,,Akiro! Dneska se vrací Hikaru, tak na to prosím tě nezapomeň a buď z práce hned doma.“

Kdy to vlastně začalo?

"Tvá zručnost coby kapsáře nestojí za nic." Ten hlas byl hluboký a sametový.

A teď se ty prsty sevřely kolem jeho zápěstí s takovou silou, že Riki se kousl do rtu, aby potlačil sténání.
Poté, jiný hlas zazněl nad jeho hlavou. "Hej, co se děje? Jestli si nepospíšíme, přijdeme pozdě...Kdo je to? Co s ním máš společného?"
Riki zblednul a připravil se na to, že bude odveden na Policejní stanici.

"Promiň, ale vadilo by ti pokračovat beze mě? Dostihnu tě za okamžik."

"Žádný problém, ale..." Váhavě ten muž pohlédl na Rikiho. "Jaké divné zvíře. Nezaplétej se s ním. Budeš z toho mít později akorát komplikace."
"Nevidíš, že to není nic víc než spodina z chudinské čtvrti?“ Ten chladný tón toho muže něco skrýval. Riki zvědavě zvedl hlavu. Mohlo by se jistě říci, že to, co cítil k tomu muži teď, byla absolutní nenávist. Přesto, když Riki zjistil, že ten muž, který tam byl, je dlouhovlasý Blondie, Riki na chvíli zapomněl dýchat.

Ten muž, nevěnující pozornost Rikiho překvapení, se chystal k odchodu. "Uvidíme se tedy později." Klidně se otočil a odešel.
Když se postava Blondieho ztrácela v davu, Riki se pomalu otočil zpět. Ten druhý muž byl také Blondie a jeho krása byla taková, že se dala jen stěží popsat. Vhodný k tomu být elitou, jeho vyumělkované tělo bylo stejně tak precizní jako jeho mozek. Jeho obličej vyzařoval tolik krásy a inteligence, že bylo děsivé se na to dívat.

Ten muž, jehož vznešenost vypadala nedosažitelně a nedotknutelně...Iason Mink.
"Jestli nejsi nic víc než nějaký amatér, měl bys s tím přestat..." Jeho tón hlasu zněl více lhostejně než káravě.
To zasáhlo Rikiho komplex méněcennosti, ale místo toho, aby mu to vrátil první urážkou, která mu přišla ma mysl, začal se mu smát přímo pod nosem.
"Co se staráš? Proč nejdeš zavolat hned teď policii?"

Byla to možná jeho povaha jako rebelujícího mongrela, že se přinutil takto zareagovat?
Riki pozoroval svého oponenta. Kdyby si dovolil uhnout, znamenalo by to, že by potvrdil svoji méněcennost. Ani za nic byl se nezachoval jako vystrašené štěně v přítomnosti Blondieho. Jeho pýcha by mu to nedovolila.

Pak: "Příště zavolám policii. Nezapomeň na to," a poté, co to řekl, Iason se otočil a odešel.
Zmatený, Riki nedokázal odpovědět ani slovo. Stál tam a jen omámeně pozoroval Iasona...Nemohl uvěřit, že z toho tak lehce vyvázl. Vskutku, kdyby tam jen zůstal stát pozorujíc Blondieho, jak opouští scénu, bezpochyby by to byl konec.
Ale to Riki neudělal.

Před tím, než Iasonovy zlatavé vlasy kompletně zmizeli z jeho dohledu, Riki již učinil první krok k temnému labyrintu touhy a flustrace, extáže a ponížení...

"Raději bych zemřel, než dlužit něco Blondiemu z Tanagury.“ To byla jediná věc v jeho myšlenkách po tom, když šel za Iasonen,
Sledovat ho bylo snažší než předpokládal, od té doby co Blondie za sebou zanechal dav. Okouzlení jeho krásou, každý se zastavil a otočil se, aby si ho lépe prohlédli.

Před všemi těmito pohledy, udýchaný Riki dostihl Iasona a popadl ho za paži.
"Hej! Počkej!"
V ten samý okamžik se ozvalo okolo nich závistivé mumlání.
Bez ztracení své vyrovsnanosti, Iason pohlédl zvědavě na Rikiho.“Co teď?“ vypadalo to, že se ho na to ptá.
"Proč jsi mě nechal tak lehce jít?" vyštěkl Riki.

"Nemám žádný konkrétní důvod ..." Iasonův tón hlasu si stále držel tu stejnou chladnost.
To opravdu Rikiho podráždilo a otevřeně se zamračil. K tomu všemu vzteku – byl zavázaný Blondiemu, byl ještě více rozzuřený laciným soucitem toho muže.
"Nesnáším, když jsem někomu něco dlužný, zvláště elitě jako jsi ty."
"Chápu...obvykle protestuješ, když je někdo k tobě shovívavý?"
"Ty bastarde!“…Zmocnila se ho touha ho urážet, ale držel se, a z hluboka se nadechl, a udělal gesto k Blondiemu, aby ho následoval.
Riki ušel dva nebo tři kroky, a když se otočil dozadu, ověři si, že ho Iason následuje kráčejíc v tichosti po jeho boku.
Elita z Tanagury přijala jeho skoro zoufalé pozvání.

Rikiho obličej byl nějak napjatý. ‘Co možná příjde...’ řekl si pro sebe.
Výměna slov mezi nimi ustala.

Chladná krása mladého Iasona a prostý šarm dospívajícího Rikiho přitahovali pohledy kolemjdoucích. Vzhledem k Blondieho pověsti, bylo nutné, aby ho někdo doprovázel, když to nebyl další Blondie, nebyl hoden takové pocty.

Nicméně, pohled na ty dva jak kráčejí spolu, navzdory nerovnováze, byl podivně harmonický.
Byla to velmi křehká rovnováha, založená na hranici mezi klidem a pohybem, positivním a negativním...
V Midasu, toho otroka touhy, peněz a sexu, to vypadalo jakoby oni dva tam nepatřili.

Riki přešel spletitýma uličkama s přirozenou lehkostí někoho, kdo zná tuto zónu velmi dobře a bez ohlížení se, aby dal znamení Iasonovi, prošel dveřmi Minos Clubu, který měl pochybnou pověst.

Uvnitř vládla tma. Byl to typ tmy, na kterou si oči nikdy nepřivyknou a která vytvářela takovou sklíčenost, že bylo nemožné udělat pouhý krok.
Popravdě, před nimi, svítila tři slabá světílka. První uprostřed bylo modré, a vlevo červené, vpravo žluté.
Riki vzal Iasonovou paži a hledal cestu k modrému světlu.

Jen si zajistili dostatek ostrého vidění, tajemství těch zářících světílek bylo prozrazeno. Nebyli nic víc než kliky, které odpovídali třem dveřím.
Riki otočil klikou doleva dokud neuslyšel malé, ale slyšitelné cvaknutí.

Akira
"Akiro, Akiro. Horká čokoláda na stůl č. 5."ozval z kuchyně muž středního věku.