Pravý svět

Kdy to vlastně začalo?

Nevím, ale je to zvláštní. Jak se z někoho usměvavého, plného života a štěstí, může stát někdo, kdo nemá city a hledá radost ze života. Ne on jí nehledá, nemá to cenu, radost by měla být v každém z nás. Těší nás i maličkosti... Tak kdy se tohle ztratilo? Chlapec, který neví, jak dál. Zklamán ze života a přesto není zkažen světem. Kdy se mohl změnit? Byl oblíbený, chytrý, pěkný a rodiče ho měli rádi. Milovali ho, byl to jejich jediný syn. Tak co se stalo?

Ano, jeden začátek by byl... Když uviděl tu dívku...

Byla to obyčejná dívka, nebyla hezká ani chytrá. Co na ní jen viděl? O tom pořád chlapec přemýšlí. Ale on to ví, byl to její úsměv, který zlepšoval náladu všem v její blízkosti. Byla to její střeštěnost, která každého praštila do očí. Byla to její zvláštní osobnost, která byla jedinečná. Kdo ona vlastně byla? Chlapec myslel, že anděl. Bylo to poprvé, co se zamiloval.

Okouzlila ho, svojí obyčejností a jedinečností zároveň. Svěřil se s tím svým kamarádům, ale ti se mu vysmáli. „Co na ní vidíš?“ říkali. „Nestojí za nic. Je naprosto hloupá a pořád se jen směje. Ona snad ani netuší, co je svět. Ten komu se ta holka líbí, musí být blázen“ vysmívali se. Jenže chlapec jí měl opravdu rád a chtěl, aby to dívka věděla. Nejdříve se s ní přátelil, aby se o ní dozvěděl něco bližšího, ale dívka o sobě nemluvila. „Řekni mi něco o sobě.“ Požádal jí.

„Proč?“ Otázala se s úsměvem.

„Nemluvíš o sobě. Nikdo ani neví, jestli máš sourozence. Nikdo neví, odkud pocházíš. Dokonce ani učitelé to netuší. Nikdo ani neví, kolik ti přesně je, kdy máš narozeniny. Vůbec nic.“ Pověděl chlapec.

„A záleží na tom?“ Řekla dívka a stále se usmívala.

„Mě ano. Jediné co vím je z povídaček lidí, ale těm já nevěřím.“ Zamračil se.

„Z jakých povídaček?“ Zajímalo dívku.

„Lidé tvrdí, že nemáš rodinu ani domov... Ale to bys nemohla chodit do školy, protože by tě nepřijali. Také tvrdí, že jsi starší než my, že máš okolo sedmnácti let. I přesto, že vypadáš mladší než ostatní. Říkají, že nevíš vůbec nic o světě a strach skrýváš za úsměv. I když tvůj úsměv je milý. Právě proto se chci dozvědět pravdu. Kdo valstně jsi?“

„Lidé jsou zajímavá stvoření, že?“ Usmívá se stále, „Řeknou spustu věcí, aniž by věděli, zda je to pravda. Obviní jiné, za něco, co nespáchali. Každý člověk má tak zvláštní povahu... Těžko říct, co si doopravdy myslí...“ Řekla zamyšleně a usmívala se přitom.

„Co tím myslíš?“ Nechápal chlapec. Nepostřehl pravý význam slov, který ho měl odradit. Měl nechat dívku být... Kdyby to udělal, mohl teď být šťastný.

„Že lidé jsou zvláštní...“ usmála se na něj, zvláštním úsměvem.

„Asi ano... Například i ty jsi zvláštní.“

„V jakém smyslu?“ Otázala se.

„Jsi jedinečná, řekl bych. Nikdo neví, co si myslíš...“

„Někdo ano, ale tu osobu jsem již velmi dlouho neviděla... Každý má svůj způsob myšlení, a vy tomu mému nerozumíte. I když my rozumíme vašemu, sice ne úplně, ale rozumíme mu.“ Pověděla s tajemným úsměvem.

„Nerozumím, mluvíš v hádankách. A také nerozumím, kdo vy?“

„Některé věci, by měli zůstat skryty. Jestli chceš vědět pravdu, počkej na mě po škole. Ale varuji tě, nic dobrého tě nečeká...“

Chlapec netušil, co tím myslela. Ale teď je všechno jiné. On to chápe a lituje, že chtěl slyšet pravdu. Lituje, že nevyslyšel její varování. Hrál si s ohněm, a nakonec se spálil. Nic netuší o světě? Naivní myšlení... Ona ho zná, jako jedna z mála...

Chlapec počkal na dívku a zeptal se: „Jaká je tedy pravda?“

„Chceš to doopravdy vědět? Potom už nikdy nebudeš šťastný... Většina lidí, potom co slyšela pravdu, spáchala sebevraždu...“

Nevěřil jí. Měl, protože říkala pravdu, ale kdo by se při těchto slovech usmíval? „Risknu to.“ Pověděl.

„Nejdříve ještě jedna otázka. Co si pamatuješ ze svého dětství?“

„Pamatuji si, že... že...“ Chlapec si najednou nemohl vzpomenout. „Já nevím... Najednou, jako by žádná minulost nebyla...“

„Přesně tak.“ Usmála se.

„Cože?“

„Žádná minulost není... Tedy jen u vás...“

„Jak jen u nás??“ Byl vyděšen a zmaten...

„Vy lidé, žijete jen krátce.“

„Jak krátce?? A jak my lidé?“

„Byli jste vytvořeni asi před třemi roky.“ Pořád se usmívala.

„To není možný... A kým jsme jako byli vytvořeni?“ Nevěřil jí.

„Námi. Vlastně byl můj nápad vytvořit, někoho jako vy. Ale s tím, že jsem vám nechala samovolnou mysl. Proto vám nerozumíme úplně. Ti jako já, mi nerozuměli, nechápali, proč to dělám. Jen jedna osoba mi rozuměla, byl totiž stejně starý jako já. A také stejně znavený naším dlouhým životem. Vytvořila jsem vás, abych měla nějakou zábavu.“

„Nerozumím... Kolik ti vlastně je?“
„Už nějakou dobu to nepočítám, když jsem došla k tisíci, přestalo mě to bavit. Náš život je nudný...“ usmála se.

„Kdo jste vlastně vy?“

„V tomto světě jsem nás nazvala praestans. Jinak jméno nemáme, neměl nás kdo pojmenovat. Jsme jediná žijící rasa ve skutečném světě. Chceš ho ukázat?“

„Koho?“ Zeptal se.

„Náš svět...“

„Jak?“

„Stačí, když si to budu přát. Jen já umím cestovat skrz tyto světy. Pokud se nebojíš, tak mě chytni za ruku.“

Bát se? Na to tenkrát nepomyslel. Nevěřil jí, nemohl jí věřit, přece to nemůže být pravda... Že je jen loutka stvořená pro něčí zábavu. Chytil jí za ruku a uviděl opravdový svět. A ten ve kterém žil? Viděl ho, jako když se díval na film.

Dívka mu ukázala, jak stvořila lidi. Ukázala mu další jejího druhu, poté ho vzala zpátky do falešného světa a pověděla: „Pokud to někomu řekneš, vymažu tě.“

„A to, že jsem se do tebe zamiloval, je taky tvoje práce?“

„Vy lidé jste zvláštní, víš o tom? Určila jsem jisté parametry, ale vy jste je překročili. Vytvořili jste si vlastní myšlení, i to co jsem nazvala emoce... Já už neřídím tuhle iluzi, vy jí řídíte sami. Je na čase abych se vrátila do pravého světa, sbohem.“ Usmála se a zmizela.

Po tom, co dívka zmizela, si jen on pamatoval, že tam někdo jako ona byl. Když se teď podíval na lidi, uvědomoval si, že jsou všichni stejní, že nikdo neumírá, prostě jen zmizí. A také si uvědomil, že nikdo nemá jméno. Loutky beze jména... Té dívce šlo opravdu jen o zábavu a my si nezasloužili ani vlastní jméno... Jen krátíme její čas...

Chtěl zmizet... Zemřít... Spáchat sebevraždu, ale uvědomoval si, že to je přesně to, co mu dívka řekla „Většina lidí, potom co slyšela pravdu, spáchala sebevraždu... Potom už nikdy nebudeš šťastný... Lidé jsou zajímavá stvoření, že? Vy lidé, žijete jen krátce. Byli jste vytvořeni asi před třemi roky. Varuji tě, nic dobrého tě nečeká...“ Všechna ta slova se mu honila hlavou.

„Počkat, ona nás neřídí, sice nás stvořila, ale neřídí nás! Dělám si to co chci! Vymyslím nám jména, nám všem!“ Řekl nahlas a někde daleko nad sebou uslyšel dívčí smích.