Třiadevadesát dní (8.)

IKUTO

Dva týdny a já si už pomalu na vše zvykl. Na mě a Yoshiho.
Zavedli jsme si pravidla:
- ve škole se chovat slušně, normálně a navzájem se neprovokovat
- o každé schůzce s Ianem jsem ho informoval dopředu (to si vydupal)
- každé ráno se políbit, nasnídat... po škole jsme šli domů spolu a po povinnostech jsme se věnovali různým aktivitám
- zatím ne to slovo na S (to jsem si vydupal zas já a jak protestoval!)

A potom další, nedůležité věci. Vlastně vše šlo jak po másle a my dva jsme si na sebe navykly. Kvůli němu jsem se i dobře učil, i když jeho doučování se dalo spíš považovat za sexuální obtěžování.
"Když sáhnu sem a pohladím tě tady, ale zároveň ty pohladíš třikrát mě, co z toho vznikne pokud to a to je v závorkách se znaménky..." prostě tak nějak.

Zrovna jsem stál na hřišti po poledním vyučování a hrál s ostatníma z týmu basket. Trénovali jsme na soutěž, která se nenávratně blížila.
"Ale, ale, kdopak to tu hází. Že by náš podlejzáček?" zamumlal někdo za mnou a na rameno mi dopadla ruka. Trochu jsem se zakymácel jak jsem ztratil rovnováhu, ale ihned jsem to vyrovnal. Otočil jsem se na Misakiho II. jak se říká statnému blonďákovi z třeťáku. Je to tak trochu školní gangster.
"Nech mě být, Miso." zavrčel jsem a chtěl pokračovat ve hře. Ostatní se zastavili a hleděli na nás.
"Vím, že bydlíš s tím novým učitelem, Ikutíku. Nezavání to trochu? Nezlepšil ses teď náhodou nějak rapidně v matematice? A nebydlí ten chlap u vás?"
Ztuhl jsem a nedokázal odpovědět. Hleděl jsem do zelených očí toho šeredného bas***** a nevěděl co říct. Vše to byla pravda. Krom toho zavánění. Poctivě jsem se učil a snažil se.

"Jak jsem řekl, nech mě být Miso. Nic ti do toho není."
"Že by jste měli romantický vztah? Viděl jsem jak na tebe kouká, Iku." přitáhl mě k sobě a zašeptal mi do ucha. Než jsem stačil cokoli říct, ozvalo se zařinčení ohrazení školního hřiště.
Mezi železnými oky měl propletené ruce Yoshi a dost neutrálně se díval směrem k Misakimu. Pro mě to, ale znamenal vražedný pohled.
"Co se tu děje chlapci? Snad se nechcete rvát? Já se přišel podívat na basket a ne na rvačky, od toho chodím do hodin." ušklíbl se.
Misaki za mnou se omluvně zazubil, ještě jednou se ke mě naklonil a řekl:
"Vím to. A neboj se - rozhodně se to brzo každý dozví, pokud neuděláš co chci. Měj se, Iku."
"Nashle, profesore." zasmál se ještě a obešel hřiště obloukem.

Věděl jsem, že mám malér. Misaki a já jsme byli rivalové už od malička. Vždycky si vybírali mezi námi dvěma. Ve sportu, v učení, ve vzhledu. Prali jsme se o holky. Ale dřív jsme bývali kamarádští rivalové. Ani jsem si to neuvědomil a přešlo to někam jinam. Na opravdovou nenávist. A tenkrát začali problémy.

YOSHI

Celou cestu domů se na mě ani nepodíval. Vrhal zamyšlené pohledy na okolí a na zem, ale mě okázale ignoroval. Ne, spíš mě nevnímal. Nemohl jsem to vydržet, zvlášť po tom co jsem viděl na hřišti.
Když jsem otevřel dveře a on najednou byl u schodiště a bral schody po dvou, rozběhl jsem se za ním a než stačil zabouchnout dveře do svého pokoje, vrazil jsem tam nohu.
"Tak to brrr, Iku." zavrčel jsem na něj, chytl ho za ruku a vedl ho na opačnou stranu domu, tedy do svého pokoje. Ani nevím proč zrovna tam, ale nechtěl jsem být furt jen u něj.

"Co to mělo znamenat?"
"A co?"
"Ty moc dobře víš co tak si nehraj, sa*ra! Vysvětli mi co od tebe chtěl ten nabouchanec Misaki. Znám ho, už jsem ho viděl ve svých hodinách a rozhodně to není ledajakej kluk, Iku, to poznám. Tak mluv."
"Nic ti říkat nemusím. Řekl jsem ať uvidíš cokoli ať se ke mě nehlásíš a ty se jen tak objevíš na hřišti. Jasně, to ti každej zbaští!"
"Iku..."
"Víš co, mám toho dost. Ty tvý žárlivý scény, jak se mě furt jen snažíš dostat do postele. Mám toho dost. Zkusil jsem to. Nevyšlo to. Prostě tě nemiluju tak si na nic nehrajme, ok?!" křičel na mě.
Křičel na mě ječivým hlasem a mě se začali oči plnit slzami. Věděl jsem, že to nemůže myslet vážně. Ne někdo jako on. On, který může mít kteréhokoli kluka nebo holku.

Obviňoval mě jako nikdy ze všech drobných prohřešků a mě jen kanuly slzy. Neviděl jsem přes ně ani na jeho obličej, ale ten hlas jsem slyšel a znal.
"Dobře. Pochopil jsem. Můžeš už jít?" zašeptal jsem tiše a napřáhl ruku směrem ke dveřím. Neskrýval jsem své slzy, vždyť ten kluk ze mě viděl víc než kdokoli jiný, tak mi pár slz mohlo být jedno.

Bolelo mě to. Šíleně to bolelo a myslel jsem, že kdyby neodešel, asi bych se složil na podlahu přímo před ním. Ale on vyšel a tiše zavřel dveře. Svezl jsem se na kolena a položil na ně hlavu a objal se pažemi. Brečel jsem, zalykal se a začínala mě z toho třeštit hlava.

Pomalými, nevnímavými pohyby jsem ze sebe stáhl oblečení a zalezl pod peřinu. Ještě předtím jsem však zamkl dveře, aby mě nevyrušil. Přetáhl jsem si peřinu přes sebe, lehl si na břicho a zabořil hlavu do polštáře. Chladné povlečení mě studilo úplně všude stejně tak jako uvnitř mě pálila ta bezútěšná díra, kterou do mě dnes Iku vypálil.

IKUTO

Řval jsem. Řval jsem na něj. Řval jsem bezmocí a šíleností. Věděl jsem co se stane jestli Misaki vytroubí na celé škole co já a Yoshi dohromady jsme. Tedy - byli jsme.
Bolelo mě to víc než cokoli v životě. Bolelo mě ubližovat mu. Bolelo mě byť jen myslet na slova co říkám a bál jsem se, že se do mého hlasu vkrade panika.

Když začal brečet a pokojem se ozývaly jeho tiché vzlyky měl jsem převelice blízko k tomu se napřáhnout a začít ho kolíbat. Abych sám nebrečel, musel jsem se co chvíli kousnout do jazyka.
Nikdy jsem ho neviděl v tak šíleně beútěšném stavu. I když mi vyprávěl o svým mrtvých rodičích, o posledních vzpomínkách - nikdy se nesložil až tak.
Brečel tak moc. Blonďaté vlasy mu poletovaly okolo obličeje a lepily se mu na obličej slzami.

Vykázal mě z pokoje a já s úlevou zavřel. Svezl jsem se po dveřích dolů a doufal, že je dlouho neotevře. O několik vzlyků později jsem slyšel zamykání a to jak se svléká. Zalezl si do postele a jeho vzlyky se trochu utlumily.
Ale seděl jsem tam celou noc, díval se do tmy a slyšel jeho tichý nářek stále. I já sám brečel. Neměl jsem sílu se zvednout a teprve dojem, že by mohl vstát mě donutil odejít aspoň do svého pokoje.

Zavolal jsem do školy a dohodl se s nimi, že mi není dobře a přijdu další den. Po tom co odešel do školy bez rozloučení, bez ničeho jsem si uvědomil co jsem skutečně udělal. Že mezi námi je konec.
A že za to mohu já.
Ale taky jsem si uvědomoval jednu důležitou věc.
Musel jsem to udělat.

Pro něj.