Náctiletá láska - 6. kapitola - Průběh schůzky

Plukovník byl celý večer jako vyměněný. Takhle ho Ed snad ještě nikdy nepoznal. Zažil už všelicos, ale okouzlujícího Mustanga, který by se věnoval jemu, to ještě ne. Moment… opravdu řekl okouzlující?! Něco tu bylo jinak, něco tu bylo moc a moc špatně a Ed to vycítil. To něco muselo vycházet z plukovníka. A proto mu jeho chování přišlo tak divné.
Zrovna seděli v restauraci a Ed do sebe ládoval jídlo jako obvykle. Ačkoliv se ho Roy snažil sledovat novýma očima, chvílemi to šlo skutečně těžko. Hlavně ve chvílích, jako byla tahle. Vůbec nejedl spořádaně jako nějaká dáma, cpal se jako… puberťák.
„Fullmetale, takhle si to jídlo ani nevychutnáš,“ řekl Roy otráveně. Podepřel si bradou ruku a dloubnul vidličkou do masa. Tak si to tedy nepředstavoval. Takže on tu celou dobu mrhal svým šarmem, aby pak viděl něco takového?!
„Mm… Plukov… mmnnmm… níku… když to jídlo je… mhmnmmm… tak dobré,“ vyšlo z něj, což černovlasého muže ještě víc otrávilo. Ed už měl v sobě všechno jídlo, a Roy byl teprve někde v půlce. Otřel si ústa a rozpačitě se na plukovníka usmál. Mustang na chvíli ztuhl. Ten úsměv… měl něco do sebe. Poprvé mu svitla naděje, že Amelii přeci jen její přání splní. „Poslyšte, co se na mě tak díváte?“ zabručel Ed.
„N… nic, to nic. Jen jsem se nad něčím zamyslel,“ zněla odpověď plukovníka. Pak si trochu se svým jídlem pospíšil a nalil oběma víno, které objednal.
„Nejsem ještě zletilý. Neměl bych pít,“ poznamenal Ed. Měl pravdu. Ale v tuhle chvíli to bylo asi jedno.
„Jen se napij. Jednou se to naučit musíš. Nebo jsem snad měl objednat něco tvrdšího, co?“ pošťouchl ho Roy a krátce se zasmál. Ed se zamračil a sáhl po svojí sklence. Víno mu kupodivu celkem zachutnalo, jen si trochu lízl a pak se na skleničku usmál.
„Je to docela dobré.“ Ed se divil. Nikdy nechápal, co lidé na alkoholu mají, a možná to ani nikdy nepochopí, ale byl docela rád, že se napil.
„Já vím, jinak bych to neobjednal, víš? Pokud se v něčem vyznám, tak jsou to ženy a dobré pití.“ Roy se k Edovi trochu naklonil a věnoval mu svůdný pohled. Chlapec se otřásl, ale když si ho prohlédl blíž… ve světle svíček… cítil zvláštní pocit. Co se to s ním v poslední době dělo?! Určitě za to mohla Amelia! Nebyl si sice jistý co provedla ale tušil, že něco určitě. Proč by jinak měl tenhle pocit při pohledu na plukovníka? Rychle sklopil oči ke svojí skleničce a pořádně si loknul.
„Opatrně Ede. Přece se mi tu neopiješ, ne?“ řekl Roy pobaveně a sám se také napil. Mezitím i on dojedl své jídlo. Blonďák po něm střelil pohledem.
„Co je vám do toho, plukovníku? Já si můžu dělat co chci. Nejsem sice plnoletý, ale postarat se o sebe snad umím. A to víno je zatraceně dobré…“ mumlal Ed. Už byl trochu opilý, po jediné skleničce.
Roy zpozorněl. Tohle není dobré. Nejhorší je, když se opije abstinent, kterým Ed je. „Neměl bys toho pít tolik. Neodhadneš, kolik sneseš,“ upozornil ho opatrně plukovník. Ed nad tím ovšem jen mávl rukou. Nedalo se nic dělat, jediné řešení bylo vypít toho víc než Ed, protože si očividně nedal poradit. Royovi to bylo jasné, nikdy si nedal říci už dřív a to dokonce v zásadnějších věcech, než je něco takového.
Naštěstí Edovi na chvíli druhá sklenička stačila. Mezitím plukovník zaplatil. Měl v plánu ještě divadlo, jenže Ed byl v zajímavém stavu. Vypil toho celkem málo, ale přesto…
Ještě chvíli se spolu bavili, byl to daleko uvolněnější rozhovor než kdy jindy. Určitě za to mohl ten alkohol, co se do mladíka dostal. Ale rozhodně to bylo dost zajímavé. Konečně vyšli ven, ale Ed se hodil na lavičku v nejbližším parku, kterým procházeli.
„Dál nejdu,“ zabručel.
Roy se zamračil. „A proč ne?“
„Nejdu.“ To byla celá odpověď. Roy si povzdechl a posadil se vedle. Jenže hned co se posadil, se mu Ed svalil do klína. Plukovník protočil oči.
„Co zas?“
„Zůstaň tak…“ řekl chlapec tiše. Bylo to divné, odkdy mu tykal? Musel být skutečně opilý. Chvíli na něj koukal a pak se pousmál. Vypadal moc roztomile, našel další věc, která se mu na něm docela líbila. Jemně ho pohladil po vlasech a dál si ho prohlížel. Od Eda se ozvalo zamumlání. Roye to maličko vylekalo, ale pak si uvědomil, že Ed usnul. Trochu na to zhřešil a pozvedl ho do náručí. Prohlížel si ho, nemohl uvěřit tomu, co teď dělá. Měl ve své náruči náctiletého puberťáka a dokonce mu přišel celkem přitažlivý. Nezbláznil se trošku? Určitě ano… Možná by toho udělal daleko víc, jenže se z křoví ozvalo jakési tlumené dívčí vypísknutí. Trhl hlavou k místu, odkud to vycházelo, ale nikoho tam neviděl. Křoví zašustilo a ten dotyčný, co v něm musel být, byl okamžitě pryč. Kdo to jen mohl být? Ale neměl moc času nad tím rozmýšlet.
Rozhodl se, že bude lepší, pokud Eda probere. Jemně ho popleskal po tváři. „Ede… Fullmetale… prober se…“ šeptal, zatímco se snažil ho probudit.
Ed pootevřel oči. „Mmm… plukovníku?“ zamumlal, ale to co se stalo pak, Roye vyděsilo. Ed popadl jeho tvář do svých dlaní a dal mu pusu přímo na rty. Pak se přihlouple zasmál. „Hehehe… Tos nečekal, co?“
„To… to jsem opravdu nečekal,“ vydechl šokovaně Roy. Tak tohle přehnal… ale koneckonců… nebylo to nepříjemné. „Jdeme pryč. Jsi opilý, Fullmetale. Musíš do svého bytu.“
Ed už nic neříkal. Jen se pevně Roye chytil a znovu se přihlouple zachechtal. Plukovník zakroutil hlavou a prostě se zvedl a v náručí ho nesl k němu do bytu. Naštěstí od něj nebyli nijak daleko.
Nějakým záhadným způsobem plukovník objevil klíče. Musel sice Eda opřít o zídku a probrat jeho kapsy, ale povedlo se. „Ty tedy vypadáš…“ řekl Roy tiše, a zasmál se tomu. Opravdu ho opil, a jak moc… znovu ho zvedl a donesl až dovnitř. Rozhlížel se po jeho bytě. Sice to nebylo poprvé, co ho viděl zevnitř, ale bylo to poprvé, co měl skutečný zájem vidět, jak Ed žije. Přemýšlel, jestli by mu neměl udělat trochu pohodlí. V tuhle chvíli mu to bylo dost divné, ale alespoň mu rozepl pásek od kalhot a někam ho hodil. I košili mu trochu povolil. Ed se nechal, zdálo se, že plukovníkovi naplno důvěřuje.
Už chtěl odejít, jenže ho mladík strhl k sobě na postel. „Zůstaň tady…“ řekl a pozoroval ho. Roy zakroutil hlavou. „Amelia měla pravdu. Nejsi tak hroznej. Jsi docela milej když chceš a… tak…“
Plukovník nevěřil vlastním uším. Posadil se vedle něj a jemně mu rozpustil vlasy. Trošku mu je prohrábl a usmál se. „Bude lepší, když odejdu. Jsi opilý, Ede. Uvidíme se zítra. Dlužíš mi ještě jednu zprávu z mise.“
Ed se přetočil na břicho a v tu ránu usnul. Roy nad tím znovu zakroutil hlavou, tohle byl skutečně podivný večer. Ed se k němu choval tak… jinak. Byl sice opilý, ale i tak to bylo divné. Chvíli váhal, ale nakonec se k němu sklonil a jemně ho políbil do vlasů. Ed natočil hlavu na stranu a na tváři mu hrál úsměv.
Tohle už bylo moc. Roy se rychle zvedl a okamžitě vyletěl z jeho bytu, až práskly dveře. Kousek popoběhl a pak se zarazil a vydýchával. Trochu se předklonil a opřel o svá kolena. Zatraceně! Co se to jen děje? Co se to děje s ním?! Co se to děje s Fullmetalem?! Nic nechápal. Narovnal se a zahleděl se před sebe. Mírně se pousmál, když se mu vybavil Edův úsměv těsně předtím, než odešel. Zatřepal hlavou. Tohle bylo celé zvrácené a on to věděl. Jak se to jen mohlo stát?
Zmatený kráčel domů. Rozhodně měl o čem přemýšlet. To byla první chvíle, kdy ho napadlo, jestli Amelia nezamýšlí něco jiného, než trojku… ale i když to netušil, už nebylo úniku. Byl v tom až po uši.