Fire and Wind: Kapitola 2. - Už je mi to všechno jasné...

Všude je tma. Cítím obrovskej smutek smíšený s nenávistí a zlobou. Z dálky ke mně doléhaj nějaký zvuky, nepřipadá mi ale, že bych je znala. Co se vlastně stalo? Kde to jsem a... a kdo jsem?? prolétlo mi zmatenou myslí. Vůbec nic jsem nechápala, ale ponáhlu si uvědomím, že v tom místě, kde se nacházím není zase až tak velká tma, jak si mé oči zvykaly na to příšeří rozpoznala jsem, že se nacházím v nějaké temné, vlhké, kamenné chodbě. Začala jsem mít pocit, že už jsem podobnou chodbu někde viděla, že už jsem v ní dokonce byla! Nezbývalo mi nic jiného než se dát do pohybu, nějakou chvíli jsem bloumala, ale pak jsem si všimla nějaké prapodivné záře. Nohy mě vedly blíž a blíž, i když jsem měla chuť utéct. A pak jsem spatřila obrovského bílého tvora, který měl jasně modré oči a vlnilo se kolem něj hned několik ocasů.
,,Co chceš?" zeptal se mě sametově hebkým hlasem a zvedl ke mně svůj zrak. Zarazila jsem se, protože jsem měla strach aby se na mě nevrhl, ale vzápětí jsem si uvědomila, že toho by asi nebyl schopen. V obrovské místnosti ve které jsme se nacházeli, totiž dominovala čtveřice mramorových sloupů, ke kterým byl připoután obrovskými řetězy jež byly upevněny k jeho útlým tlapám.
,,Neumíš mluvit?" prohlédl si mě zkoumavěji jelikož jsem mu neodpověděla.
,,C-co? Samozřejmě, že umím mluvit!" vyhrkla jsem spěšně a nepřestávala jsem si ho udiveně prohlížet.
,,Hmm..." zamručel a sedl si.
,,P-promiň, že se tě tak ptám, ale kdo jsi?" nedala mi zvědavost.
,,Kdo jsem? Houkou... bijuu..." odpovědl mi s jistou nostalgii v hlase.
,,Bijuu?" nechápala jsem.
,,Ty nevíš co to znamená?" uchechtl se.
,,Ne..." zakroutila jsem smutně hlavou.
,,Bijuu je démon... ocasatý démon..." vysvětlil.
,,Démon?!" vyhrkla jsem vyděšeně. ,,Ty jsi... démon?"
,,A ty jsi jinchuuriki... můj nositel..."
Bijuu... jinchuuriki... projelo mi hlavou a strnula jsem, na tohle se mě přece ptal jeden z těch týpků! V tu chvíli jsem si na vše vzpomněla, a taky jsem si uvědomila, že noční můry, které mě trápily, byly zřejmě způsobeny tímhle démonem.
,,Copak se děje?" zeptal se mě s úsměvem.
,,Musím se odsud dostat!" vykřikla jsem a kmitala jsem pohledem z jednoho rohu na druhý.
,,Ty hloupoučká!" rozesmál se.
,,Na tom není nic k smíchu!" rozzlobila jsem se. ,,Musím pomoct svojí kama..." zarazila jsem se však v půli věty, neboť se mi připomněly slova jednoho z těch typů, kteří na nás zaútočili. ,,Co je s Toshiko?" zeptala jsem Houkoua zoufale a pohlédla jsem do jeho modrých očí.
,,Jak to mám vědět?" odfrkl si. ,,A teď by ses měla radši vrátit..." utl nekompromisně náš rozhovor. Dřív než jsem se nadála, máchl jedním ze svých ocasů a kolem se zvedla obrovská záře, která mě oslepila...
Uslyšela jsem něčí šepot, který pomalu sílil ve slova a věty. Celé moje tělo bylo strašně ztěžklé a bolel mě snad každičký sval, přesto jsem se přinutila pootevřít oči. Ihned mě do nich uděřilo orandžovorudé světlo zapadajícího slunce.
,,Tak ty už jsi vzhůru..." uslyšela jsem něčí hlas a vzápětí se ke mně sehla nějaká dívka s kratšími růžovými vlasy. ,,Jak se cítíš? Bolí tě něco?"
,,Všechno..." zamumlala jsem.
,,No, to se dalo po tom všem celkem čekat..." přikývla a přejela mě zkoumavým pohledem.
,,Po tom všem?" nedocházelo mi.
,,Vyváděla jsi jako utržená ze řetězu!" vlezl mi do výhledu nějaký blonďák v orandžovočerném s páskou se znakem Konohy.
,,Naruto!" okřikla ho dívka a dloubla do něj loktem.
,,No jo... no jo..." ohrazoval se.
,,Toshiko!!" vykřikla jsem znenadání, neboť jsem si na ni vzpomněla a pokusila jsem se vztát. Růžovovláska mě však s udivující silou přitlačila zpátky k zemi.
,,Musíš odpočívat..." pronesla vážně a neušel mi její varovný podtón. ,,Krom toho, není se čeho obávat..." usmála se vzápětí a pohlédla někam vlevo ode mě.
Otočila jsem se po směru jejího pohledu a do očí mi vrhkly slzy. Zabalená a zafáčovaná jako mumie tam ležela Toshiko a mluvila s nějakým černovlasým mladíkem. Pak se její pohled přesunul na mě a v její tváři se rozlil škodolibý úsměv. ,,Co bulíš? Koukej se rychle uzdravit!"
,,Blbko!" vzlykla jsem, ,,podívej se jak vypadáš ty!" snažila jsem se jí to vrátit.
,,Ten novej vohoz je fajn, viď?" ušklíbla se, a i přes to, že se mi z očí řinuly obrovský slzy neubránila jsem se smíchu. ,,Možná tím protrhneš díru do světa!" smála jsem se a brečela zároveň.
,,No jasně! Brzy budeš každej nosit hadry a lá obvázanej!" přitakala mi.
,,Ty mě jednoho dne zabiješ!" sípala jsem, něboť mě začalo všechno zase bolet, nakonec jsem z povzdychem pohlédla na oblohu, kde se začaly na tmavém nebi rýsovat první hvězdy. Přežila to, je tady vedle mě, taková jako vždycky...
Předtím než se stačilo pořádně ochladit, rozdělali ti lidičkové kolem oheň a přikryli nás teplými dekami. Zřejmě neměli náladu ubytovávat se ve vesnici a nebo prostě jen radši holdovali spánku pod širákem. Samozřejmě měla jsem spousty a spousty otázek, ale věděla jsem, že bude lepší nechat to na další den, už jenom proto, že jsem byla unavená a potřebovala jsem velikou dávku spánku.
Ráno mě probudily první paprsky slunce, všude kolem bylo už čilo, a hlučno, díky blonckovi, který poletoval všude okolo a cosi evidentně hledal. Posadila jsem se a s jakousi vnitřní spokojeností jsem zjistila, že se cítím o mnohem lépe než včera, vlastně bylo mi naprosto dokonale a vůbec nic mě už nebolelo.
,,Dobré ráno..." objevila se u mě růžovovláska ze včerejšího dne. ,,Určitě máš hlad, viď?" usmála se a podala mi několik rýžových knedlíčků.
,,Díky..." přikývla jsem, ale do jídla jsem se nepustila.
,,Děje se něco?" zeptala se mě, když si všimla jak se tvářím.
,,Chtěla jsem se na to zeptat už včera, ale rozhodla jsem se, že dnešek bude vhodnější..." pohlédla jsem ji do zelených očí. ,,Chci vědět co se stalo, kam se poděli ti dva hastroši v černém, kdo jste, proč jste se tu objevili a tak podobně..."
Růžovovláska se chvíli tvářila zaraženě, ale pak si povzdychla a posadila se vedle mě. ,,Jmenuji se Haruno Sakura a jsem chunnin z Konohy, ten blonďák se jmenuje Uzumaki Naruto a ten druhý je prostě Sai... dostali jsme za úkol přijít do téhle vesnice a převzít si od ní dívku jménem Haruko..."
,,Mě?" vydechla jsem. ,,Ale proč?" nechápala jsem, jaký důvod měla Konoha posílat takovou šílenou delegaci?
,,No, protože... neříkej mi, že už jsi na to po včerejšku nepřišla sama... na to co se uvnitř tebe ukrývá..." zatvářila se tak nějak divně, nebyla jsem schopna to rozluštit.
,,Uvnitř mě? Copak to nebyl sen? Houkou je skutečný?" vyhrkla jsem nevěřícně.
,,Víc než si myslíš..." přikývla a já se náhle zhrozila, teprve teď jsem si uvědomila, že všude kolem je příšerná spoušť. Ze stromů, které tu rostly zůstaly jen ohořelé zbytky a po domě Ishikawy nezbyly ani základy.
,,To jsem udělala já?" hlesla jsem a přejížděla jsem zpustošenou krajinu očima.
,,Víceméně..." přikývla.
,,Ale jak?"
,,Ten Houkou... je pětiocasý démon, bijuu a zdá se, že včera, když na tebe zaútočila Akatsuki, to byli ti dva v tom černém s mraky, se v tobě probudila jeho síla, ale zdá se, že ji neumíš ovládat..."
,,Neublížila jsem nikomu, že ne!" sevřel se mi žaludek.
,,Pokud nepočítáš ty dva z Akatsuki, kteří stejně nakonec utekli, tak ne..." zakroutila hlavou a mě se ihned trochu ulevilo, představa, že bych někomu z vesnice ublížila pro mě byla nemyslitelná.
,,Vůbec nic si z toho nepamatuju..." pohlédla jsem roztřeseně na svou ruku a roztáhla jsem prsty, stále jsem byla v jakémsi mírném šoku, přece jen toho na mě bylo moc.
,,To nevadí, všechno teď bude dobré, odejdeš s námi do Konohy a tam už tě žádná Akatsuki nenajde..." snažila se mě uchlácholit.
,,A proč na mě vlastně zaútočili?" vyslovila jsem nahlas další otázku, možná se mi to jen zdálo, ale Sakura teď vypadala ještě zachmuřeněji než před chvílí.
,,No... oni totiž..." začala.
,,Totiž co?" zamračila jsem se, jelikož jsem vycítila, že se k odpovědi příliš nemá a to mohlo znamenat jen jediné, pravda nebude příliš příjemná.
,,Chtěli tvého démona..." dopověděla vyhýbavě.
,,A na co by jim byl?" nechápala jsem.
,,To přesně nevím, ale určitě by to neznamenalo nic dobrého..." sjela pohledem ke svým rukám, které měla položené na kolenou.
,,A proč jsme vlastně přenocovali venku? Ve vesnici, i když je malá, je spousta míst, kde bychom mohli přespat..." změnila jsem raději téma. Sakura se však zatvářila ještě mnohem pochmurněji než před chvíli. ,,Oni nás totiž nechtěli pustit..." vysvětlila.
,,Nechtěli pustit?" zarazila jsem se. ,,To kvůli mě, že jo? Jestli jsem tu udělala takovej bordel, tak si toho museli určitě všimnout a nejspíš se potvrdili jejich dokonalé domněnky..." odfrkla jsem si trochu podrážděně. ,,A když se tak na to všechno zpětně dívám, nejspíš věděli i to, že jsem jinchuuriki a proto mě nikdy mezi sebe pořádně nepřijali... Kdo by si chtěl k sobě připustit někoho, kdo má v sobě démona..." ušklíbla jsem se. Teď mi to do sebe samozřejmě všechno zapadalo, vesničané to určitě věděli, pohledy kterými se na mě dívali o tom jednoznačně vypovídaly. Houkou... nikdy bych si nepomyslela, že se jedná o démona z legend, které jsem slýchávala jako malé děcko... hrůzostrašný Goubi no Houkou, mistr iluzí, který vládne všem živlům...
Sakura zřejmě zaznamenala, že moje nálada klesla pod bod mrazu a tak se odklidila k oboum mladíkům, Toshiko ještě pořád spala, ale ani se ji nedivím, ji bohužel neměl kdo vylízat z jejích mnohem horších zranění než jsem měla já.
,,Ahoj... Haruko, že?" přisedl si ke mě o chvíli později Naruto s miskou rámenu a obrovským úsměvem ve tváři. Bohužel jsem měla blbou a tak jsem ihned pocítila obrovské nutkání ho něčím přetáhnout, aby mu z ksichtu zmizel ten jeho provokující úsměv.
,,Hele, nedělej si z ničeho starosti, to se zvládne..." snažil se mě uklidnit a zřejmě si můj vražedný pohled špatně vyložil.
,,Hmm..." zabručela jsem a snažil jsem se ho ignorovat. Brzy ho moje mlčenlivá nálada přestala bavit a tak se také odklidil, a jelikož jsem už opravdu měla hlad pustila jsem se do knedlíčků, které mi přinesla Sakura. Když se, nedaleko mně, ležící Toshiko začala probírat napadlo mě, že bych se ji mohla zeptat jestli i ona věděla, že jsem jinchuuriki, ale nakonec jsem se rozhodla tuhle otázku na chvíli odložit, přece jen na tom byla o dost hůře než já a nechtěla jsem ji prozatím zatěžovat. Poté co jsem zblajzla svoji snídani jsem se rozhodla na chvíli projít, potřebovala jsem si prostě trochu pročistit hlavu a strávit všechny informace, jakmile jsem ale začala vztávat nahrnula se ke mně Sakura a začala mi domlouvat.
,,Musíš odpočívat!" trvala na svém.
,,Už jsem odpočívala dost, a krom toho jsem naprosto zdravá, všechna zranění zmizela..."
,,To neznamená, že tvé tělo není oslabené, po včerejšku..."
,,Je mi to jedno! Chci být prostě chvíli sama!" vyjela jsem po ní nepřátelsky.
,,Tak hele," vmísil se mezi nás Naruto, ,,Sakura se o tebe celou dobu starala a léčila tvoje zranění..."
,,Neprosila jsem se!" vyštěkla jsem na něj ošklivě. ,,Vůbec jsem se o nic neprosila! Vždycky jsem všechno zvládla sama, úplně sama a nikdo mi nebude říkat co mám a nemám dělat!" rozkřičela jsem se.
,,Chápu jak se teď cítíš..." začala Sakura, ale byla přerušena mou maličkostí. ,,Chápeš? Myslíš si, že můžeš pochopit jak se teď cítím, vždyť mě vůbec neznáš!!" vrhla jsem na ni rozzuřený pohled a odkráčela jsem od nich pryč směrem k lesu. Jak vůbec mohla něco takového říct? Vždyť mě zná sotva dva dny a jak si může myslet, že mi takový malý fakan jako ona bude rozkazovat? Jelikož jsem byla naštvaná a cestu před sebou jsem sotva vnímala, podařilo se mi, ke své smůle, do někoho vrazit, ale dřív než jsem mohla skončit na zadku zachytila mě ona osoba za loket.
,,Jsi v pořádku?" otázala se mě, vzhlédla jsem a spatřila jsem vysokýho týpka s šedou kšticí vlasů, ninjovskou páskou staženou přes oko a maskou na obličeji, takže jediné co jsem viděla z jeho obličeje bylo pravé oko.
,,Jo..." odfrkla jsem drze a uhnula jsem pohledem.
,,Jestli se nepletu tak ty jsi, Haruko, viď? Kampak máš teď namířeno?" zeptal se mě a stále mě držel za ruku.
,,Jdu se projít," vytrhla jsem se z jeho sevření a mrzutě jsem pokračovala v cestě. Bylo mi jedno kam jdu, jen jsem chtěla jít co nejdál od těch nezvaných návštěvníků, kteří si mě chtějí odvléct sebou do vesnice, kde jsem nikdy nebyla, nikoho tam neznám a sotva můžu vědět co mě tam čeká.