„Narutóóó!“ zaječela ještě Sakura naposled mé jméno a poté všechno zmizelo v třpytivé záři mlhy.

***

Spadl jsem na břicho na tvrdou zem, odřel si celou tvář a vyrazil jsem si na chvíli dech. Pořád jsem cítil ten podivný chlad a vůni jahod. Namáhavě jsem se postavil.

Malé částečky mě pustily a shlukly se přede mnou. Nejdříve jsem si myslel, že jen do beztvarého shluku, ale pak jsem rozeznal ženský obličej. Lehce se pousmála, cosi vyslovila, ale já ji slyšet nemohl. Částečky, co její obličej tvořily, se poté rozprchly a mě obklopila temnota.

***

První co jsem ucítil, bylo něco mokrého a slaného na mých rtech a poté slunce, co mě hřálo na těle.

„Naruto! Naruto!“ uslyšel jsem Sakuřin křik.
Přiblble jsem se uculil. Sakura o mě měla strach. Ležel jsem na zemi, hlavu na jejím klíně. Otevřel jsem oči a zadíval se do jejich zelených a ubrečených. Když si všimla, že jsem se už probral a mého hloupého úsměvu, rovnou mi jednu vrazila.

Pak tu však bylo ještě něco. Byla tu ještě něčí chakra, ne to není dobře řečeno.
Chakra to nebyla, bylo to něco na ten způsob, ale něco jiného a tak mohutného a mocného, stejně velkého a mocného jako samotná síla země. Ne ta síla byla s tou přírodní tak úzce spjata, že se navzájem prolínaly, utvářely se, ale já jsem do svého nitra mohl vstřebat jen přírodní sílu. Přesto jsem cítil, jak kolem mě pluje, ne, cítil jsem, jak kolem mě proudí, teče. Teče, jako nějaká řeka, chladná nemilosrdná, schopná každého uchvátit, strhnout, ale zároveň dávající ochranu a život.

IKUTO