Přátelství nebo láska? 06

Ráno se probudím v posteli sám. Přikrývka je již uklizena a moje oblečení úhledně poskládané u postele. Rychle se obleču a seběhnu dolů do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravím Tomotiho mámu.
„Ahoj Rio, Tomoti šel s tátou a bráchou něco nakoupit. Vzkazuje, že se omlouvá, když ti tak utekl.“
To mi na Tomotiho moc nesedí, aby ráno v sobotu vstával kvůli nakupování.
„To už byli domluvení včéra? Jen, že Tomoti si rád přispí,“ zeptám s nevinným úsměvem.
„Právěže ne. Taky jsme byli s tátou překvapení, když se ráno zjevil u snídaně s tím, že chce jít nakupovat.“
„Aha.“ Tomoti se mnou po včerejšku nechce mluvit.
„Nechceš něco na snídani, Rio?“
„Ne, děkuji. Už musím domů, aby si máma nedělala starosti,“ dodám omluvně.
„Mám něco vzkázat Tomotimu?“
Co mu mám asi tak vzkázat po jeho mámě? Například, že včerejšek byl nejlepší večer v mém životě a chtěl bych si to zopakovat?
„Kdybyste byla tak hodná, že s ním potřebuji co nedřív mluvit. Ať se mi ozve kdykoli. Zatím se mějte,“ naposled se na Tomotiho mámu usměju.
„Ahoj Rio a pozdravuj mámu.“

Čekal jsem celý víkend na jeho hovor, který ovšem nepřišel. Chtěl jsem si o tom promluvit s Haruem, ale když jsem se stavil u něj doma, byl vždycky venku s Reiem. Ještě s nadějí jsem očekával pondělí, kdy se mi nebude moct Tomoti vyhnout. Opak byl, ale pravdou. Celý den se pohyboval v něčí společnosti a po škole přislíbil pomoc učiteli.

Proto jsem se večer rozhodl zajít za Haruem a odchytit ho, ikdybych měl na něho čekat celou noc. To on mně předci doporučil tu jeho skvělou radu. Tim nechci říct, že bych něčeho litoval, to právě naopak. Ale potřebuji z něho vytáhnout všechno, co ví o Tomotim.

Zabuším Haruhimu na okno.
Nic, žádná odpověď nepříchází.
Zabuším znova a silněji. Dneska nemám v úmyslu odejít, dokud si s ním nepromluvím.
Po chvíli se předci jen okno otevře.
Nasupeně lezu do okna a přitom ho hubuju:
„Co ti proboha tak dlouho,“ větu ani nedořeknu, když spatřím Reie v posteli. Už je mi jasné proč mu to tak dlouho trvalo. Znechuceně si odfrknu.
„Co kdyby přišla do pokoje tvoje máma?“ vyčtu Haruhimu.
Byla to podpásovka vytáhnout rodiče, ale v tu chvíli jsem byl tak rozčílený, že mi to prostě vyklouzlo z pusy.
Rei naštvaně odpoví za Harua:
„Je zamčeno a nedělali jsme tady NIC ŠPATNÉHO.“
„No jasně. A proč jste teda zamčení, když jste nedělali NIC ŠPATNÉHO?“ dodám ironicky.
„Rio-chan slíbil jsi mi něco,“ vytkne mi naštvaně Haru.
Jsem naštavný sám na sebe a vylívám si to na ostatních. Jsem vážně ubožák.
„Omlouvám se,“ dodám poraženě a svalím se na křeslo naproti postele.
Haru stále postává u okna a nejistě těká pohledem mezi mnou a Reiem.
„No tak už si sedni za Reiem,“ rozkážu mu s úsměvem.

Sedne si na postel, ale na opačný konec, než sedí Rei. Nechci, aby se Haru musel přetvařovat i přede mnou. Jsem pako, neměl jsem tak vyletět.
„Promiň, že jsem tak vyletěl. Nemusíš se kvůli mně omezovat,“ střelím pohledem k Reiovi, který se do naší diskuze už nemíchá.
Tentokrát se Haru neostýchá. Sedne si před Reie a celou svou vahou se svalí do jeho náručí. Rei si majetnicky obmotá své paže kolem něho.
Chtěl bych mít taky ve svém náručí Tomotiho. Proč se mnou k sakru nechce mluvit? Jistě nebyl jsem ten večer zrovna jemný, ale nešlo to. Chtěl bych mu říct, že ho mám taky rád.
Z mého snění mě vytrhne Haru:
„Rio-chan ty se mračíš. Zase si naštvaný?“ Pomalu se začne odtahovat od Reie.
„Né, to není kvůli vám. Zůstaň tam kde jsi,“ usměju se.
Nevypadá moc přesvědčeně, ale zůstane v Reiově objetí.
„Tak proč jsi naštavaný?“ trvá na svém Haru. Vždycky byl paličatý jako mezek.
„Nejsem naštavný.“
„Ale jsi, nelži mi!“
Ským jiným bych si o tom měl promluvit, než s těmahle dvouma. Poraženě si povzdychnu.
„Nejspíš žárlím,“ oznámím sklesle.
„Na Harua?“ vyštěkne naštavaně Rei a přitiskne si Harua ještě blíž k sobě.
Hlasitě se rozesměji.
„Neboj Rei, nemám ti ho v plánu ukrást, dokud bude s tebou štastný,“ zašklebím se.
„Chtěl bych taky držet v náračí osobu, kterou mám rád,“ odpovím sklesle.
„Ale prosimtě. Kdy ty jsi nedostal holku, kterou jsi chtěl,“ povzbudí mě Haru.
„Nechci žádnou holku,“ zašeptám.
„A koho teda chceš?“ zeptá se, ale nejspíš už zná i odpověď.
„Tomotiho,“ odpoví za mě Rei.
Všichni se odmlčíme.
Jaktože to ví i Rei?
„Co se stalo o víkendu? Proč jste nepřišli dneska za náma na oběd?“ vychrlí ze sebe Haru.
„Celou obědovou přestávku jsem hledal Tomotiho, kterého jsem stejně nakonec neobjevil. Proto jsme za váma nepřišli.“
„Co se stalo o víkendu?“ zopakuje důrazněji svou otázku Haru.
No když už jsem to nakousl tak mi nezbude nic jiného, než jim říct celou pravdu. Rei celému vyprávění naslouchá s kamenou tváři, ale Haru se mračí čím dál víc s každou další větou.

„Vy jste spolu spali?“ vyhrkne ze sebe Haru, když domluvím.
Jenom kývnu.
„Hned ten večer?“ nevěřičně se mě zeptá.
„Ano, spali jsme spolu, nejsem na to moc hrdý, ale neovládl jsem se,“ dodám nasupeně.
„Vy jste snad spolu ještě spolu nespali?“ vchrlím ze sebe bez přemýšlení.
Tyto slova Haruem prosvištěly jako blesk, okamžitě ztuhl a odmčel se. Aha, nejspíš spolu ještě nespali.
„Si idiot,“ promluví Rei. Já i Haru upřeme pohled k němu.
„Cože?“ vyhrknu naštvaně.
„Copak nechápeš jak jsi Tomotimu ublížil?“ odpoví s klidnou tváří.
„Jak to myslíš?“ zeptám se překvapeně a vypustím z hlavy náš předchozí rozhovor.
„On ti poví, že tě miluje a ty se s ním na oplátku vyspíš. Ještě k tomu mu povíš, že to chceš jenom vyzkoušet.“
„V tu chvíli mi to nepřišlo špatné,“ řeknu na svou obranu.
„Možná ne, ale všichni víme, že jsi měl před Tomotim pěkný zástup holek. Pro tebe to byl jen další románek. Ale uvědomil sis, že jsi byl Tomotiho první partner? Myslíš, že takhle si představoval svůj první zážitek? S někým, kdo to chce jen vyzkoušet?“ pronese Rei s opovržením.
Jsem tak naštvaný, ale nemám pro sebe obranu. Kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám, ale to nejde.
„Třeba to nebylo jeho poprvé,“ nic lepšího mě nenapadlo pronést.
„Bylo,“ dodá jistě Rei.
„Jak to víš,“ vyprsknu.
„Protože jsem dneska s Tomotim mluvil.“
„Cože? Kdy? A on ti všechno řekl?“ vyprsknu ze sebe.
„Ano.“
Proč nechce mluvit se mnou, ale Reiovi všechno řekne? První mi ukradne Harua a teď i Tomotiho?
Rei si hlasitě povzdychne.
„Nevím jak je to možné, ale mám pocit, že jste vážně vy dva bráchové,“ první se usměje na Harua a pak se podívá přísně na mě.
„Rio, ikdyž jsem slíbil Tomotimu, že ti nic nepovím, tak pro dobro vás obou ti to řeknu. Pokud jsem to dobře pochopil, tak jsi zjistil, že máš Tomotiho rád. Ne jen na sex, ale doufám!“
„Samozřejmě, že ne!!!“ vyštěknu podrážděně.
„No dobrá. Nějak podobně popsal sled událostí jako ty. On si, ale myslí, že jsi se s ním vyspal ze zvědavosti. Teď neví jak se k tobě má chovat, proto se ti vyhýbá. Na jednu stranu se bojí, že o tom budeš chtít mluvit a na druhou, že to budeš ignorovat.“
„Tak co mám dělat? Nechci mu ublížit ještě víc.“ Jsem idiot, idiot, idiot.
„Rio-chan neboj, pomůžem ti,“ usměje se na mě povzbudivě Haru.
„Stejně to Tomotimu dlužíme, to on nás dal v podstatě dohromady.“
„Cože? Kdy? Proč mám pocit, že za poslední dobu o ničem nevím,“ dodám nasupeně.
„To je na delší vyprávění, ale teď musíme vymyslet co s Tomotim. Jsem na tebe vážně rozčílený kvůli tomu co jsi mu provedl, ale aspoň sis uvědomil, že ho máš rád.“
„Říkáš to, jako kdybys to věděl ještě přede mnou.“
„Nevěděl, ale tušení jsem měl. Tomoti mi pověděl, že jsi mu řekl o tátovi. Víš, o tom ty moc nemluvíš.“
Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem mu to řekl. Objímal mě dokud jsem se neuklidnil. Ani nevím, proč jsem mu to tehdy řekl. Možná má Haru pravdu a vždycky jsem ho měl rád.
„Hmm,“ odpovím. O tomhle tématu se vážně nechci bavit.
„Vidíš Rei, nejsem zas až takový nevšímavka,“ otočí se na Rei a vyplázne jazyk. Rei mu vlepí rychlou pusu.
„Mohli byste toho laskavě nechat. Máme řešit Tomotiho.“
„Je to jen a jen tvoje hloupost, že teď nejsi s Tomotim,“ oznámí Haru.
„Ano, ano, já vím. Tak pomůžete mi? Co mám dělat?“ zaprosím.
„Nejlepší bude, když prozatím se nebudeš o ničem zmiňovat. Tomoti potřebuje chvilku čas, aby všechno strávil. Zítra ho dotáhnu na oběd a ty přijď taky, ale chovej se jako by se nic nestalo. A až se ti přestane výhybat, tak ho vytáhneš za náma na oběd, ale my tam jak zázrakem nebudeme a to bude tvá šance si to s ním vyříkat,“ oznámí Rei svůj plán.
„To jsi vymyslel teď?“ zeptá se obdivně Haru.
„Co bych neudělal pro tvého stupidního Ria,“ zašklebí se na mě, „a čím rychleji bude s Tomotim tím líp.“
„Proč jako?“ vyhrknu. Né, že bych nesouhlasil, ale Rei a starat se o mé dobro?
„Tomoti je kámoš a nechci, aby se trápil. A to samé platí o Haruovi. Nemám rád, když si dělá starosti,“ políbí ho do vlasů.
Tak jo, předci jenom Rei nebude asi tak špatný, jak jsem si myslel. Nechoval jsem se k němu nikdy moc pěkně a i tak mi pomáhá. Nejspíš hlavní důvod bude kvůli Haruovi, ale i tak.
„Rei,“ překvapeně na mě s Haruem kouknou.
„Pamatuješ o co jsi mě požádal po obědě, když jsme šli sami dva ke škole?“
To byla jediná chvíle, kdy jsme zůstali osamotě jen my dva, snad bude vědět co myslím.
„Jo,“ odpoví ostražitě.
„Tak přijmám,“ usměju se. Je na čase uzavřít příměří mezi náma.
Úsměv mi oplatí.
„Co se tady děje? O čem se bavíte?“ vyzvídá Haru.
„Do toho ti nic není, to je JEN mezi náma,“ odpovím škádlivě.
„Tak souhlasíš teda s plánem?“ zeptá se rychle Rei, aby to zakecal.
„Jo, uděláme to tak,“ odpovím s úsměvem.

Proběhlo to přesně jak říkal Rei. První den byl Tomoti zdrženlivý vůči mně. Snažil jsem se chovat, ale jako vždy. Další den na mě dokonce počkal a šli jsme společně na oběd. Začali jsme se znovu bavit, ale pořád jde cítit mezi náma napětí.
Ale i tak jsem se rozhodl, že si s ním konečně promluvím, protože dnes je poslední školní den toho týdne a já bych nesnesl čekat celý víkend až do pondělí. Rei s Haruem souhlasili, že se někam ztratí.

„Co ti tak dlouho trvalo? Mohli jsme jít zároveň s Reiem.“
„Rei vždycky vyběhne se zazvoněním za Haruem, nejsem tak rychlý. Ještě k tomu jsem musel na záchod a pořád si nestěžuj,“ lehce ho praštím pěstí do ramene. Při mém dotyku se zachvěje a ustoupí krok.
Snaží se to zamaskovat smíchem, ale moc se mu to nedaří. Doufám, že mu můj dotek není nepříjemný.
„Rio halooo!! Jdeme už nebo tu hodláš stát do rána?“ seřve mě Tomoti. Trošku jsem se zasekl v myšlenkách.
„Jo jasně, můžem jít.“

U východu ze školy nás zastavila nějaká holka z nižšího ročníku. No, né přesně nás, ale mě.
„Mohla bych si s tebou promluvit o samotě?“ vyhrkla ze sebe stydlivě.
Je hezká, delší hnědé vlasy, pěkná postava, přesně můj typ. Ještě před pár dny bych nezaváhal s odpovědí ani minutu, ale ne teď. Jediné na co dokážu myslet je pouze Tomoti.
Nemám čas se s ní zdržovat, potřebuji si konečně promluvit s Tomotim.
„Promiň, ale nemám právě moc času, tak snad jindy,“ pokusím se z toho vykroutit.
Zkoumavě pohlédnu na Tomotiho, z jeho výrazu nelze nic vyčíst.
„Prosím, zabere to jen chvilku,“ naléhá.
„Jen klidně jdi Rio, trefím za Haruem a Reiem i sám,“ usměje se.
Drapnu ho za zápěstí.
„Ne, počkáš na mě,“ rozkážu Tomotimu.
„Nemám čas, takže ať chceš říct cokoliv, vybal to hned,“ okřiknu ji.
Nevěřícně na mě kouká ohromena mou hrubostí, ale ani to ji nedonutilo k odchodu.
„Mám tě ráda, nechtěl by jsi se mnou chodit?“ vykoktá ze sebe.
„Slyšela jsem, že teď nikoho nemáš, tak jsem myslela.“
Skočím jí do řeči:
„Promiň, ale už mám někoho rád a nehodlám tu osobu za nikoho vyměnit.“
Po celou dobu našeho rozhovoru Tomoti stojí tiše vedle mě. Stále mu ale držím zápěstí. Bojím se, že by utekl kdybych povolil sevření.
„Kdo to je? To není pravda, ty lžeš!“ Proč zrovna dneska jsem musel narazit na umíněnou holku.
„Nelžu, miluju tu osobu. Už ti k tomu nemám co říct. Určitě si najdeš někoho lepšího, věř mi.“
„Jdeme Tomoti,“ a rychle ho táhnu od ní pryč.

Neuvděmil jsem si, že ho celou dobu táhnu za zápěstí, než jsme se zastavili u stromu a on zakřičel:
„Mohl by jsi mě laskavě pustit.“
„Když mi slíbíš, že nikam neutečeš,“ zakřením se.
„A proč bych měl asi tak utíkat,“ vyštěkne.
Když pustím jeho ruku, všimnu si zarudlého zápěstí. Neuvděmil jsem si, jak silně jsem ho držel.
„Sakra,“ zakleju nahlas.
Tomoti si nejspíš až teď všiml, že ti dva schází.
„Kde jsou ti dva?“ zeptá se ostražitě.
„Nejsou tu a ani nepřijdou. Nezapomeň, slíbil jsi, že neutečeš,“ připomenu.
Chvíli mě pozoruje. Nejspíš si uvědomil, že je v pasti.
Rezignovaně se svalí na zem a opře se o strom s hlasitým povzdechem.
„Nemusel jsi mě tam držet s tou holkou. Mohl jsi mi říct normálně, že máš novou přítelkyni.“
O čem to žvaní? To si neuvědomil, že jsem celou dobu mluvil o něm. Nejspíš to nebylo jedno z nejlepších přiznání, asi bych to měl napravit.
„Nemám žádnou novou holku a ani žádnou nechci,“ oznámím mu.
Musím se uklidnit nebo zase vyvedu nějakou hloupost. Sednu si vedle Tomotiho.
„Mohl by jsi mě na chvilku poslouhcat a neutvářet si své vlastní závěry ve své hlavičce?“ Pokárám ho.
Nic mi na to neodpoví, jen dál tiše sedí vedle mě. Beru to jako ano.
Oči se mi opět zaseknou na jeho bolavém zápěstí. Lehce po něm přejedu konečky prstů.
„Promiň, neuvědomil jsem, že ti ubližuju. Bolí to?“ starostlivě se na něho podívám.
„Nemusíš se za nic omlouvat, nebolí to,“ odpoví tiše.
„Nechtěl jsem ti už nikdy ublížit,“ omluvím se.
„Mohl by ses přestat omlouvat,“ okřikne mě.
Zadívám se na něj pozorně, snaží se nedávat žádné emoce najevo, ale vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.
„Promiň Tomoti,“ natáhnu ruku a položím ji na jeho líc, jemně mu otočím hlavu směrem ke mně.
„Přestaň se omlouvat. Neudělal jsi nic, co bych ti nedovolil,“ odpoví mi tiše.
Teď už se nebavíme jen o zápěstí, bavíme se o té noci.
„Prostě na to zapomeňme, na všechno.“ Ať se to snaží zamaskovat jak chce, vidím že trpí.
Pomalu mu začnou stékat slzy po tváři. Snaží se rychle otočit ode mě, ale rychle uchopím jeho obličej do dlaní a nedovolím mu se odvrátit.
Zapřísahal jsem se, že mu už nikdy neublížím a teď kvůli mně pláče.
Přitáhnu se k němu a začnu ho líbat postupně na čelo, nos a skončím u líček.
Jeho tvář chutná slaně po slzích. Užívám si jejich chuť, protože jsou to Tomotiho slzy, slzy kvůli mně, moje slzy.
Upřeně se zahledím do jeho oříškových očí, nejistě mi pohled oplácí.
„Jsem strašný hlupák, nevím jak ses do mě mohl zamilovat. Moc se za všechno omlouvám, kdybych jen mohl vrátit čas. Ten večer bych tě miloval něžně a přitom bych ti šeptal do ucha jak moc tě miluju. Místo toho jsem ti ublížil, ale neovládl jsem se, byl jsi tak sladký a já chtěl pořád víc.“ Zastydím se nad svými činy i slovy, kterými sem nucen mu připomenout onu noc.
Konečně jsem mu to řekl, po celou dobu mě to užíralo zevnitř. Nové slzy mu začnou stékat po tváři.
„Ta osoba kterou miluju jsi ty. Odpustíš mi? Dáš mi ještě jednu šanci?“ zaprosím zoufale.