Fire and Wind: Kapitola 3. - Zásadní rozhodnutí?

Bezmyšlenkovitě jsem bloumala lesem, nehrozilo že bych se ztratila, jelikož jsme to tady s Toshiko prošmejdily snad tisíckrát a vše v okruhu 10 km kolem vesnice jsem znala nazpaměť. Najednou jsem si uvědomila, že se nacházím na svém oblíbeném paloučku, kterému Toshiko přezdívala trucovník, protože jsem tam nejčastěji chodila když jsem byla naštvaná. Ale když už jsem tam byla, rozhodla jsem se, že neuškodí se na chvíli zastavit, s Konožskou delegací jsem si starosti nedělala, ať mě hledají jestli chtějí, bylo mi to fuk. Sedla jsem si do heboučké trávy, opřela jsem se o pařez a hleděla jsem do nebe. Hned jsem se cítila úplně jinak, jelikož pozorování mraků mě vždycky strašně uklidňovalo a milovala jsem ten poklidný větřík, který hučel ve větvích stromů a šustil v trávě.
,,Moc pěkné místo..." ozval se za mnou znenadání něčí hlas. Strašlivě jsem se lekla, protože jsem si pomyslela, že se ti dva pošuci vrátili, ale když jsem se otočila, stál skryt ve stínech stromů jen ten mladík s černými vlasy, kterého mi Sakura představila jako Saie.
,,Co tady chceš? A proč mě sleduješ?" odsekla jsem a moje nálada byla v tahu.
,,Řekl jsem si, že by bylo lepší tě nespouštět z očí..." vysvětlil a vyloudil ten nejfalešnější úsměv, který jsem kdy viděla.
,,Hmm..." zabručela jsem a rozhodla jsem se že se pokusím ho ignorovat, třeba ho to přestane bavit.
,,Sakura a Naruto o tebe mají strach..." řekl a sedl si vedle mě, ale nereagovala jsem. ,,To tvoje kamarádka mě sem nasměrovala, říkala, že tady chodíš trucovat... sice nerozumím tomu co tím myslela, ale zřejmě měla pravdu..." vyloudil opět ten příšerný úsměv. ,,Taky mi řekla, že se nemáš s tím co se stalo trápit a že tě do Konohy bude následovat..." pokračoval po chvíli mlčení.
,,Cože?" vyjekla jsem, když jsem si uvědomila co vlastně řekl.
,,Říkala, že tě bude následovat do Konohy a nemáš se trápit s tím co se stalo..." zopakoval.
,,To přece nemůže myslet vážně!" upřela jsem na něj pohled.
,,Jen říkám to co chtěla abych ti řekl..." vysvětlil.
,,Co si ksakru myslí?" zavrčela jsem, pohotově jsem se postavila a začala jsem si to rázovat zpět. Sai mě bez řečí následoval.
,,Toshiko! Můžeš mi to vysvětlit?" produpala jsem se posledním křovím a vrhla jsem na ní naštvaný pohled, ještě pořád byla v provizorním lůžku, ale teď už seděla opřená o jeden z batohů. Sakura s Narutem ustali ve své činnosti a začali nás zvědavě poslouchat.
,,Já věděla, že se vrátíš..." usmála se.
,,Neříkej mi, že jsi to řekla jenom proto abych se vrátila!" rozzuřila jsem se.
,,Myslím to vážně, půjdu s vámi, už jsem se dohodla s Hatakem - san..."
,,S kým že?!" vyjela jsem na ni nechápavě.
,,S Hatakem Kakashim, je velitel téhle skupinky..." kývla na toho týpka s šedou kštící, který seděl na padlém kmeni stromu a dělal, že si čte v jakési silně podezřelé knížce, samozřejmě mi neušlo, že po nás pokukuje.
,,To je mi jedno! Nemůžeš jít s námi!" zamítla jsem.
,,A proč ne?" zamračila se.
,,Protože je to nebezpečné!"
,,Ale prosím tě, takovýhle důvod si nechej pro nějakého blbečka a ne pro mě."
,,Myslím to vážně, Toshiko! Jde po mně Akatsuki, sice nevím co jsou to přesně zač, ale určitě si ty dva pamatuješ! Nedopustím aby ti kvůli mě ubližovali, takže zůstaneš tady!" trvala jsem tvrdohlavě na svém.
,,Pokud vím, jsem svobodný člověk a tak rozhoduju sama za sebe..." probodla mě důrazným pohledem.
,,Ale..." začala jsem, ale přerušila mě.
,,...krom toho, víš moc dobře že jsem sirotek tak jako ty, v téhle vesničce mě nic nedrží, proto půjdu s tebou," pokračovala nesmlouvavě.
,,Jenže..." chtěl jsem argumentovat, ale Toshiko mě opět nepustila ke slovu.
,,Haruko, známe se už hodně dlouho, jsi pro mě jako sestra... jsi jediná rodina kterou mám. Pokud odejdeš, zůstala bych tu úplně sama..."
,,Právě proto, že jsme skoro jako sestry! Kdyby se ti něco stalo, tak... tak bych... Nemůžu dovolit aby jsi kvůli mě byla vystavena jakémukoliv nebezpečí, i kdyby to bylo proti tvé vůli!"
,,Haruko..." položil mi Kakashi ruku na rameno, což mě překvapilo, jelikož jsem vůbec nepostřehla kdy vstal, ,,nemůžeš Toshiko bránit v jejím odchodu... krom toho, v Konoze ji určitě bude hrozit menší nebezpečí než tady. Ti dva členové Akatsuki jistě dokázali pochopit, že je pro tebe moc důležitá a mohli by se kdykoliv vrátit..." v jeho pohledu i v tónu hlasu bylo něco, čemu jsem prostě nemohla vzdorovat.
,,Dobře..." souhlasila jsem nakonec, ,,může jít s námi..." vzdychla jsem, totálně jsem nad nimi prohrála.
,,Nemrač se, budeme přece pořád spolu..." zazubila se na mě a zvedla palec.
,,A já doufala, že se tě konečně zbavím..." zakroutila jsem hlavou.
,,Budu se tě držet jako klíště..." ušklíbla se.
,,Hmmm... a ještě něco jsem chtěl říct..." zamyslel se ten podivín s jedním okem.
,,Co zas?" hlesla jsem otráveně.
,,Nemusíte si dělat starosti se zavazadly, veškeré vaše věci jsme již zabalili, takže zítra budeme moci odejít, jestli se nepletu..."
,,A co Toshiko?" vykřikla jsem podrážděně a ukázala jsem na ni prstem. ,,Ta rozhodně není ve stavu kdy by mohla cestovat!!"
,,Haruko, udělej mi laskavost a přestaň se o mě tak přehnaně strachovat, nejsem malé dítě... Sakura je dobrá medička, kdybys to náhodou nevěděla, takže zítra budu fit..." ozvala se Toshiko.
,,No dobře, dobře... už nic neříkám..." rezignovala jsem a radši jsem se natáhla na zem, abych mohla pokračovat v činnosti ve které jsem byla přerušena. Hlavou se mi míhalo mnoho otázek, ale i představ o tom, jak to v Konoze bude vypadat a co tam vlastně budu dělat. Pak jsem si však uvědomila, že mě nejspíš tihle lidé nebudou chránit donekonečna a může nastat situace, že se ocitnu sama s Toshiko, jenže s momentálním stavem svých sil bych se asi sotva dokázala ubránit a nemůžu se ani spoléhat na toho Goubiho ve svém těle. Pokud jsou tihle lidé co mě mají doprovázet shinobi, tak by měli umět spousty různých triků a byla by velká škoda toho nevyužít. A jelikož je ten divnej týpek s jedním okem jejich velitel, měl by být nejsilnější a nejzkušenější. Rozhodla jsem se tedy, že ho najdu a pokusím se z něj vykecat něco užitečného. Posadila jsem se a nenuceně jsem se rozhlédla, Toshiko pochrupovala a nabírala síly na zítřek, Sakura, Naruto a Sai stáli nad ohništěm a nejspíš dělali náš oběd, ale Kakashi nikde. Hold mi tedy nezbývalo nic jiného než se jich zeptat.
,,Ehm..." odkašlala jsem si, abych upoutala jejich pozornost, protože i když jsem se odvážila přijít až k nim nikdo z nich nereagoval.
,,Á... Haruko, co se děje? Máš hlad?" usmála se Sakura.
,,Zatím ne..." zakroutila jsem hlavou a pohled mi sklouzl k tomu co kuchtili, byly to jen obyčejné ryby dělané nad ohněm, něco co jsem s Toshiko při našich toulkách jedla snad miliónkrát.
,,A ccho thedy cheš?" zaujalo Naruta, přičemž se samozřejmě už jednou rybou cpal. Místo odpovědi jsem ho jen sjela pohledem, jelikož kolem sebe prskal kousky jídla.
,,Naruto, buď tak laskav a nemluv s plnou pusou..." upozornila ho Sakura zhnuseně.
,,Jachsně..." přikývl a dál to do sebe ládoval.
,,Sakuro... kde je Kakashi?" odhodlala jsem se konečně, když můj zájem o Narutův styl konzumace potravin opadl.
,,Kakashi - sensei?" zamyslela se. ,,Šel někam touhle cestou..." ukázala na jednu z mnoha pěšin.
,,Jo... díky..." příkývla jsem.
,,Proč ho hledáš?" zeptala se mě nenuceně.
,,Chci se ho na něco zeptat..." usmála jsem se a dala jsem do chůze. Po několika zatáčkách mi provizorní tábor zmizel z očí a mě začalo zajímat co Kakashi asi dělá. Brzy jsem došla k malé říčce která tudy tekla, a kde byly nejspíše nachytány ryby co máme k jídlu.
,,Vyšla sis na procházku?" ozvalo se odněkud nade mnou, bylo to tak nečekané, že jsem měla co dělat abych leknutím nenadskočila.
,,Kakashi - san, to jste vy..." oddechla jsem si když jsem se zahleděla do korun stromů, kde jsem ho spatřila opírajíc se a čtoucího si tu svou divnou knížečku. ,,Můžu vás o něco poprosit?" otázala jsem se ho poté co mě přešel ten lehký šok. Kakashi seskočil dolů a dřív než jsem si byla schopna přečíst název toho co furt čítá, schoval to do zadní brašničky. ,,Tak co by jsi potřebovala?" koukl na mě vlídně.
,,Chtěla bych se umět ubránit až na mě zase Akatsuki zaútočí..." šla jsem ihned k věci. ,,Vím, že se v tomhle nemůžu donekonečna na někoho spoléhat, vždycky jsem raději spoléhala sama na sebe a teprve pak na někoho jiného a nechci aby se to nějak měnilo," zadívala jsem na pableskující sluneční paprsky na vodní hladině. ,,Klidně se může stát, že na to příště budu sama, jenže vím, že bych se jim neubránila... Kakashi - san, naučíte mě něco?"
,,To si myslím nebude problém..." zamyslel se.
,,Opravdu?" vyhrkla jsem radostně.
,,Základy ovládání chakry a nějaké jednoduché techniky by měly pro začátek stačit... ale bylo by lepší to nechat na dobu kdy budeme v Konoze..." přikývl.
,,Ne! To by bylo příliš pozdě!" vyhrkla jsem. ,,Cesta tam trvá obyčejnou chůzí nejméně týden, přece nemůže být problém učit se to během cesty!" snažila jsem se ho přesvědčit. Už jenom ta představa, že by mě měl chránit někdo mnohem mladší než já se mi příčila, dokážu se o sebe za každou cenu postarat sama!
,,No, jestli si myslíš, že to zvládneš, nebudu mít tedy nic proti... ale začneme až zítra..." souhlasil nakonec.
,,Mockrát vám děkuju, Kakashi - san!" usmála jsem se, není nad mé těžce ukecávací schopnosti.
Druhý den brzo ráno nastal opravdový rozruch, jelikož Naruto nemohl něco, prej strašně důležitýho, najít, takže jsme se kvůli němu lehce zdrželi. No, ale nakonec jsme se všichni obtěžkaní batohy vydali na cestu. O Toshiko jsem si opravdu dělala přílišnou starost, jelikož vypadala velmi dobře, neustále se smála a komunikovala s ostatními, musím uznat že ta Sakura má doopravdy něco do sebe. Budu se ji muset omluvit za to, jak jsem na ni byla hnusná. Asi po dvou hodinách chůze se Kakashi přesunul z vedoucí pozice ke mě, v ruce samozřejmě nedržel nic jiného než tu svou knihu. Musím říct, že jsem si oddychla, protože jsem byla krapet nervózní a měla jsem strach z toho, že si to rozmyslel, ale nechtěla jsem působit příliš vlezle a tak jsem se ho radši na nic neptala.
,,Tak co, myslíš si, že bychom mohli začít s první lekcí?" zeptal se mě, když už nějakou chvíli kráčel vedle mě, ale přitom vůbec nespustil to své jedno oko z knihy, jejíž název jsem byla konečně schopna přečíst. Na obálce se skvělo: Icha Icha Taktics, tak teď už jsem neměla pochyb že se jedná o nějakou uchylárnu.
,,Haruko? Posloucháš mě?" sehl se ke mě.
,,Eh? Cože?" vzpamatovala jsem se z úvah o obsahu té knížky. ,,Jasně, že poslouchám!" probrala jsem se vzápětí a nasadila jsem silně inteligetní výraz.
,,Hmm... no dobře..." opět se narovnal. ,,Takže, základem všech ninja technik je chakra... chakra se vytváří smícháním energie těla a energie duše která je přítomna v každé tvé buňce..." začal s výkladem, a já přikývla na srozuměnou.
,,..ale tvá chakra není vyvinutá, a také není dokonale propojená s tvým tělem, takže toho se bude týkat první lekce. Musíš se ji v sobě naučít vytvořit smícháním obou energií... to je vše."
,,Ehm... to jako fakt?" vykulila jsem překvapeně oči, očekávala jsem něco extra náročného a složitého, takřka fyzicky nemožného, ale to mám v sobě prostě a jednoduše najít jakési dvě energie, které ve mě odjakživa proudí a jen je smíchat?
,,No ano..." podrbal se na hlavě. ,,Pro energii těla je důležitá alespoň základní fyzická průprava, ale co mi tvá kamarádka Toshiko říkala, máte za sebou spousty fyzických prací, takže s tímhle si hlavu lámat nemusíš..."
,,Takže stačí smíchat energii těla a ducha..." zopakovala jsem nahlas a zamyslela jsem se, teprve až po nějakých deseti vteřinách mi došla složitost celé té situace.
,,A jak to mám udělat?" pohlédla jsem na něj s jistotou pomoci.
,,Na to bohužel musíš přijít sama..." usmálo se na mě jeho oko.
,,Ale... vždyť... já jsem ještě před chvíli ani nevěděla, že takové jakési dvě energie existují! Jak mám smíchat něco, na co si nemůžu sáhnou, co nemůžu vidět!" začala jsem si zoufat, tentokrát nahlas.
,,Musíš se soustředit, uklidnit se a nevnímat nic jiného jen sebe sama a pak ty obě energie pocítíš..."
,,Aha..." vzdychla jsem.
,,No... pokud máš v tom všem jasno, zanechám tě tu v tvé osamělé honbě za chakrou..." a vyrazil kupředu, vtipálek... Jenže nic jiného mi nezbývalo, pohodila jsem batohem na zádech abych ho uvedla do příjemnější pozice a začala jsem v sobě hledat ty dvě malý potvory. Jen mě zajímá, jestli se mi vůbec podaří je najít, dokážu-li to pak smíchat v chakru. No, jak se znám, tak se mi nejspíš podaří něco neuskutečnitelného, například to, že si jakýsmi záhadným způsobem třeba odbouchnu hlavu, i když v takové situaci mi potom bude nejspíš všechno jedno. Chjo, to zas bude den...