[i]Sakra, ať mi příště netvrdí takový blbosti! Pořád mi mlátil o hlavu tou svou proslulou větou: ‚Umění je trvanlivé a trvá věčně. Umění jsou loutky.‘ Che! No to určitě.

[center][=BurlyWood][b][i]Miluji noc, když hvězdy svítí, a mohu snít,
jak krásné by bylo tě u sebe zrovna teď mít.
Miluji snění, protože realita v tu chvíli není.

Ahoj, jmenuji se Yurimi a už od narození jsem velmi veselé dítko.Před několika dny mi bylo 18 let a v práci jsem dostal přidáno.Má radost sahala do neuvěřitelných výšek.I dnešní den se zdál skvělý.
Šéf mě pustil o dvě hodiny dřív, takže jsem měl dostatek času jít nakoupit.Cestou na nákup mě potkala černá limuzína, která patřila panu Takuzovi.
Byl to bohatý floutek,který údajně měl pletky s obchodníky s bílým masem. Ano, to je asi jediná věc (tedy kromě peněz pana Moyoty,což byl jeho otec ,který se nejspíš obrací v hrobě) co ho proslavila.Ale jinak to byl docela milý člověk.Je mu asi 21 let,má černé krátké vlasy,snědou pleť a až mírně krvavě červené rty.Jednou se stavil u nás v obchodě.Trochu jsme se zakecali a pak už ho jen občas potkávám na ulici u jeho limuzíny.Pokaždé si nějakou tu chvíli povídáme.
No a to stejné se stalo i dnes akorát s tím rozdílem,že mě pozval k němu domů na šálek kávy.S radostí jsem přijal.Takže můj nákup musel počkat,i když mi to v tu chvíli fakt nevadilo.Kolikrát za život máte tu možnost projet se limuzínou.

Jsem jen duše potulující se v ničem. Správně, tohle místo je nic. Nemá to tu barvu; není tu nikdo jiný, kromě mě; není tu vůbec nic.

Ale pak mi hlavou probleskla jedna vzpomínka.

„Vytvoř svět, ve kterém budou všichni šťastní.“

Ano, vzpomínám si. Říkal to někdo, koho jsem měla kdysi velmi ráda. Ale kdo já jsem? Ať už jsem byla kdokoliv, teď patřím sem, do tohohle prázdnýho místa. Je to snad mým osudem, zůstat tu?

Rozhodla jsem se uskutečnit to malé, bolestné přání, o které mě neznámý poprosil. Pamatuji si, jak ležel na zemi a krčil se v bolestech. Ale nenaříkal, nekřičel, že by ho něco bolelo. Pouze smutně ležel a díval se mi do očí. Držela jsem ho za ruku a z očí mi tekly slzy. Tak slzy se té slané vodě říká? Ale on není neznámý, znám ho až moc dobře. Věřím, že bych na něj nikdy nezapomněla, jenže si nemohu vybavit jeho tvář.

Někoho, koho jsem měla moc ráda, kdo to krucinál může být? Nemohu uvěřit tomu, že jsem ztratila paměť.