Poslední úsvit (4.)

Neviditelné okovy

Bylo ihned poznat, jak se v jejích očích odráží velký šok z toho, jaká slova právě vyslechla z jeho úst. Nečekala nic podobného, natož takovou nabídku. K tomu ten zvláštní pocit, pro ni neznámý. Cítila, jak se jeho dech opíral o její krk, a místy se dotýkal její pokožky, tak jemně, až jí šel mráz po zádech.
Naprosto se před ním celá roztřásla, a pomalu mu sklouzla do jeho náručí, které ji stihlo zachytit na poslední moment.
Nerozuměla teď už ani sama sobě. Nedokázala pochopit, proč tak najednou ztratila kontrolu nad celým svým tělem, a její nohy vypověděli službu hned poté, co se jí tak nečekaně roztřásli.
Mihlo se jí myslí, že snad je to pouhým vyčerpáním, nebo jeho nadlidské schopnosti ji přiměli k takovému chování a neposlušnosti jejího těla.
Ovšem, cítila tu ještě něco jiného, než jen tyto aspekty. V hlouby duše věděla, že to, co z něj vyzařuje ji činí vlastní pocity v nerozhodnost. Nemohla tu chvíli pochopit, jaké jsou její city k němu. Přesto rozuměla moc dobře, že jsou něčím zvláštní, i když si dobře uvědomovala, že je to pro ni naprosto cizí osoba. Měla totiž pocit, jako by se už léta znali, jako by byli velcí přátelé. Vzápětí z něj měla zároveň i strach.
Strach nejen z něj, ale také ze sebe sama. Z toho co se s ní v jeho blízkosti děje. V blízkosti pro ni naprosto neznámé osoby, kteoru poznala teprve před malou chvílí.
Děsila tím sebe samotnou.
I přesto všechno stejnak nebyla schopná se zvednout na vlastní nohy.
Chtěla, ale nešlo to. Čím víc se snažila, tím víc byla unavená. Její tělo začalo odmítat její příkazy, a činilo, jak se mu zamanulo. Cítila, jak stále leží v jeho dlaních, a i napříč tomu, že se snažila opět vzepřít na vlastní nohy, nedokázala se postavit.
Poslední co mlhavě zahlédla byl odlesk jeho zářivě rudých očí, jak se přibližují k její šíji a něco ji do ucha tiše šeptají.
Ten šepot, jakoby věděla co říká, ale i tak nerozuměla ani slůvka. Jakoby si něčím byla jistá, že jí nechce ublížit, i když nerozuměla tomu, proč tak náhle ztrácí vědomí. Jediné co od jejich posledního pohledu na sobě zaregistrovala bylo, že ji jemně zabolelo zezadu hlavy.
Už nemohla dál bojovat se svým neposlušným tělem, poddala se nakonec únavě,která ji tak náhle skolila.
Její muž si po nějaké chvíli všiml, že se Airen stále nevrátila ze zahrady.
Protože mu ti bylo už poněkud divné, nedalo mu, a přešel k oknu, kde vždy Airen vyhlížela své slunce, jak každé ráno přichází, a na večer se ukládá ke spánku.
Lehce odhrnul závěs a zaostřil skrze mlhavé sklo do neprohlédnutelné krajiny, kterou prosévala noční obloha.
Rozhlédl se doleva,ale nic a nikdo tam nebyl. Na středu také ne, až náhle se jeho pohled zastavil ne pravé straně, kde uviděl, jak se mihl jakýsi šedý stín něčí postavy.
Otevřel urychleně okno, a vykřikl na ten pohybující se stín, co měl teď víc podobu mužské postavy.
„Stůj!! Co si zač? Kde je Airen? Co s si ní udělal?!!“
V ten moment co vykřikl v návalu rozrušení tahle slova se onen mužský stín zastavil, a pohlédl přímo na něj.
Zalekl se od pohledu, jaký spatřil. Ten hrůzostrašně vypadající pár očí, co by do nich pouhý člověk řekl, že by vás mohli roztrhat jen jediným pohlédnutím.
Se zaskočeným hlasem si po malé chvilce povšiml, jak něco svírá ve svém náručí. Nebylo poznat co,nebo koho. Jen dobře věděl, že tu svou ženu nevidí, ani její chlupaté miláčky.
Přesto krví prolitý pohled ho natolik zmrazil, že nebyl schopen se víc v ten moment ani pohnout. Jen nečinně stál v otevřeném okně, a hleděl na mužský obrys postavy s nelidskýma očima, který v rukou něco pevně svíral.
Svůj vražedný pohled z něj spustil, a otáčel se k odchodu přes zídku, která byla v celé zahradě nejnižší.
Airenin muž si ale stihl povšimnout, že od jeho náručí svírajíc něco objemného vlají hedvábné, purpurově zbarvené vlasy.
Vypadali přesně jako by byli jeho ženy.
Ihned jakmile se mu celé tělo opět uvolnilo ze sevření, vyběhl ven kuchyňskými dveřmi na zahradu, na místo kde zahlédl tu cizí osobu, která mu nejspíš odnášela jeho ženu. Na místě vprostřed zahrady zastavil, až se za jeho zády zvedal prašný průvan. Nikdo už tam ale nebyl.
Ani hlásky po nich nezůstalo. Snad jen jediné co se v ten moment ozývalo, bylo jemné kvílení zpoza jeho zad.
Otočil se, a v křoví spatřil Koyra, který tam nečinně polehával, naříkajíc nejen pro své zranění, ale i z odchodu své milované paničky.
Koyro byl velmi ošklivě zraněný, nešlo si toho nepovšimnout, ale také nešlo přehlédnout ani to, že jeho rány byli už někým ošetřené.
Chvíli se díval na nebohé zvíře, a poté se k němu sklonil se zamyšleným pohledem, a se slovy plnými hořkosti.
„Nevím kdo jsi, ani co si zač, ale najdu si tě. Najdu. Vás oba……Airen!!!“
S těmito slovy nakonec uchopil Koyra a kráčel s ním plný myšlenek nevědom kam.
Airenina mysl se mezitím vznášela v říši snů, nikoliv krásných snů, ale pro ni pouze nočních můr.
Tolika myšlenek, tolika žalu. Bolestivé vzpomínky z mládí, i ty krásné, které se stejnak obrátili jen ve špatné sny. Nepoznaná láska, jen jedna jediná, a to velké zklamání ze zrady…..
To vše byla její minulost, její sny, její život, i přítomnost.
Chtěla žít naplno, ale osud jí to nikdy nedovolil. Toužila po tom, aby mohla konečně otevřít skutečné city své vlastní osobnosti. Toužila být sama sebou, aniž by se musela neustále před někým přetvářet. Toužila být skutečně milována, ale nikdo takový tu pro ni nikdy nebyl. Namísto toho měla vždy na nohou neviditelné okovy, které ji neustále svírali, a celý život jen bolestivě drželi při poslušnosti.
V hlouby své duše si přála rozervat ty pouta, která ji nedovolila nikdy udělat žádný krok vpřed.
Netušila ovšem, že její osud ještě nebyl naplněn. Protože to, co se má stát, se teprve stane jejím skutečným životem.
[/]