The second

Odraz v zrcadle, tak stejný, tak jiný. Jsem to já? Ta tvář, proč se směje? Ta tvář, komu patří? Ty oči, čiré šílenství, nenávist, čistá oddanost pomstě. Můžu to být já? Ne...
„Já ti říkala, že to bude bolet.“ Proč na mě, sakra, mluví? Já s ní mluvit nechci!
„Mlč!“ Kdo to zakřičel? Odkud ten hlas znám? Proč se ona směje?
„Katrin, s kým to mluvíš?“ Katrin, kdo to je? A, sakra, kdo je ta žena? Proč mě drží za ramena? Proč mi je tak povědomá? Potřebuju ji? Ne. Ten pohled, ta lítost. Dost! Nechte si tu lítost pro sebe. Já o ni nestojím. Vybrala jsem si sama. A takhle to chci!
„Opravdu?“ zeptala se Ta druhá. Ten její posměšný hlas.
Ne. Samozřejmě, že nechci. Bolí to.
„Katrin, řekni něco.“ Tak zoufalý hlas. Začala jsem se smát. Šíleně se smát. Nevím, jak se mi do ruky dostal ten nůž, ale bylo to osvobozující zabodnout ho do jejího těla. Lítost z těch očí byla nahrazena údivem. Čemu se diví? Slyšela jsem ještě šílenější smích.
Nůž se do těla zabodával dál, krev mi třísnila obličej i šaty, i stěny kolem byli pomalovány, jako od šíleného umělce milující rudou. A zvuky, které vydávalo její hrdlo byly pisklavé, boletsné a trhavé.
Tělo spadlo na zem, nedýchalo. Otočila jsem se na tu dívku v zrcadle. Ona byla čistá, ani kapička krve na ní nezůstala.
„Tak je to správně?“ slyšela jsem svůj hlas. Zněl tak nevinně, až se mi chtělo zvracet.
„Jaké to bylo?“ Ten její hlas, zvědavost, nadšení.
„Nádhera.“ Upustila jsem nůž, cinkl o zem. Chytila jsem se její ruky, byla tak ledová. Vedla mě pryč z té špinavé místnosti. Pryč od té ženy. Bez očí vypadala líp.
Cítila jsem, že tohle je správné, že tak to má být.
Prošly jsme několika místnostmi, znala jsem je, ale nevím odkaď. Byly čisté, nebyla tam krev ani žádní lidé. Lidé jsou zlí, vím to.
Došli jsme na balkon, vítr tam příjemně foukal, bylo tam hezky. Zmocňoval se mě pocit, který byl ještě krásnější, než když jsem zavírala oči té ženě.
Ta hodná dívka vylezla na zábradlí, stále se usmívala a pomohla mi na něj. Motaly se mi nohy, ale ona mě udržela. Pak mě pustila a skočila, následovala jsem ji. Nevěděla jsem, co to je, ale bylo to krásné. Bylo to, jako když letím. Pak si pamatuji jen bolest, smích a tmu. Žádná lítost, nenávist ani lidé. Už nic. Byl to konec….