvažovala. Mezitím jsem si pomaloučku uvědomovala, co jsem provedla. Měl pravdu, Toishira si nepamatuji, takže ho teoreticky skoro neznám. O něco později jsem na to všechno myslela víc. Přemýšlela jsem o Toishirovy.
„Hmm.” Zabručela jsem.
Toishiro, Toishiro. Chvíli jsem si jeho jméno opakovala v duchu. Vzpomněla jsem si. Sice toho nebylo hodně, ale i to něco málo je dobré.
Vzpomněla jsem si jak mi Toishiro ubližoval a neměl mě vůbec rád a taky na to, jak se před rodiči přetvařoval. Když jsem ho obvinila, tak mi vůbec a ani trošičku nevěřili. Prostě to byl stoprocentní h**zl. Kaoru říkal pravdu. V tu dobu jsem se rozbrečela kvůli tomu, co jsem provedla. Řekla jsem to všechno osobě, kterou mám asi ráda. Takové hnusné věci a to mluvil pravdu. Brečela jsem dál. Ve svém breku jsem si vzala pár věcí a šla se osprchovat s pomyšlením, že to všechno prostě odteče. Nechala jsem na sebe stékat vodu. Bylo to příjemné, ale ta bolest prostě ne a ne zmizet, a navíc pořád to všechno byla hra, nic víc, za tohle ho budu nenávidět. A tak jsem raději vylezla ze sprchy a šla spát. Přece jen zítra je škola.

KAORU

Řekl jsem to, opravdu jsem to řekl, přiznal jsem se, že to byla hra? Pane bože, jsem to ale hlupák. A ještě jsem řekl, že už jí nechám bejt! To se jí jako musím vyhýbat, nestačí, když si jí nebudu všímat, ale to nezvládnu. Jak s ní mám být teďka kamarád? Vždyť mě za tohle bude nenávidět!
„Kaoru? Je ti něco?”
Zeptala se mě Aiuminina matka, která nečekaně přišla do obýváku. Na to jsem řekl, že jsem v pohodě.
„Dobře. Už dnes odjíždíme mi a tví rodiče na služební cestu. Aiu spí, takže jsem se s ní nerozloučila. Řekni, že jsem ji nechtěla budit.”
Kývl jsem na souhlas hlavou, více jsem nestihl, protože do obýváku vtrhla matka a začala mě objímat a říkat, že se jí po mě bude stýskat. O chvíli později konečně nasedla do auta, co je všechny vezlo na letiště. Jak odjeli, tak jsem se šel projít. Byl pěkný podvečer.
„Ahoooooj! Kaoru... Ty starej brachu.”
Uslyšel jsem za sebou. Ten hlas poznávám, byl jsem za něj rád.
„Ahoj. Tomoty, ale nic moc. Však mě znáš a co ty?”
Tomoty byl můj nejlepší kámoš. Mohl jsem mu říct úplně cokoliv a on to uschoval u sebe a nikomu to neřekl.
„Ááále .. Jen tak se procházím a idu dom. Jdeš se mnou?”
Kývl jsem na souhlas. Po cestě k němu jsme si hodně povídali. Také jsme se zasmáli. Jak jsme byli u jeho baráku, tak jsme se rozloučili a já šel zpět k mému příbytku.
Když jsem došel, mohlo být tak deset večer. Jak jsem přišel, tak jsem ještě nad Aiumi dlouho přemýšlel. Pak ještě i ve sprše. Jak jsem si šel lehnout, uslyšel jsem ránu, bylo to od Aiu z pokoje. Když jsem tam došel, zjistil jsem, že spadla z postele. Došel jsem k ní, vzal jí do náruče. V tu dobu jsem za to byl rád. Položil do postele, přikryl ji peřinou a na čelo jsem jí dal pusu. Poté jsem šel do svého pokoje. Tam jsem ulehl, ale netrvalo dlouho a spal jsem jako špalek.