Kazuki Café 2.díl

Akira
„Ah…pane Saburo! Řekněte tomuhle pánovy, aby si počkal jako ostatní zákazníci!“vyhrkl jsem jen, co jsem otevřel dveře a probodával toho chlápka pohledem. Pan Saburo na mě pouze vyjeveně civěl a nic neříkal.
„Kdo to je?“otázal se ten chlápek.
„Co vás to zajímá.“osopil jsem se na něj a stále na něj upíral svůj naštvaný pohled. Pan Saburo nás celou tu dobu pouze pozoroval a připitoměle se usmíval.
„Co?!“obrátil jsem se na pana Sabura a probodával pohledem nyní jeho.
„Hihi haha….“smál se čím dál víc nahlas pan Saburo a mě pomálu přestala docházet trpělivost.
„Jsem rád, že už jste se stačili seznámit.“řekl stále rozesmátý Saburo.
„Eh…????“podivili jsme se oba najednou.
„Akiro, představuju ti mého syna Ryuua. Ode dneška tu bude pracovat místo Takashiho.“
„COŽEEEEEEEE?!!!!!“vyhrkl jsem zděšeně a stočil pohled na Ryuua. Ten se na mě pouze potutelně usmíval a natáhl ruku.
„Těší mě Akiro.“řekl posměšným tónem a vyčkával, až mu jí potřesu.
„Mě ne!“řekl jsem mu popravdě, otočil se a vešel zpět do kavárny.

Ryuu
„Od zítřka budeš pracovat u mě v kavárně.“oznámil mi otec u snídaně.
„A co když odmítnu?“otázal jsem se ho s jasným náznakem nesouhlasu.
„Proč bys odmítal? Stejně teď nemáš co na práci.“
„Co ty víš. Třeba jsem si chtěl vyrazit a najít si nového kluka.“řekl jsem mu trochu s nadsázkou.
´Aby, jste se nedivili. Já a můj otec spolu docela vycházíme. Když jsem mu řekl o své sexuální orientaci, vzal to s klidem. Nikdy nebyl takový, aby zakazoval lidem jejich pravé city.´
„A co když ti řeknu, že tam pracuje jeden docela pohledný mladík?“otázal se mě lysáčky. Vždy věděl jak na mě.
„Hmm…. To zní zajímavě.“oznámil jsem své myšlenkové pochody.
„Je tu podmínka. Ten kluk je moc hodný. Tak ne aby tě napadla nějaká zvrhlost!“řekl mi tvrdě otec a já na něj nepřestával zírat.
„Ale neboj se, vždyť mě znáš.“
„No právě.“
…….
Tak tohle jsem teda nečekal…..
Když jsem dorazil před Kazuki Café bylo zamčeno a tak jsem se pokoušel jakýmkoliv způsobem dostat dovnitř. Po chvilkovém cloumání se vyřítil odněkud o hlavu menší kluk a stále dokola mi opakoval „počkejte si.“ Vůbec jsem nechápal, proč bych měl, ale ten kluk byl k nakousnutí.
Krátce střižená blond kštice (ne však na ježka), modravé oči a malý nosík. I přes jeho věk neměl ani jedinou stopu po rostoucím porostu na jeho tváři. Dokonce i jeho štíhlá postava dodávala jeho vzhledu určitý smysl mladosti a čistosti.

Když už začínal nabírat rudý odstín té krásné pleti, tak mě pěkně vytočil a já ho začal mít dost.
„Hele skrčku, otevři ty zatracený dveře nebo je rozmlátím!“řekl jsem naštvaně.
„Kdo si myslíte, že jste?!“odpověděl mi stejnou intonací a přilepil se na sklo. Vypadal docela směšně. Naši hádku přerušil až můj otec.
Když nám sdělil tu ohromující novinu, nedokázali jsme to rozdýchat. V hlavě my vyvstala vzpomínka na včerejší ráno ´Prej milý pche….. Senilní dědek!´
Namísto toho jsem se usmál, natáhl ruku naproti němu a řekl mu „Těší mě.“ On mi však ruku nepodal. Pouze se otočil a s nosem vzhůru mi oznámil pravej opak.
´S ním bude ještě zábava´pomyslel jsem si a vstoupil za ním dovnitř.

Akira
„Akiro vysvětli Ryuuovi jeho práci a pospěšte si. Za chvíli otevíráme.“sdělil mi pan Saburo a odkráčel do kuchyně.
´Proč zrovna ON!´řvalo mé podvědomí.
„Takžeeeeeeeeee…….Každý den tu nejpozději musíš být v 6:45. Až přijdeš, půjdeš se támhle převléct.“řekl jsem znuděně a ukázal přitom na šatnu. „Pak se musí připravit stoly a v 7:00 otevřít.“pokračoval jsem dál v monologu. „Přestávka na oběd není. Jí se za ´jízdy´…….“
„Cože?“zabručel na mě a upřel na mě svoje čokoládové oči. Já však ignoroval jeho tázavý pohled a pokračoval dál.
„Až do večera budeš pracovat a pak se půjdeš převléct a uklidíš to tady…..“na jeho pozvednutý obočí jsem dopověděl…. „…společně se mnou.“
„Hele, hele já jsem sem nepřišel uklízet, ale prodávat!“osočil se na mě.
„Budeš muset, frajere!“
„Ccccc. Říká kdo?!“
„Já!“ řekl jsem povýšeně a popošel směrem ke dveřím.
„Proč si myslíš, že budu poslouchat takovýho skrčka?!“osopil se na mě a stoupl si mi do cesty.
„Jakýho skrčka!“zařval jsem celý, rudý vzteky a chystal se ho bouchnout. On však mou ruku ještě před dopadem bravurně zachytil a skřípl mi ji za záda.
„Jseš jak malý dítě……“pošeptal mi do ucha a zvedl mi výš ruku. Kvůli tomuto činu jsem se musel víc předklonit. Když jsem si uvědomil, v jaké jsme situaci, znachověl jsem. Ne však vzteky, ale rozpaky.
„Oh promiň, já zapomněl. Ty jsi dítě.“řekl a zasmál se.
„To odvoláš!“zaječel jsem na něj a snažil se vykroutit z jeho sevření.
„Pust mě!“zakřičel jsem znovu. Ryuu mě však ne a ne pustit.
„Ryuu!“zaburácel hlas pana Sabura z kuchyně. Následně na to mě Ryuu pustil a natáhl ruce nad hlavu v omluvném gestu.
„No tak sorry.“řekl mi s úšklebkem na tváři, otočil se a přetočil na dveřích nápis ´zavřeno na otevřeno.´Poté se otočil znovu na mě a když procházel kolem mě znovu promluvil.
„ÁÁÁle, copak se děje? Stále si ještě nerozdejchal ten šok, že už nemusíš nosit plenky?!“Zprvu jsem nevěděl co mu na to říct.
´To si snad dělá srandu.´Po chvilince uvažování jsem vychrlil první co mě napadlo.
„Cože? Oh promiň, ale plenky už nenosím hodně, hodně dlouho. Zato ty je budeš co nevidět potřebovat.“řekl jsem s jasným náznakem na prostatu, kterou trpí postarší muži.
„Co to….“nestačil ani dopovědět a už jsem mu skočil do protestování.
„Dobrý den. Co si budete přát?“řekl jsem, když se zákazník usadil a podal mu pohárový lístek.
„Jedno kafe Laté.“řekl mi stroze a věnoval se ranním novinám.
„Chtěl byste něco k tomu? Třeba nějaký zákusek?“otázal jsem se ho pro jistotu. Onen chlápek se na mě zadíval a popřemýšlel.
„Hmm….Máte ještě Míšu?“
„Ano pane.“odpověděl jsem mu kladně a šel pro jeho objednávku.
…….
Celý den probíhal stejně. Lidé stále přicházeli a odcházeli. Já a Ryuu jsme si mezitím stačili vyměnit své názory. Když jsem neměl, co na práci pozoroval jsem Ryuua jak ho oblejzaj nějaký slečny a chtějí po něm jeho telefonní číslo.
Ani se jim nedivím. Kdybych byl holka tak bych na něj asi taky jel.
Ryuu je o hlavu vyšší než já. Oči má nejspíš po matce, protože pan Saburo je má zelené a Ryuu je má hnědé. Jako čokoládu. Při vzpomínce na čokoládu si oblíznu svou pusu. Vlasy má tmavě hnědé, až místy černé. Nevím proč, ale i po celém dnešním dni vypadají stále upraveně.
Z mého přemejšlení mě probral hlas pana Sabura.
„Akiro zavíráme! Pomož Ryuuovi s úklidem a pak to tady zamkněte. Dnes musím odejít trochu dřív.“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁno.“protáhl jsem dlouze svou odpověď a šel se do šatny převléct.

Ryuu
Po dnešním dnu se cítím utahanější než kdy předtím. Nikdy mi nedělala problém práce, ale tohle bylo moc. Když zašel Akira do šatny, začal jsem poklízet ze stolů poslední talířky od zákusků.
„Akiro!“zavolal kdosi ode dveří Akirovo jméno. V tom Akira vylítl polonahej z šatny a vrhal se na osobu u dveří.
„Ahoj Takashi. Jak bylo v práci?“otázal se ho s úsměvem na tváři. V ten moment jsem chtěl toho Takashiho uškrtit. Ale proč? Akira mě přeci celou dobu štval. Už od první chvíle se ke mně chová jako ke kusu hadru…….No i když některý jeho reakce jsou roztomilý.
„Ty budeš Ryuu.“promluvil na mě a podal mi ruku.
„Těší mě.“oznámil jsem a stiskl mu ji.
„Takashi nekamarádíčkuj se s ním!“ozval se naštvaně Akira a rozpojil nám ruce. Přitom si stoupl před Takashiho aby nám zabránil jakýkoliv kontaktu.
„Ale Akiro….., nebuď na něj takový.“
„Jaký takový! Jsem úplně normální!“zaječel vzteky Akira a probodával mě mezitím pohledem. Takashi si hluboce oddechl a stočil svůj pohled na mě. Chvíli mě rentgenoval pohledem a později se koukl znovu na Akiru. Ten stál stále s nafouknutýma tvářičkama a probodával mě pohledem.
„Počkám, až to tady budete mít uklizený.“řekl s úsměvem a posadil se k jednomu stolu.
„A nechtěl bys nám třeba pomoct.“vyptával se ho Akira a šťouchal do něj prstem.
„To víš že……..“
„Opravdu?“
„Ne!“zasmál se Takashi a sledoval rudnoucího Akiru.
„Hláška z Shreka. Jak originální.“zamumlal jsem si pod fousy (ehm fousy nemám ….je to jenom slovní obrat.)
„Říkal si něco!“zaburácel na mě Akira.
„Flaška od Meka je brutální.“řekl jsem o něco víc nahlas a čekal, zda mi to projde. Tohle nejspíš Akirovi stačilo.
Rychle jsme poklidili celou kavárnu a spočítali dnešní výdělek peněz. Mezitím co Akira myl podlahu, šel jsem se převlíct.
´Co to je za chlápka? A proč se tak otírá o Akiru?!´supěl jsem vzteky v mysli. Sice já a Akira spolu nic nemáme, ale moje podvědomí mi říkalo, abych ho ochránil.
Moje převlíkání mi netrvalo dlouho. Rychle jsem všechny svoje věci poskládal a uložil je do skříňky. Pak jsem se vydal do místnosti za Akirou. Když jsem do ní dorazil Takashi a Akira seděli u jednoho stolku a něčemu se smáli. Když už jsem je chtěl odhánět od sebe, sami se zvedli a zamířili směrem k východu.
„Akiro přišel jsem sem kvůli tý svatbě.“oznámil mu Takashi.
„Hmm….“zabručel Akira.
´Svatba oni se snad budou brát?´vyvstala mi otázka v hlavě.
„Tady máš pozvánku.“řekl mu Takashi a já se nestačil divit.
´Takže se nebudou brát…uff´ Nevím proč jsem si oddychl, ale ulevilo se mi.
„Jestli chceš tak můžete jít společně.“řekl Takashi a obrátil se směrem ke mně.
„Moc rád.“řekl jsem lysáčky a stočil svůj pohled na Akiru.
„Ale Takashi, zvířata do kostela nesměj chodit!“zabučel nesouhlasně Akira.
„Taky si myslím. Nejspíš bych ti měl najít obojek a připnout tě na něj. To víš, vzteklina je nakažlivá.“
„Co prosím!“zaječel znovu Akira a Takashi vybuchl smíchy.
„Takže se zítra uvidíme Ryuu.“řekl mi rozesmátě a čekal, až Akira zamkne kavárnu.
„Zítra je sobota. Někdo musí být v kavárně!“řekl naštvaně Akira.
„Tak toho se neboj. Saburo o tom ví a taky přijde.“řekl rozhodně Takashi a usmál se na Akiru.
„Hmmm…. No tak jdeme!“rozkázal mu, chytl ho za ruku a popostrkoval ho rovně ulicí. Takashi se po mě ohlédl, zamával mi a srovnal krok s Akirou. Následně si pustili ruce a o něčem se bavili. Neslyšel jsem o čem, protože byli moc daleko.