Kazuki Café 3.díl

Akira
Druhý den ráno
„Proč chceš, aby šel i on?!“zeptal jsem se oblíkajíc černý smoking Takashiho naštvaně.
„A proč ne? Je to tvůj sp…..“nestačil ani doříct…..
„Spolupracovník a měli by, jste se skamarádit a blá, blá!“zarecitoval jsem to, co měl Takashi na jazyku.
„Přesně.“řekl znalecky a pokýval při tom hlavou.
„Takashi!“
„Takashi, Akiro……, už jste hotový?!“zavolala na nás mamka z obýváku a čekala na naši odezvu.
„Ještě chvilku!“zavolal jsem nazpátek a bojoval dál se svou kravatou.
„Zatracená kravata!“zanadával jsem a udělal na ni uzel. Takashi se mi po celou tu dobu posmíval a ukazoval ne mě prstem.
„Ha, ha moc vtipný! Co kdyby sis to zkusil sám?!“řekl jsem naštvaně. Hned jak jsem to řekl se Takashi uklidnil a přistoupil těsně přede mě.
„Tak ukaž.“řekl mi a rozvázal můj nehezký uzel. Poté udělal pár tahy přesné smyčky na kravatě a vytvořil tak správný uzel.
„Hotovo.“řekl pyšně na svou práci a usmál se na mě. Ten pohled jsem znal…´vidíš je to snadný.´ Naoko jsem se na něj nafouknutě podíval a zamířil ven z pokoje.
Když jsme dorazili do obýváku, mamka seděla na pohovce a zamyšleně hleděla na roh místnosti.
„Mami….“oslovil jsem ji nesměle. Ona s sebou mírně trhla a vrátila se tak zpátky do reality.
„Už?“otázala se mě a já no to pokýval hlavou.
Mamka na sobě měla bledě modré šaty s kabelkou ve stejné barvě. Vlasy měla spletené do drdolu a ozdobený malými modrými kytičkami. Tyto kytičky byli i na uchu kabelky a na lemech mamčiných šatů. Když se zvedala tak jí byli vidět její otevřené boty na podpatku.
„Tak jdeme.“řekla nadšeně a rázovala si to ven za tátou do auta. Takashi nebyl po zadu a šel rovnou za ní. Já mezitím zamkl a šel za nimi do auta. Rodiče už seděli na svých předních místech a Takashi na místě za řidičem. Jako vždy jsem se tedy usadil na místo za spolujezdcem. Zapnul jsem si pás a mohli jsme vyrazit.

Přibližně po 20 minutách jsme dorazili na místo. Hosté se začali pomálu sjíždět. Jejich konverzace byla stále o tom samém a to o nevěstě a ženichovi. Má mamka a taťka se k nim rádi přidali a tak jsme já a Takashi zůstali stát osamoceni. Všichni už netrpělivě čekali a vyhlíželi nevěstu. Ta se však skrývala. Věřila totiž na smolné přísloví. ´Když uvidí ženich, nevěstu v svatebních šatech před obřadem, budou mít smůlu.´

„Och. Kdo to je?“uslyšel jsem za sebou šepot holek v mém věku. Nechápavě jsem se podíval stejným směrem, kterým se koukali i ony.
Stál tam on. Černé sáčko, které ladilo s jeho tmavě hnědými vlasy a hnědými oči. Kravata perfektně uvázána a bílá košile vyčnívající zpod sáčka. Vlasy měl sčesané do zadu. Našlo se však pár neposedných pramínků, které mu padali do očí. Stéle se přibližoval s tím jeho úsměvem směrem ke mně a přehlížel dívčí pohledy.
„Ahoj.“pozdravil nás a přejel očima po celém mém těle. Pod těmi pohledy jsem se ošil a začervenal se.
„Ahoj Ryuu. Tak jsi dorazil.“řekl mu nadšeně Takashi a potřásal si s nim ruku.
„To jsem si nemohl nechat ujít.“odpověděl mu na to Ryuu a usmál se na něj.
„Takashi, Takashi ! Pojď sem na chvíli. Potřebuju ještě něco doladit!“zařval na Takashiho někdo z druhého konce davu.
„Promiňte, ale budu muset jít.“řekl nám Takashi a nechal nás tam stát.
„Jdeš pozdě!“řekl jsem mu naštvaně a čekal na jeho reakce.
„To jsem nevěděl, že jsem ti tak moc chyběl.“odpověděl mi pobaveně.
„To je snad vtip?!...., jsi jako osina v zadku.“vyjel jsem na něj.
„Myslíš malý a nezapomenutelný?“
„No nedokážu posoudit, jestli malý……“řekl jsem a podíval se směrem k jeho kalhotám, „ ale měl jsem spíš na jazyku nepříjemný nebo něco podobného!“usadil jsem ho.
„Malý…., to jsem neřekl správně.“ Poté se ke mně mírně sklonil a zašeptal mi do ucha svůdným hlasem.
„Jestli chceš, můžeš se mrknout.“ Kvůli tomuto hlasu mi naskočila husí kůže a měl jsem co dělat abych se mi nepodlomila kolena. Chvíli jsem nic neříkal a snažil se to rozdýchat. Po tom co jsem se vzchopil, jsem se ho znovu otázal.
„A mohl bych použít mikroskop?“
„Myslím, že ten nebude potřeba.“řekl mi a rentgenoval mě stále tím svým pohledem.
„Oh, tak ty myslíš. To je mi, ale novinka.“
„Aspoň někdo z nás.“oznámil mi s úsměvem na tváři.
„Cože!“vykřikl jsem polohlasně. Někteří hosté se na mě podívali a kroutili přitom hlavou.
„Akiro!“zavolala na mě moje mamka.
„Ano?“zeptal jsem se ji, když přišla blíž.
„Za chvilku to začne. Tak se ty a tvůj kamarád přesuňte dovnitř, ano.“oznámila mi mile, usmála se na Ryuua a vrátila se zpátky k jednomu z hloučků lidí.
´To není můj kamarád!´pomyslel jsem si naštvaně a pohlédl na Ryuua. On se na mě koukal stále pobaveně. Ten pohled jsem začal nenávidět. Abych se na něj nemusel stále koukat, vykročil jsem směrem k budově.
Rychle jsem se usadil a šáhl si do kapsy. ´Jsou tam.´ulevil jsem si a sevřel krabičku s prsteny. Poté jsem obrátil pohled na Ryuua. Chvíli jsem ho pozoroval a zmítal se v otázce, zda někdo může být tak perfektní. Místo toho než mu chválit jeho vzhled jsem se rozhodl ho vyvést z míry.
„Co to máš na sobě? To je po babičce?!“
„Těsně vedle. Po dědovi.“řekl mi klidně a rozšířil svůj úsměv.
´Sakra! Toho snad nic nerozhází!´odfrkl jsem si a čekal, až se všichni přítomní hosté usadí. Společně s ostatními hosty přišla i moje mamka a řekla mi, ať jdu s ní. Poté mi vysvětlila, co budu dělat a obřad mohl začít.

Ryuu
Už od té doby co jsem poprvé viděl Akiru jsem si myslel, že je k nakousnutí. Ovšem, když jsem ho uviděl dnes stát v černém obleku, růžový košili a tmavé kravatě vedle Takashiho, myslel jsem, že se na něj vrhnu.
Když už jsme byly sami, začali jsme si povídat. Akira měl stálé narážky a snažil se mě nějak slovně překonat. Já je však s klidem vstřebával a odpovídal mu ve stejné ráži.
Naše slovní přestřelky neskončili ani uvnitř budovy. Některé slečny se za námi stále ohlíželi a poslouchali, o čem se bavíme. Přitom se připitoměle usmívali a o něčem si povídali. Mě to však bylo jedno. Akira se mi líbil jak po tělesné stránce, tak po té duševní.
Z našeho rozhovoru nás vyrušila až Akirovo matka. Něco mu zašeptala do ucha a společně s ním odešla. V tu chvíli jsem osaměl.
Po deseti nudných minutách se ozvaly první tóny a přítomní hosté se společně se mnou postavili. Akiru jsem viděl kráčet mezi prvníma a sledoval každý jeho záhyb těla.
Na konci řady jsem uviděl nevěstu. Její sametové šaty v princeznovském stylu, závoj překrývající její tvář a sametové boty na podpatku jí dělali krásnější. S každým jejím krokem se její závoj zavlnil a její šaty taktéž. Ladnými kroky došla až ke svému budoucímu ženichu a spojila s ním ruce.

Po dlouhém proslovu přistoupil Akira s prstýnky v červené krabičce a čekal na poslední slova před Takashiho svobodou.
„Táži se vás Mizuki Yoshiaki. Berete si zde přítomného Takashiho Naomiho za svého právoplatného manžel? Budete ho ctít, milovat v dobrém i ve zlém?“
„Ano.“odpověděla mu Mizuki a přilepila se na Takashiho.
„Nyní se táži vás Takashi Naomi. Berete si zde přítomnou Mizuki Yoshiaki za svou právoplatnou manželku? Budete ji ctít, milovat v dobrém i ve zlém?“
„Ano.“odpověděl sebejistě Takashi a pohlédl na Mizuki.
„Nyní můžete políbit nevěstu.“řekl a hned na to se Mizuki a Takashi políbili. Poté se sálem rozšířil šum radosti a několika lidem ukápla z oka slza. Mizuki a Takashi stáli před oltářem a podávali si s přítomnými hosty ruce. Šel jsem také a popřál jim hezký společný život. Akira mě celou dobu sledoval a tak jsem z toho byl šťastný. Po téhle gratulaci se hosté přesunuli ven a chystali si rýži. Akira ke mně přiběhl, chytl mě za ruku a utíkal se mnou ven. V tu chvíli jsem nechápal, co dělá. Přesto jsem však utíkal a bral si od něj onu rýži. V jedné ruce jsem stále držel tu Akirovo ruku a v druhé rýži. Akira to stále nijak nevnímal a čekal pouze jako ostatní na nevěstu a ženicha. Když vyšli ven, všichni na ně začali házet rýži a smáli se. Já se smál s nimi, protože jsem byl rád za to, že se můžu jakkoliv dotýkat Akiry.
Když se však dav uklidnil a nevěsta s ženichem odjeli tak si Akira uvědomil, že mě drží za ruku. Prudce se jí pustil a zrudnul rozpaky.
„Já…to.“nevěděl náhle co říct.
„Akiro!“zařvala na něj zničehonic jeho matka a zavelela mu jít k autu. Pak se podívala na mě a znovu zavolala. Tentokrát však na mě.
„Ryuu-kun….Jestli chceš tak můžeš jet s námi.“oznámila mi. Já se na ní vděčně usmál a sedl si vedle Akiry.
Celou cestu co jsme jeli Akira nepromluvil. Já na rozdíl od něj mluvil stále. Jeho matka se mě totiž vyptávala na můj život. Ani jsem nevěděl jak, ale už jsme stáli před jednou restaurací.
„Jsme na místě.“oznámil nám Akirovo otec a vystoupil z auta. Já a ostatní jsme ho následovali.

Akira
Ani nevím proč, ale chytil jsem Ryuuovu ruku a vytáhl ho ven z budovy. Mezitím jsem mu dal do druhé ruky rýži. Když jsem si konečně uvědomil, že ho stále držím, nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Náhle mi znachověly tváře a stál jsem zaraženě na místě. Když na mě moje mamka zavolala, šel jsem bez jakéhokoliv odmlouvání a Ryuu mě následoval.

Hostina
„Háám.“ozval se Takashi když ho Mizuki krmila dortem. Vypadali tak šťastně.
„Akiro? Nějak si pobledl. Co se stalo?“zeptal se mě starostlivě otec a šáhl mi na čelo.
„Nic.“řekl jsem rychle a pohlédl na Ryuua. Ryuu celej večer seděl naproti mně se sklenkou v ruce a probodával mě již trochu zastřeným pohledem. Podle mých počtů už měl 3 sklenku v sobě.
„Ah…..Akiro!“zapištěl někdo z druhého konce stolu.
„Seiji?!“vyprskl jsem a objal svého nejlepšího kamaráda.
„Tak co jak si žiješ?“otázal se mě a sedl si vedle mě na volnou židli.
„Docela dobře.“odpověděl jsem mu a úsměv mu oplatil. „A co ty? Nějaký novinky?“
„Já…..hihi já Marin jsme se dali do kupy a už jsme spolu 2 měsíce.“pošeptal mi do ucha šťastně.
„Fakt? Tak to je dobře.“řekl jsem mu stejně nadšeně jako on mě. Marin je moje mladší sestřenka. Je opravdu hodná a moc milá.
„Seiji! Pojď si zatancovat.“vyzvala ho Marin k tanci.
„To jsem nevěděl, že teď musí chodit holky pro kluky.“řekl jsem šťouravě a zasmál se nad tím.
„No jo. Už jdu.“zahrál naoko neochotu Seiji a vzal Marin za pas.

„Akiro! Běž prosím do kuchyně a řekni jim o další lahvince Portského!“zavolala na mě přiopilá mamka. Nic jsem nenamítal, zvedl se a vyrazil do kuchyně.

Ryuu
„Ah…., zapomněla jsem mu říct o 2 sklínky.“řekla smutně a stočila svůj pohled na mě. Pochopil jsem a zvedl se také. Poté jsem vyrazil za Akirou. Kvůli tomu že se loudal jsem ho dohnal ještě na chodbě.

Akira
Loudal jsem se dlouhou chodbou a čekal, až narazím na kuchyň. Za sebou jsem uslyšel rychlé kroky. Nijak zvlášť jsem jim nevěnoval pozornost, ale přesto se mi něco nelíbilo.
„Akiro!“zavolal na mě přiopilí Ryuu.
„Hmm.“zabrblal jsem a zastavil se.
„Proč si mě dneska držel za ruku?“vyptával se mě. Já na to jenom znachověl a snažil se obhájit.
„Jen jsem tě chtěl popohnat. Hrozně ses vláčel.“
„A ten kluk z hostiny?!“zeptal se mě naštvaně.
„Do něj ti nic není!“vyjel jsem na něj. A chtěl pokračovat dál. Jenže než jsem stačil znovu něco říct, byl jsem odstrčen do postraní uličky a přiražen ke zdi. Se strachem v očích jsem se ho otázal.
„Co to děl….?“nestačil jsem ani doříct kvůli Ryuuovo přisátým rtům.