Poslední úsvit (3.)

>) Tak a pro nedočkavce a čtenáře, co mají rádi mé povídky tu mám další pokračování
Takže si to užijte, a prosím, jako vždy se neděste mým oblíbeným stylem zakončování XD }:)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pohlcená temnotou

Dny plynuli jako voda, a měsíce ubíhali ještě rychleji. Přesto byla stále stejná. Jediné co se u ní ale nezměnilo, bylo její stálé a velmi oblíbené vysedávání za oknem.
Seděla tam i dnešního dne jako každý večer a za svítání. Kochala se jediným potěšením co jí zůstalo pro oči a hřálo na srdci.
Sayri a Koyro v té chvíli běhali venku na zahradě pod oknem, kde zrovna vyhlížela západ slunce. Najedou ji ale ze zasněného pohledu vytrhl jakýsi křik, a ozvěna zároveň budící hrůzu někde z místa zahrady.
Leknutím až nadskočila. Ihned se otočila na svého muže, ale ten vůbec nevnímal.
„Copak jsem to slyšela jenom já? Nebo snad, že by ho ta ozvěna ani trochu nevyvedla z míry? Copak jsem už blázen, a slýchávám jen já tak divné hlasy?!“
Tohle byli její nynější jediné myšlenky.
Nic na plat. I přes varování jejího rozumu jako vždy neuposlechla, a strachy vyběhla ven.
Nebylo to však tím, že by byla tak zvědavá, ale jediné co jí momentálně trápilo , byl strach o její věrné byť zvířecí lásky, Sayri, Koyro a Shadow.
Přes zahradní dveře vedoucí z kuchyně vyděšeně vyběhla na zahradu, a se strachem v hlase začala volat jejich jména. Ani si neuvědomila, že je bosa. S hrůzou v hlase při volání na své mazlíčky a myšlenkami pohlcenými strachem, ani nevnímala to mrazivé štípání studené a nevelmi jemné půdy ze zahrady.
Se skleněnýma očima pohlížela všude kolem sebe, a jediné na co se soustředila byli chlupaté tváře jejích milovaných.
Pomalu uvnitř svého já zcela a jistě ztrácela sílu, a tak už jen tichým hláskem naposledy vyřkla jejich jména se zoufalstvím v hlase.
Nic. Ticho, ani hlásky se neozývalo ze zahrady. Tělem se jí prohnal ten nejděsivější pocit, který kdy pocítila.
Tak moc se teď bála o to poslední, co na tomhle pochmurném světe milovala.
Stále tiše volala, ale ani ozvěny. Už nabývala těch nejhorších představ i pocitů.
Najednou zaslechla z dílny jakési jemné zakvílení.
Neváhala. Mlčky se rozeběhla přímo za tím hláskem, až se dostala dovnitř dílny, kde uprostřed místnosti spatřila Koyro v bezvládně ležící poloze na zemi.
Do očí se jí rázem vlili slzy plné bolesti. Už se chtěla k němu sklonit tiše šeptající jeho jméno „Koyro…“
Když najednou se na druhé straně místnosti zableskl ten samý pár krvelačných očí jako tehdy, díky kterým se ocitla v lese zapomnění.
Mírně se polekala, ale i přesto, že se bála její srdce nedokázalo snést ten pohled na jejího bezvládného Koyra.
„Nech nás odejít prosím, nikomu o tobě nepovím, jen nás nech jít“
Se vzlykem v hase tiše pronesla tak plná slova té nejhlubší bolesti, a s pohledem mírně namířeným na toho tvora, který na ni upíral svůj děsivý pohled jí ukápla další slza.
I když tušila, že soba, která tam s ní stojí je nejspíš ten, co jí poranil Koyra, nakonec se rozešla směrem k němu. Už se chtěla sehnout a vzít si své zraněné zvíře do náručí, ale jak jí kapky slz zalévali její tvář, nepovšimla si prudkého pohybu, který ten tvor proti ní náhle učinil.
Než si uvědomila co se stalo, přitisknutá k cihelné zdi, skrz kterou se propouštěla do jejího těla citelná zima, oněměle pohlížela před sebe do tmy, ve které se jako jediné zřetelně odráželi jeho krví prosycené oči bez kousku citu.
Nebylo to žádné zvíře, ale nebyl to rozhodně ani člověk. Šlo tak soudit už jen z pohledu, který na ni hypnoticky upíral.
Jejich tváře byli u sebe tak blízko, že se skoro dotýkali svou pokožkou.
Cítila se v tu chvíli bezvládná, jako nějaká hadrová panenka, s kterou si může každý dělat co se mu jen zachce. Z jeho spalujícího pohledu, naplněného chutí po krvi byla během pár vteřin jakoby úplně omámená. Nebyla schopná ničeho. Žádného pohybu, ba ani slůvka, které měla tak moc na jazyku. Nebyla schopná naprosto ničeho.
Čím déle se na ni díval, tím víc mu byla poddajná, a nijak nezáleželo na tom, jak moc se svou vůlí vzpírá. Jakákoliv snaha tu byla marná.
Dokonce jí mysl už nedovolila v tu chvíli pomyslet ani na zraněného Koyra.
Její oči se nemohli mermomocí odtrhnout od nelidského tvora.
Čím víc se z něj snažila spustit pohled, tím víc se na něj musela dívat. Protože byla kolem sytá tma, nebylo mu ani takto z blízka vidět na první pohled pořádně do tváře.
Proto se náhle uklidnila, a se zájmem zjistit kdo to před ní vlastně stojí, a co je skutečně zač během několika sekund otočila svůj postoj,a s kamenným hlasem se ho zaujatě zeptala.
„Co po mě chceš, a kdo vlastně jsi?“
Pochopila, že podle silného stisku a robusní postavy je to zcela jistě muž. Hlavně podle těch očí.
On stále ale nijak neodpovídal. Využila tedy možnosti, a mluvila dál.
„To jsi ty, že ano? Jsi to ty, ten za kterým jsem šla až do lesa. Proč si tu byl? Proč si jsem vlastně teď přišel?!
Pomalu zvyšujícím hlasem se ho začala takto ptát. Po další odmlce naplněné neblahým tichem jí to došlo.
„To ty… To ty jsi mě zachránil! Ale proč?! Já se tě snad o to prosila?! Pro si to udělal! Tvé oči nevypadají, že by byli soucitné. Nevidím v nich ani kousku citu. Čiší ti z nich jenom neukojená chuť po něčem, ale nic dobrého to určitě není. Tak proč bys mě zachraňoval!? Ani ti nevidím do tváře, a nejsem v postavení s tebou takto mluvit, ale ty… Tys mě vzal tu poslední naději, abych našla konečně klid.“
Teď už její hlas nebyl tak bázlivý jako předtím. Bil nyní naplněn velkým žalem, ale hlavně rozhořčením, které se v ní neutuchajícně dusilo. Se zakaleným pohledem od slaných slz na něj do temnoty hleděla.
Najednou cítila jak se od ní pomalu odtahuje, a jeho horký dech, co ji po celou dobu skoro až pálil na lících se také postupně utišoval.
Hned na to jí chytl za ramena a posunul jí stále při zdi blíž ke světlu, které proklouzávalo dovnitř od dveřního otvoru.
S vyslovenými pocity co ji tak dlouho tížili sebou nechala dělat co on chtěl. Nijak tedy neodporoval, ale pouze čekala co se bude dít dál stále víc zaujatě pohlížející na jeho tvář, do které mu zatím ještě pořád nebylo vidět.
Náhle se jí do očí začalo odrážet noční světlo, když si povšimla,jak se utajená tvář na kterou se snažila po celou dobu marně pohlédnout přímo před ní přibližuje a zároveň začíná vyjasňovat.
Ještě než ale mohla konečně spatřit jeho tvář, na kterou byla tak moc zvědavá, zaskočil ji z ničeho nic svými slovy.
„Skutečně jsi zvláštní. Na svůj věk, a pozici, ve které jsi se ale skutečně moc ptáš.
Jeho hlas byl tak tajemný, a k tomu ty lesklé, rudě zbarvené oči jí doslova znehybňovali.
Pochopila, že už v tenhle moment nejspíš mohla být dávno mrtvá. Ale z nějakého důvodu to neudělal. Jí ale užírala otázka „proč?“.
Na druhu stranu, kdyby ji zabyl vlastně by jí tím prokázal laskavost. Alespoň by odčinil tu její nechtěnou záchranu. Pak se jí ale na malý moment mysl opět vzpamatovala, a žalostně pohlédla na neboze ležící zvíře na zemi, které čeká celou dobu na její záchranu.
„Prosím, nech mě odnést Koyra. Pokud o mě tak moc stojíš, přísahám, že se vrátím, ale jeho nech , a jim neubližuj. Půjdu s tebou , a můžeš si semnou poté naložit jak se ti zlíbí. Budu klidně tvou kořistí, za cenu jejich ušetřených životů.“
S vážným pohledem se zadívala do tmy před sebou, odkud se na ni upírali pár jeho krvavě lesklých očí.
Neočekávala kladnou odpověď, ba něco víc. Ale s překvapením se stalo něco, co by ji nenapadlo ani v nejmenším.
Ucítila jak se jeho pohled na ni ještě víc než předtím upřel, a jeho ruce ji teď mnohem silněji svírají kolem jejích ramen. Zároveň si všimla, jak se najednou začíná jeho tvář opět přibližovat, a stále více, i když pomalu vyjasňovat jeho rysy.
Netrvalo dlouho, a po chvilce se celá jeho pravá podoba odrážela pod stínem noční oblohy.
To co viděla jí ale ohromilo. Vlastně jí to skoro by se dalo říct vzalo dech.
Čekala cokoliv, ba že spatří tvář nějakého netvora či zvířete. Ovšem opakem byla pravda.
Jeho tvář byla čistá a jasná jak sám měsíc. Jeho krvavě zalité oči se v jeho obličeji jako jediné zcela vyjímali. Bylo to tím, že on sám vypadal celkem jako normální člověk, až na pár odlišností, a možná až na člověka velmi dokonalých částí těla.
I přes jeho bezcitný pohled byla jeho tvář lidského zjevu, s velmi na pohled hebkou pletí. Vlasy měl jak havran, polodlouhé a na konci stažené jakousi sponou na volno.
Postava, kterou oplýval od pohledu byla velmi mužná. Kdejaký silák by mu mohl závidět.
Ani jeho silné a mohutné ruce nepostrádali pro lidské oči k pokochání.
Býti člověkem, nikdo by se mu nevyrovnal, a ženské by se na něj jen lepili. Mělo to však jeden háček. Nebyl to člověk. I přes jeho lidský zevnějšek, přece jen na něm byli vidět známky, které poukazovali na to čím ve skutečnosti je.
Jeho pleť byla až nadmíru neobvykle na člověka bledá, vypadala jako bez života. Na tváři měl u nosu z každé strany taková až vystouplá místa. Celkově když se Airen podívala velmi důkladně na jeho vzhled, začínala si všímat těch drobných odlišností, které jasně říkali, že to člověk být ani nemůže. Co ji v tom usvědčilo nejvíc bylo nejen místy jeho nelidsky zformovaná tvář, ale hlavně mimo těch rudých očí i velké, až přes rty kousek vyčnívající zuby. Nebyli všechny takové, pouze na každé straně u koutku rtu jeden.
Po chvilkovém přemýšlení ji napadlo jen jediné, že on sám je živým důkazem toho, jak pravdivé jsou ty několikaleté pověsti o lese zapomnění, kde jsou ta nejrůznější stvoření, která když se s vámi setkají, už vás nikdy nenechají odejít.
Věděla že u ní to jiné také nebude. Sice ji nezabyl hned teď, ale rozhodně jí nenechá už nikdy volně žít jako dřív.
„Ale co to vlastně bylo za volnost? Ty neviditelné okovy, ve kterých jsem se musela pohybovat celý svůj život? To nebyl život. Raději smrt a nebo cokoliv jiného, než přežívání v beznaději bez kousku citu nebo porozumění. Bez špetky lásky.“
Tohle byla její poslední myšlenka ještě před tím co se náhle mělo stát.
Její zatajený dech jí nedovolil nadechnout. Srdce se jí čím dál tím víc svíralo a pociťovalo tíhu té bezmoci, ale hlavně úzkost z toho čekání.
Konečně měl přijít ortel odpovědi na její přání. Jediné co chtěla bylo, aby nechal jít její věrné mazlíčky, co ji celá ta léta drželi na nohou.
Z nečekání se k ní s hlubokým zahleděním velmi zblízka naklonil, a těsně u ušního lalůčku jí řekl slova pro ni překvapivá.
„Tak moc si přeješ získat klid na duši? Splň si to přání, a staň se zároveň královnou noci, staň se mou.“
Zadívala se na něj se šokem, a pohledem snad až vyděšeným. Nečekala nic podobného, natož takovou odpověď, a k tomu ještě ten zvláštní pocit, pro ni neznámý. Pocit jak se jeho dech opíral o její krk, a místy se jí dotýkal její pokožky, tak jemně až z toho ztrácela dech.
[/]