Pomsta vs. Láska 03 ( ItaSakuSasu)

Probudila jsem se a vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Ani jsem si toho moc nepamatovala jen, že jsem prohrála můj boj s Itachim.
„ Bože! Musím víc trénovat“ Ani nevím proč jsem to řekla nahlas měla jsem spíš nutkání no.
„ Jo mohla by si“ leknutím jsem nadskočila.
„ Co tady sakra děláš, Itachi!“
„ Musím dávat na tebe pozor..“
„ Musíš?“
„ Neřeš to tak do podrobna.“
„ Fajn“ zakoukala jsem se do předu.
„ Ne máš hlad?“ zeptal se mě.
„ Celkem jo“ chtěla jsem se zvednout, ale moje tělo mi to nedovolilo.
„ Itachi, já nemůžu se hýbat.“
„ Ehm jo promiň, učinky asi ještě nepominuly. Odnesu tě.“ Vyvalila jsem bulvy, ale tím šokem jsem nedokázala ani nic říct. Když mě vzal do své „ Náruče“ zčervenala jsem jak rak. Bože co je to se mnou „ ovládej se!!“ křikla jsem na sebe v podvědomí. Nejradši bych se teď profackovala. Itachi si toho všiml a jen se ušklíbl. Pak už jsme dorazili do jídelny.
„ Tak co si dáš?“
„ Ehmm stačí mi mléko a lupínky“
„ dobře“ pokrčil rameny a ani ne za minutu mi to podal. Dala jsem první sousto do pusy a byla to skoro slast. Jídlo. Itachi mě celou tu dobu pozoroval, což mi nebylo dvakrát příjemné.
„ Co je?“ prostě mi to nedalo, musela jsem se zeptat.
„ Nic jen… jen ti chci říct, že jsi bojovala dobře.“ Málem jsem vyprskla to co jsem měla v puse, ale naštěstí jsem polkla.
„ Vážně? Nemyslím, řekla bych, že jsi mě pěkně složil na záda“
„ No, tak co já vím se Sharinganem si ještě moc nebojovala a máš velkou potencionální sílu, kdybys chtěla mohla by jsi by být silnější…. Možná bych to mohl pomoct“ rozzářili se mi oči jako malému dítěti, který dostal nejhezčí dárek na světě.
„ Vážně? No já….. bylo by mi vážně ctí s tebou trénovat“
„ domluveno, pokud se zítra budeš moct hýbat, tak začneme s tréninkem.“
„ dobře“ už jsem dojedla, takže jsem přemýšlela, že bych se vrátila do pokoje, Itachi zatím odnesl nádobí a já se pokoušela zvednout. Odšoupla jsem se od stolu a pomalu si stoupala, když v tom mi projela ostrá bolest od nohou až nahoru k hlavě, začala jsem pomalu padat. Říkala jsem si jak to bude, asi bolet, ale ono nic. Itachi mě držel v náruči a já se zmohla jen na to, abych měla rudý obličej a na koktavé děkuji.
„ Neměla, by jsi moc chodit“
„ jo, jako by to vůbec šlo. Fakt si to nemusel tak moc přehánět.“
„ Musel. Muselal sis uvědomit jakou má Sharinganu sílu naživo, jinak by jsi pak neměla velkou motivaci trénovat víc.“
„ Fajn, hele Itachi myslíš, že by jsi mě mohl odnést do pokoje? Jsem furt ještě unavená a hýbat se stejně zatím nemůžu“
„ jo jasně“ a bylo to tu, jen co se mě dotkl moje tělo zareagovalo, bylo to jako by někdo zapnul chemickou reakci mezi dvěma lidmi. Bylo mi to trochu proti srsti, nechtěla jsem se s nikým teď zaplést,ale todle bylo asi vážné.
„ Děje se něco?“ zeptal se.
„ Co-o ne, ne, ne nic všechno je v pohodě“ trochu jsem se uchetla lhaní mi vážně moc nejde, pochybuju, že mi na to skočil.
„ dobře“ nebo že by jo? To je blbost.
Vstoupili jsme ke mně do pokoje, kam mě položil na postel, když mě položil a vstával ode mě otřel se obličejem o můj, byl tak blízko u mě, koukal na mě skoro jako, bych byla z jiného světa, pro mě to bylo totéž, ale já jsem se chtěla vrhnout do toho neznáme, pomalu jsem se přibližovala k jeho ústům, dělili nás už jenom milimetry. A pak…
„ P-promiň už musím jít“ bylo to jak facka na probuzení. Když jsem viděla jeho siluetu těla jak odchází koukala jsem furt na něj skoro jsem nedýchla, až když zaklaply dveře jsem začala volně dýchat. Práskla jsem sebou o postel. „bože co to vyvádím“ zanadávala jsem si trochu v duchu.
Ráno jsem se vzbudila, celkem brzy, bylo sedm hodin ráno, ale to nemění nic na faktu, že jsem se bála zvednout. Dobře takže pomalu, nejdřív jedno nohu, potom druhou, a vu alá stála jsem. Ani to moc nebolelo, cítila jsem bolest, ale už jen tu tupou menší bolest.
Šla jsem pomalu do kuchyně, kde seděl Itachi a něco si dal do pusy a pak to zapil.
„ Co je to?“ zajímala jsem se.
„ Nic“ řekl prostě. Koukala jsem se přímo na něj.
„ Kdyby to nebylo nic, tak to nevidím, ne?“
„ Jenom léky“ svraštila jsem obočí.
„ Na co léky?“
„ to tě teď, ale vůbec nemusí zajímat“ trochu zvýšil hlas, ale já se nedám, i když jsem cítila, že bych měla přestat.
„ Ale mě to celkem dost zajímá“ byla krátka odmlka.
„ Ale nemusí… víš co, řeknu ti to, pokud mě porazíš“ a zvídavá nálada byla fuč.
„ Tak to se nikdy nedozvím“ sklopila jsem hlavu. Itachi se začal smát.
„ Co ty víš… Dáš si něco k snídani?“
„ Ehm jo jasně, to co včera“ mile jsem se na něj usmála a posadila se ke stolu. Itachi mi po chvilce podal misku s mými vločkami a mlékem. Sednul si hned naproti mně a zase na mě tak, já nevím ne uchylácky, ale se zájmem koukal.
„ Myslíš, že dnes budeš moci trénovat?“
„ Myslím, že určitě“
„ Fajn, až se nasnídáš tak půjdeme trénovat, souhlasíš?“ kývla jsem hlavou na souhlas. Itachi mezitím vstal a mířil ke dveřím.
„ Sejdeme se v tréninkové místnosti“
„ Dobře“ Naházela jsem do sebe svojí porci. Ještě jsem skočila do svého pokoje pro výzbroj.
Šla jsem pomalým krokem a trochu jsem přemýšlela o boji se Sharinganem, má slabinu a to jedinou ten, kdo sním bojuje musí být rychlí a to hodně tak, aby ho Sharingan nezaregistroval. Vstoupila jsem do místnosti, kde jak jsem předpokládala stal Itachi.
„ Připravená?“
„ Ani v nejmenším“ usmál se.
„ Fajn, takže… kdybys musela bojovat proti někomu se Sharinganem, jak by jsi teoreticky útočila?“
„ ehm po té nakládačce od tebe asi s klonama, to určtě.. jít proti Sharinganu samotná je totální sebevražda.“
„ To je pravda, řekni mi, jak jsi na tom s Genjutsu?“
„ S iluzemi? Celkem dobře. Z Genjutsu jsem maturovala na akademii“
„ Takže, co myslíš, bylo lepší použít genjutsu? Nebo ninjutsu?“
„ V tvém případě obojí, ale nejspíš genjutsu“
„ Správně“ řekl.
„ Takže zkus na mě použít genjutsu“
„ Fajn“ soustředila jsem chakru. Cítila jsem jak jsem ho do svého genjutsu dostala, byl tam. Zkoumal to. A nakonec.
„Kai“ slyšela jsem od něj.
„ To není fér! Vlastníci Sharinganu jsou nejlepší v genjutsu!“
„ Ale chytila jsi mě do něj to je dobrý“
„ Moment ty jsi se bránil?“
„ Samozřejmě co by to bylo jinak za trénink… Co takhle si dát něco silnějšího?“
„ Beru!“