Bezmyšlenkovitě jsem bloumala lesem, nehrozilo že bych se ztratila, jelikož jsme to tady s Toshiko prošmejdily snad tisíckrát a vše v okruhu 10 km kolem vesnice jsem znala nazpaměť.

Bloudím tmavými a vlhkými chodbami. Zvuk mých kroků se nese do dáli a je jediným zvukem který, kromě svého vlastního dechu a tlukotu srdce, slyším.

Nebola som celkom stratená, ale život som nevnímala. Mohla som sa zastaviť a stratiť sa vo vlastných spomienkach.

Muž, který se vrátil zpět – cizinci

Všude byla tma...nebyla to ale ta všeobklopující tma. Byla to temnota, ve které mohla být spatřena silueta věcí.

Odraz v zrcadle, tak stejný, tak jiný. Jsem to já? Ta tvář, proč se směje? Ta tvář, komu patří? Ty oči, čiré šílenství, nenávist, čistá oddanost pomstě. Můžu to být já?

Probudila jsem se a vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Ani jsem si toho moc nepamatovala jen, že jsem prohrála můj boj s Itachim.

Další týden byl dost poklidný.