Třiadevadesát dní (9.)

IKUTO

Nikdy jsem si neuvědomoval jak moc moje nepřátelství s Misakim může ovlivnit můj život. Jak prostá, závistná nenávist může rozbortit pracně stavěný pohádkový hrad. Dobře, ne pohádkový, ale nějaká stavba to určitě byla.
Když se Yoshi ukázal u mých dveří a vybaloval na mě jednu hovad*nu za druhou, nikdy bych si nepomyslel čím vším si s ním projdu.

Vlastně on asi taky ne. Měnily jsme si své role. Někdy jsem byl nervózní, zmatečný já, jindy jsem byl klidný, chladný a prostě já ve své normální formě. Klidný ve smyslu přirozeně agresivní.
On byl od pohledu něžný typ, učitel, mladý génius, ale dokázal mi ukázat svou ohnivou stránku, kterou tak často před světem ukrýval.

Vlastně náš "vztah" trval dle mého jen velmi krátkou dobu. Dva, tři týdny? Za tu dobu už člověka stihnete aspoň částečně poznat, podle mého ho úplně však nepoznáte nikdy. Ale nestěžoval jsem si. Líbilo se mi to. Objevovat jeho nové a stále novější aspekty života.
On pro mě byl někým kdo mi poprvé skutečně rozumněl a kdo nezanevřel nad mým chováním, ať už bylo oprávněné a naivní nebo ne.

Choval jsem k němu city jako ještě k nikomu, ale co můžete očekávat od sedmnáctiletého kluka? Na můj věk a vývoj to bylo docela dost.

A pak se tu objeví on. Blb*ček, kterýho znám už od školy. O rok starej parch*nt, kterej se neumí smířit s tím, že někdo se mu může rovnat ba i může být lepší.
Naštvaně jsem bouchnul do balónu, s kterým jsem drybloval na osamnělém plácku na basket v parku. Byla tma a světlo mi dělaly jen pouliční lampy, ale to mě spíš uklidňovalo.

Věděl jsem, že bolest, kterou jsem způsobil jemu (i sobě) už nevrátím. A asi se mi to ani nepodaří zpravit. Den, který jsem strávil v posteli uklidňováním emocí mě přesvědčil o jednom. Byl pravděpodobně jednodušší způsob jak se s ním rozejít. A neměl jsem spěchat, měl jsem počkat pár dní než by se to s Misakim nějak vyvrbilo.

Jenže svou druhou částí a to tou horší jsem zároveň tušil, že kdybych to neudělal, asi by to nedopadlo tak klidně. Misaki by nakonec dostal nějaký hmatatelný důkaz a šel by s tím na veřejnost. A na chlapecké škole, vztah učitel a žák? To není ani v Japonsku normální záležitost. Říká se, že je.

Ne. Není.

YOSHI

Na tváři mi už třetí den ztvrdl tentýž nepropustný výraz pokerového hráče. Na své studenty jsem se neusmíval. Nevtipkoval jsem a Ikutovi jsem se zásadně v domě vyhýbal, jeho třídu si vyměnil s ředitelkou. (Tak zásadní spor to s ní byl, že mě málem vyhodila.)

S večeří jsme se střídali (bez jakékoli domluvy) a tomu druhému nechávali večeři na lince. Jednou jsem na ní našel lístek s váhavou omluvou. Steklo mi pár slz. Přeložil jsem ho do kapsy, zastrčil do kalhot a zapomněl na něj než se bíle cucky uchytily všude na kalhotech, jak jsem je vyndával z pračky. Nic jsem mu na to neřekl.

Vlastně jsem měl docela jasno. Odstěhuju se. Počkám až Ikutovi rodiče přijedou a odstěhuju se nějak do normálního pronájmu kde se neplatí doučováním a hlídáním sedmnáctiletých fracků.

Jenže jsem zároveň věděl, že Ikuto pro mě není fracek. Stále jsem ho miloval a toužil po něm. V noci jsem se převaloval a přítomnost jeho těla mi chyběla. Za ty dva týdny jsem si na jeho horké tělo po svém boku zvykl.

*
Stál po sprše v mých dveřích. Na sobě světle modrou košili, černé kalhoty od pyžama a v rukou polštář a deku. Z vlasů, které si neosušil mu odkapávala voda a stékala mu po tvářích na hrudník a záda a tvořila mokré cestičky po jeho těle.

"Mmmm." zamručel jsem spokojeně a zazubil se na něj. On se na mě koukal sebevědomě a vyzývavě. Dělal pro mě divadlo a mě se to neskutečně líbilo.
Seděl jsem v tureckém sedu na svojí široké a dlouhatánské posteli pro hosty a on ke mě ladným pohybem hodil vše co svíral v rukou. Pak se pomalým, skoro plíživým tempem vydal ke mě.
"Je mi trochu horko, ta sprcha byla fakt teplá. Když dovolíš..." usmál se na mě a jasně mě provokoval. Mé sebeovládání.

Sundal si košili a já vlastně poprvé uviděl jeho tělo tak krásné. Měl takovou lehce karamelovou pleť, nebyla bílá, ani snědá ani narůžovělá. Prostě světlounce karamelová. Jeho hrudník netvořili přehnané svaly kulturisty, ale spíš přirozená síla pravidelných tréninků. Ta co vám neublíží a vypracuje pevné, ale hebké, přirozené křivky těla.
Nezrychloval, jen se protáhl kolem mě a na židli u stolu pověsil svou vlhkou košili.

Měl krásnou linii zad. Ani nevím proč, mužské lopatky a jejich ladnost mě přitahovaly. Trošku divné a perverzní, ale co se dá dělat. Věděl jsem, že před sebou dokonalého kluka, kterého miluju a on je se mnou.
Otočil se, sedl si na mě a začal mě líbat. Dráždivě. Dlouhými napůl vášnivými, napůl něžnými pohyby.
Moje ruce putovaly po jeho zádech a má ústa se pomalu směřovala na jeho krk a hrudník.

"Och." vydechl tichounce, když jsem se vroucně mazlil s jeho krkem. Spokojeně jsem zamručel a pokračoval. *

Zavrtěl jsem hlavou v vražedném mračení a vyškrtl celý příklad z písemky jednoho žáka. Naštvaně jsem hodil tužku do kouta a zaklonil se na židli. Hleděl jsem do stropu a nevěděl co dělat.