Ai no Kusabi Chapter 1, part 02

*******************************

Město bylo jako tyran, který zesměšňoval noční ticho a mírumilovné plynutí času. Zvedajíc svou sukni znova a znova, což se podobalo křiklavě svítícím neonovým světlům, to vyvolávalo nemravný úsměv, jakmile ho to táhlo k těm, kteří propadli jeho kouzlu. Zde se kompletně rozšířil úpadek vnímání, síly vůle, inteligence, strachu z nikoho, město se ponořovalo do temnoty.

Toto bylo město potěšení, Midas.

Slavné satelitní hlavní město, Tanagura, které bylo podřízeno masivnímu počítači Lambda 3000, známý pod přezdívkou Jupiter, Midas bylo město, které nikdy nespalo, v kterém byli kasína, diskotéky, bary, luxusní bordely...bylo by nesmyslné nevyužít nespočet možností k pobavení a potěšení, které se zde nabízely.

V nočním Midasu neexistoval včerejšek ani zítřek. Velkolepá nádhera převzala vládu nad nocí, a každý den podněcovala ke korupci, klesalo do nemravností. Na tomto místě, pod zářivým leskem se ukrývala tvář, která byla skvostná. Instinkty a obnažené touhy uvolněné z jejich řetěžů se propletávaly a zvětšovaly platíc slib věrnosti za nespoutané potěšení. Taková byla groteskní a opravdová tvář Midasu.
Nemravně a svůdně zářila světla ve tmě a mezi blízko se tisknoucími lidmi byl vzduch teplý a zapáchající. Jejich těsně přiléhající oblečení, znamení Midasu, fascinovaly davy jako kdyby byly pod afrodiziaky, ale jenom nedaleko hlavní třídy odporný puch prořídl rozpouštějíc se v chladné noci. V ten moment se tvář města změnila.

Toto byla devátá oblast okraje Midasu – Ceres.

Obyvatelé města s potěšením zvedali zhnuseně obočí ukazujíc svůj odpor k těm, co považovali za stoku Midasu: chudinské čtvrti, místo, kam nikdy nevkročili ani v jejich myšlenkách. V odpadcích válejících se na ulici nebylo ani živáčka, ale záplava oslnivých neonů, které zbarvily Midaskou noc se táhly kolem, ale nemohly zbourat zdi okolo, protože lidé ukazovali kompletní nezájem.

Vypadalo to jako by se čas náhle obrátil špatným směrem, kde představa minulosti a budoucnosti byla neznámá. Byl to divný a nelehký pocit. Žádný teplý vzduch nasychený vůní nevál ze „Zóny potěšení“ nebo jeho okouzlující hlas dosáhl toho unaveného starého směru, který uspokojil jen návštěvníka jeho vlastním chaotickým a děsivým zbarvením. Na tomto místě jediné co bylo slyšet byl liný dotek času. Jeho smradlavý pach prozrazoval, že nedělá rozdíly mezi dnem a nocí. Tato zeď byla nudná, prázdná zóna, kde se sotva dalo žít.

Tanagura, hlavní město, odkud bylo vše řízeno, byla příliš vzdáleným místem pro ty, kteří neměli ani povoleno jezdit vlakem. Pro tyto obydlí mezi duchy zničené minulosti a strastiplné reality nebyla žádná budoucnost, o kterou by se mohli snažit. Jediná věc, která jim zbývala byli přátelské setkání a povídání si s přáteli.

*******************************

[b]Páteční noc.

Měsíc se tajemně třpytil na potemnělém nebi.
Zabíjeli čas v jejich pokoji, který měli v jejich doupěti – polorozpadlé budově.
"Víš co? Brzy se chystá trh v Mistral Parku."
V přítmí zadržel Kyrie svou ruku s lahví, která obsahovala halucinogení alkohol známý jako „Stout“, a řekl to jako by na to právě myslel.
"Trh? Aukce?" zeptal se Sid a upřel na něho své agresivně vypadající oči.
Kyrie přikývnul. "Tentokrát budou prodávat akademicky zplozené „mazlíčky“, a říká se, že dokonce noví boháči z Kaan a Rijina jsou z toho nadšení. Šušká se, že tentokrát bude cena o hodně vyšší než obvyklý dvojnásobek."
"Čistokrevný… původ…" mumlal si Guy pro sebe.
“A proč se o to vůbec zajímáme?" vyštěkl Luke.
"Není to tak, že bych měl v úmyslu srovnávat nás s akademickými mazlíčky, ale s dostatkem času a peněz bych nás dal do kupy, nevypadali bychom všichni tak bídně. Jediným problémem by mohli být naše strašné manýry. Nemyslíš si to také, Riki?" Upřel na něho své zvláštní oči, jedno šedé a druhé modré na Rikiho a Kyrie se na něho usmál, ale Riki neprokazoval ani trochu zájmu, jen se napil Stoutu.
Jen tam tak nestydatě stál. Kyrie se naštvaně mračil. Tím, co ho znepokojovalo, nebylo to, že Riki nesouhlasil, ale že ho klidně ignoroval přede všemi. Ačkoli někdy byl s ostatními v rozpacích nad jeho nestoudností, nikdy s ním nejednal pohrdavě. To bylo proč Rikiho chování připadalo Kyriemu jako pěst na oko.
‘Možná je to tak, protože mě Riki nenávidí...?’ Kyrie to tak cítil už delší dobu. Nebylo to tak, že by slyšel někoho o tom mluvit. Ani Riki se nezatvářil sarkasticky k jeho poznámce, ale přesto, ten pichlavý letmý pohled v jeho tmavých očích by mohl poukazovat na takový pocit. Kdyby v něm bylo více lstivosti, mohl by s tím smířit, v tom případě by věděl, jak se bránit, ale Rikiho chování – Kyrie dokonce ani nevěděl, jak reagovat.
‘Neodsuzuji to, o čem tu povídáš.’ Tímto si Riki vysloužil divoký pohled od Kyrieho, ale Riki nu nevěnoval žádnou pozornost nebo komukoli jinému okolo něj. Dokonce ani nezvedl oči a nepřítomně byl zahleděn do dáli. To ho rozpálilo doběla, Kyrieho rty se zkřivily a něco zamumlaly. Byl uprostřed svého klení, když Guy v pečlivě vypočítaném momentu měkce řekl: "Co je, Kyrie? Toužíš snad nosit obojek se svým jménem okolo krku?"
V okamžiku byly jeho myšlenky přerušeny. Kyrie zamlaskal a zhluboka se nadechl ukazujíc falešný úsměv. "Proč ne? Pokud by mi můj pán nechával brát drogy první třídy, byl bych schopen mu i lízat podrážky u bot!"
To rozvířilo Rikiho myšlenky.
Upřel na Kyrieho mrazivé a opovžlivé oči a nevědomky zatnul ruce v pěst. Prozrazovaly znechucení Kyriem, tyto hněvivé oči...dívaly se přímo na jeho obličej, jeho potlačovaný hněv se měnil v ničivý požár.
"Co…cože?!”

Ale i jeho mrazící zloba byla zmrazena chladem, tichý pohled, žádná slova nevyslovil. Jenom pohoršení nad jeho vlastní neohrabaností s ním pohnulo v hloubi jeho srdce.

Když v ten moment se Lukovi rty zkřivily ironickým usměvem, říkajíc: "Není tak snadné najít někoho, kdy by chtěl mongrelského mazlíčka..." nikdo se nezasmál, ani nepřišel se sarkastickou poznámkou, protože to byla holá pravda.
Riki se podíval dolů a vyčerpaně se snažil vypít flašku Stoutu až na dno. V ústech cítil hořkou příchuť. Ačkoli tak Stout nechutnal. Mohl v sobě cítit hlubší a pochmurnější znechucení.

"Je to jen moje představivost..."
Zamlouvajíc svůj předchozí výrok, záměrně polkl tekutinu pomalu. Pokud by měl peníze, preferoval by něco, co by chutnalo lépe, ale na tomto místě to bylo více než složité. Ledaže by mu byl velkodušně nabídnut zlatý důl...Zde nemohl najít nikoho, od koho by si půjčil peníze. Luxus jako drahé alkoholické nápoje byly snem pro lidi, kteří nemohli využít své mládí. Stout, který popíjeli bylo nesmírně cenné zboží – dejme tomu – že Luke ho měl někde před třemi dny. Ale cenění si jeho hodnoty nebyl jediný důvod, proč ho vždy pili pomalu. Stout byl nervový stimulant, který obsahoval neschválenou látku. Jinými slovy, bylo to zakázané vyráběné alkoholické pití. Bylo opravdu nebezpečné ho pít na prázdný žaludek. Místo opojení, s trochou smůly, mohli riskovat svíjení se v křečích a udušení přímo na místě.

To byl důvod, proč byl Stout mezi alkaoidovými halucinogeními alkoholy ten nejhorší. Možná, hluboko uvnitř, to byl jeden z nejvíce vyhovujíc chudinské čtvrti – Slumu. Ačkoli, dobrá nebo špatná kvalita nebyla tak důležitá, aby se dočasně opili, a bylo to v tom bodě, kde byli fascinováni skleničkou, po které vzdychli a vypadali jako by ji sebemenší zvuk hlasu mohl rozbít.
Mladí lidé v chudinské čtvrti propadli žízni, před kterou nebylo žádného úniku. Taková byla jejich prázdnota v myšlenkách, že to nemohlo být popsáno slovy. "Neexistuje žádná cesta." S takovou beznadějí mohli čelit všemu touto frází. I když jenom dočasně, Stout je osvobodil z toho všeho. Nebyl tam nikdo, kdo by jim sdělil, “Nechte toho. Je to nebezpečné.”

Po několika minutách nastalo tíživé ticho. Nedostatek vzduchu byl příčinou jednoho nebo dvou slabostí, když proud smradu a mdlá atmosféra pomalu začali měnit svůj směr. Pak, náhle, možná protože mu něco přelétlo přes mysl, Luke napůl sedíc zaměřil svůj skelný pohled na Rikiho.
"Co je s tebou, Riki? Stydíš se s námi tripovat (být v rauši) na levných drogách? Je to ono, co?"

Luke se mrzutě na něco podívat a jeho zastřené oči putovaly po Rikiho těle dokud se neolízl. Ten upřený pohled byl tak otevřený, normálně by každý mohl být zhnusený takovým hrubým pohledem, ale možná Stout začal mít toužebný efekt, Riki se o to nestaral. Jeho srdeční pulz pomalu označoval uplynulý čas, a jak se zvětšoval, začal se přemísťovat do jeho končetin, značíc specifický rytmus.
Riki divoce rozpřáhl ruce a nohy a začal zhluboka dýchat. Jeho oči se jemně přivřely. Vůbec nic neslyšel, nic neviděl, jenom cítil něžné, skoro uspávající vibrace...

Když se uvolnil, uchvácen tím fascinujícím pocitem, jeho tělo i mysl ztratili kontakt s realitou. Temnota za jeho víčky mnohobarevně vířila a tříštila se. V ten moment se nezajímal o nic jiného než o koncentraci na užívání si toho příjemného a brnícího pocitu.
Když se Guy podíval před rameno na Rikiho obličej z profilu, smějíc se tomu záhadnému úsměvu, náhled pocítil tu prázdnotu těch tří let a jeho oči se stočily dolů.
"Tohle...není Riki," řekl sám sobě.
Riki, kterého Guy znal, byl ostrý jako jasná vybuchující záře kamkoli šel. Extrémně egocentrický, pyšný sám na sebe. Pro Guye nebyl Riki jen jeho parťák. Kdysi měli tak intimní vztah, že věděli kolik má ten druhý pih na těle. Ačkoli, i v tento čas měl Guy ten dojem, přestože se dívali na stejnou věc, šli jinými cestami. Proto Guy, více než Luke, nemohl vystát se dívat na ten stín člověk, který vypadal jako Riki.

"Jednoho dne odejdu ze Slumů." To byla nejoblíbenější fráze starého Rikiho. Mnoho mladých lidí odešli ze Slumů přisahajíc to samé, ale za méně než měsíc se každý vrátil zpět.
Ramena klesla porážkou, omrzením nebo se zvláštním leskem v jejich očích...Ale navzdory vzdoru, tato scéna se opakovala znovu a znovu. Riki nebyl vůbec vystrašený a jeho hlas zesílil, opakoval, "Jednoho dne. Počítej s tím." Ale vypadal, že to spíše řekl, aby povzbudil sebe a ne Guye.