Silent place 1

Prsty padaly na klávesnici stejně jako kapky deště na zem. Každá další myšlenka psaná do bílého prostoru wordu. Její další dílo, další kniha. Inspirována skutečnými příběhy, které poslouchá a zírá. Možná některý ze svých smutných a tragických příběhů zažila. Ale sotva, ona jejž nikdy nepoznala opravdovou lásku píše v každé své knize spoustu láskyplných scén i když v smutném prostředí.
Opřela se o desku stolu a promnula spánky. Hodiny ukazovaly dvě ráno. Pousmála se a dopila čaj. Zavřela notebook a zabalená v županu se odebrala do ložnice. Ukolébavkou jí byly kapky padající na parapet…

This is the silent place
where everybody looks the same

Klepala se na studené vlhké zemi a čekala na další zakázku. Až opět někdo přijde vezme si ji do
bytu a tepla dá jí najíst, nechá jí vykoupat a ona pro něj na oplátku něco udělá. Většinou se věci výměny neliší muži chtějí jedno... sex a nebo její nahé fotky. Časem si už zvykla počáteční panická hrůza ustoupila, ale to neznamená, že neměla strach. Stále se klepala co zase budou chtít, ale za peníze a aspoň za trochu jídla jí to stojí. Lepší než mrznout tady venku u silnice ve špíně a čekat. Zvedla hlavu k nebi, které stejně přes smog a déšť neviděla. Povzdechla si a vstala. Mohlo jí být šestnáct možná sedmnáct niky neměla rodinu, nikdy nepoznala lásku, teplo rodinného krbu….

This is the silent place
Where people speak but cannot hear

Probudilo jí nepříjemné drnčení budíku. Těžce otevřela oči a vypnula ten nechutný zvuk. Šest ráno venku ještě stále tma. Musela jít do grafického studia pro návrh obálky na její knihu a pak nechat schválit jméno, odevzdat koncept manažerce a hlavně najít další inspiraci. Tahle poslední kniha jí přišla hrozně odfláknutá už v polovině nevěděla co dál psát a tak se snažila aspoň něco co by dávalo smysl, ale nic moc. U této knihy nečeká takový ohlas jako u jejích předešlých navíc otřepaný nezajímavý příběh. Bohužel něčím se živit musela. A tohle jí aspoň občas bavilo.
Nasedla za volant a vyjela z garáže na silnici bylo již tak brzo ráno spoustu aut. Znervózňovalo jí to nenávidí řízení.

This is the silent place
where millions die and no one cares

Otevřela dveře domu kde měla svou poslední "práci". Schovala si pár bankovek do kapsy vytáhla si límec kabátu, vydala se domů. Spíš do zašlých ulic Hiroshimi, kde bez bytu a peněz přežíváte těžko a je umění nestát se obětí pouličních přestřelek různých gangů a nepadnout do kolotoče drog. Těm se z části vyhýbala. Sice kouřila trávu a cigarety, ale to je jen slabý odvar toho zbytku, který žije heroinem a koksem.
Už se ani nesnažila myslet na to kdyby se narodila normální matce a měla aspoň trochu normální život. Ve skutečnosti svou matku nepoznala. Hodila jí do křoví a zmizela aspoň tak jí to vyprávěla Matka v klášteře. Bylo jí deset, když utekla a těžce se jí vzpomínalo na to proč….

This is the silent place
This is the world that we have build

Ramenem drží telefon u ucha a naštvaně ťuká do volantu. „Zvedni to, zvedni to“ opakuje nervózně a čeká než se na druhé straně ozve hlas její manažerky. Za volantem se telefonovat nemá, nevyplácí se to a je to pravda….
Ozval se skřípot brzd , auto se otočilo do půlkruhu a prudce zastavilo. Dala si ruce před hlavu aby zmírnila náraz o volant a pak rychle vystoupila. Na silnici seděla dívka opřená o ruce a vyděšeným výrazem z čela jí tekla krev.
„Seš v pořádku? Strašně mně to mrzí neviděla jsem tě“ vychrlila ze sebe černovláska a klekla si před tu dívku.
„Ne-ne nic mi není“ zavrtěla hlavou a chtěla se postavit. Chytla jí a pomohla na nohy.
„Teče ti krev vezmu tě aspoň do nemocnice“ řekla nejistě a prohlížela si ránu na hlavě.
„Ne sem v pořádku“ řekla dívka a vytrhla se jí ze sevření.
„Tak tě vezmu aspoň k sobě domů a ošetřím ti to souhlasíš?“ nabídla jí a snažila se aspoň trochu mile. V branži musela jednat bezcitně, chladně a hlavně rychle bez emocí. Dívka kývla tady na tu otázka nedokázala odpovědět ne a tak i přesto, že sebevíc nechtěla šla. Sedla si na místo spolujezdce a rozjeli se.
„Karol dneska se zdržím ,ukážu se tam za hodinu“ řekla do telefonu a opět řídila. „Tak dobře, v sedum? Jo fajn“ hlesla a hodila telefon do přihrádky.
„jak se jmenuješ?“ zeptala se své spolujezdkyně, stále plná výčitek.
„Wicki“ odpověděla suše a pozorovala ubíhající krajinu.
„Nemáš příjmení?“ v jejím hlase byla slyšet nechápavost. Dívka jen zavrtěla hlavou a ruce si víc sevřela kolem těla. „Jak se jmenujete vy?“ dostala ze sebe po půl hodině tíživého ticha.
„Cindy Mayuri“ hlesla a zastavila před domem….

This is the silent place
a place to face the agony

Provedla jí domem ukázala jí kde je co a ošetřila jí zranění. Bylo jí jasný, že je dítě ulice a tak se na nic neptala. Nechala jí se umýt dala jí nějaké svoje šaty společně se najedli a po chvíli našli společné téma.
„V, píšete knihy, že ano?“ zeptala se Wicki, když začínalo být trapné a tíživé ticho.
„Ano, jak to víš?“ zeptala se Cindy a usrkla třešňového čaje.
„Na knihách v támhleté poličce je Vaše jméno“ řekla Wicki a ukázala na jednu z mnoha poliček s knihami a zívla si.
„Ano, ty jsem psala já a ty bys mněla jít spát ložnice je támhle" ukázala Cindy na jedny dveře. Wicki unaveně kývla a šla k nim.
„Vy spát nepůjdete?“ zeptala se nechápavě, když si Cindy zapnula notebook.
„Ne mám práci, dobrou noc“ odpověděla a začala ťukat do počítače své další dílo. Wicki chvíli stála ve dveřích ložnice, nechápala co se děje. Dala jí najíst, nechala jí se umýt a dala jí oblečení a nic nechtěla? Přišlo jí to divné, ale přesto byla ráda, že si může jít lehnout.

This a silent place
A place for you, but not for me

Okolo sedmy hodin se domem rozezněla klidná melodie doprovázející slovy: This is the silent place, where everybody looks the same, This is the silent place Where people speak but cannot hear. Wicki si prudce sedla na posteli a poslouchala tu písničku. Zaujala ji, ale Cindy zvedla telefon a tím to vypnula.
„Halo? Ale já Vám řekla, že todle jméno nechci“ začala Cindy ještě klidně, ale po deseti minutách na sebe spíš do telefonu křičely a hádali se. Wicki potichu vstala a přešla do obýváku. Na gauči byla zmuchlaná deka a polštář. Přišlo jí to divné spala v posteli sama a její hostitelka spala na gauči. Všechno jí přišlo až příliš jednoduché a nereálné.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptala se Cindy, když praštila telefonem o stůl čímž vytrhla Wicki z myšlenek.
„Dobré ráno, dobře Vy?“ pousmála se. Cindiny rty se zakřivili do podivného oblouku čemuž asi říkala a úsměv a podívala se na gauč. Wicki se nevinně zazubila a dala jednu ruku za hlavu.
„Udělám snídani a pak musím odjet nevím kdy se vrátím snad ještě dneska. Ty si můžeš dělat co chceš“ její hlas zněl neutrálně jakoby jí bylo jedno co se dál stane, možná jí to jedno bylo, možná nechtěla bytost sedící na gauči za žádných podmínek ztratit.
„Jistě a prosím Vás mohla byste pustit tu písničku co teď hrála?“ zeptala se nejistě. Cindy kývla a pustila jí. Wicki si sedla na gauč a poslouchala, mezitím udělala Cindy jídlo, dala jí na stůl peníze a odjela. Bylo jí jedno, že nemá telefon.
Wicki zakručelo v břiše a vypnula to. Šla do kuchyně najedla se a s neurčitým prázdnem v sobě vzala peníze. Když za sebou zavírala dveře a moc dobře si uvědomovala co bude opět následovat. Jenže tentokrát jí to nepřišlo jako taková samozřejmost jako pokaždé. Ta černovláska s uhrančivým tmavým pohledem, byla jiná než ostatní dokonce ani nečekala, že by mohla být tak chladná jako byla. Sice, když si spolu včera večer povídali sem tam se doopravdy usmála a její oči nabraly lesk, ale jinak byla jako socha.

All we need is fantasy
all to be we want to be