That was real?

Dnešní den byl únavný, ještěže už je pátek... Co to? Nějakej kluk stojí u našeho vchodu. Asi na někoho čeká…Pomyslím si a dojdu k vchodovým dveřím.
„Sakra!“ Zanadávám potichu. „Kam jsem zase dala ty klíče?“ Začínám prohrabávat všechny kapsy, jak nějaký magor až si vzpomenu, že je mám v tašce. „Jak jinak,“ zamračím se na ně, jako by za to mohly.
„Julie?“ Osloví mě onen čekající kluk.
„My se známe??“ Otočím se pomalu na neznámého.
„Ty si mě nepamatuješ?“ Zamračí se a já jen zakroutím hlavou. „Já jsem David.“ Pořád ne něj nechápavě hledím, i když mi někoho připomíná. Světlé vlasy a zelené oči.
„Ty si mě vážně nepamatuješ?“ Zase jen zavrtím hlavou. „To není fér! Jednou jsem ti dal i dárek! A v ten samej den jsi mě-“
„Dárek?“ Přerušila jsem ho. Jediný dárek, který jsem kdy dostala od kluka, bylo toho dne. Jenže to byl jen můj výmysl, nebo ne?
„Jo. Byl to keramický čtyřlístek na černé kůžičce...“
Najednou jsem ztuhla. „Jsi v pohodě?“ Zeptal se mě.
„Já.. jo... Teda ne... To bylo skutečný? Ale... proč?... Chci říct… To kolejiště… Jak se to vůbec stalo?“ Dostala jsem ze sebe konečně.
„Takže si to trochu pamatuješ,“ řekl zvláštním tónem.
„Řekl jsem ti, že se s rodiči stěhujeme a na rozloučenou jsem ti dal dárek. Hrozně moc jsi brečela, dokud jsem ti neslíbil, že tě budu každý měsíc navštěvovat.“
„Takže jsi porušil slib...“
„Potom chvilku před příjezdem mýho vlaku jsme se postrkovali, až jsem začal padat do kolejiště.“ Pokračoval a ignoroval můj komentář. „Naštěstí jsem odtamtud včas vylezl. Byl jsem naštvanej a tak jsem jen prohlásil: „Chceš mě zabít?!“ A pak jsem nastoupil do vlaku. Obviňoval jsem tě dost dlouho, proto jsem za tebou nikdy nepřijel... Pak jsem na nějaký čas úplně zapomněl na ten incident a když jsem si vzpomněl jak jsem tě obviňoval, uvědomil jsem si, že to vůbec nebyla tvoje vina a hryzalo mě svědomí.“ Pověděl se skloněnou hlavou.
„A tak jsem přijel abych tě viděl a abych se ti omluvil. Kdybych věděl, že si to nepamatuješ, nenamáhal bych se...“ Dovyprávěl s úšklebkem a já si mezitím na všechno vzpomněla.

Rodiče si nepamatovali, že jsem s ním chodila ven, protože jsem jim o něm neřekla. S ním by mě ven nikdy nepustili... Pamatuji si, jak jsem chodila každý den se spolužačkami ze základky ven, protože to tak bylo. Jen jsem pak vždycky utekla na vlakové nádraží, kde jsem čekala na Davida až přijede.
Seznámila jsem se s ním, když jsem spadla na kolečkových bruslích u pískoviště a on mi pomohl vstát… I když by mě zajímalo, co tam vlastně dělal, když bydlel v jiném městě…

„Když jsi mi řekl, že jsem tě chtěla zabít, nemohla jsem najít žádná slova. Zaskočilo mě, že jsi mě za to vůbec obvinil. Chtěla jsem se omluvit, ale tys odjel, aniž by ses rozloučil. Prostě jsi zmizel.“ Začala jsem vyprávět, jak to bylo z mého pohledu.

„Utekla jsem domů a brečela jsem. Byla to moje chyba… Každý den po dobu osmi měsíců, jsem chodila na vlakové nádraží a čekala jsem na tebe, abych se ti mohla omluvit. Byla jsem tam každý den přibližně čtyři hodiny, a to i když pršelo nebo byly mrazy.“ Snažila jsem se potlačit slzy.
„Ten osmý měsíc byl prosinec a byla šílená zima. A byl to taky poslední měsíc, co jsem čekala, protože jsem dostala zápal plic a zánět ledvin. Celé vánoce, plus jeden následující měsíc, jsem strávila v nemocnici. Jediná vzpomínka, která se mi vybavovala, bylo jak na mě křičíš a tak jsem doufala, že na to zapomenu. A mé přání se splnilo,“ ušklíbnu se.

„Před čtyřmi roky jsem našla ten čtyřlístek a vzpomněla jsem si, jak mi ho dáváš a jak padáš do kolejiště, nic víc… Snažila jsem se vzpomenout, ale nešlo to. Jediný důkaz, že jsi opravdu existoval, byl ten dárek, jenže… ten jsem před rokem ztratila. Asi jsem ho neměla každý den tahat u sebe. A tak jsem se snažila opět zapomenout…“

Chvíli jsme oba mlčeli, až najednou David řekl: „Jsem pěknej id*ot…“
„Můžu si za to sama…“
„Možná… Možná bychom měli oba zapomenout…“
„To už bych se o to snažila po třetí… A to já nechci…“
„Promiň, ale… Oba máme jen tu špatnou vzpomínku… Hlavně… Další důvod, proč jsem přijel až dneska je ten, že zítra odjíždím studovat do Ameriky a asi tam už zůstanu napořád… Takže promiň a sbohem.“ Otočil se a odešel.

Zůstala jsem dlouho na místě bez pohnutí a s bolestí a se slzami v očích jsem pozorovala jeho vzdalující se postavu.
„Měla jsem tě ráda… Jako první a zároveň i poslední osobu…“ Pousmála jsem se smutně a zastrčila klíč do zámku.

Lidé odcházejí a nevrací se zpět. A když už se vrátí, tak jen aby nám ublížili a znovu zmizeli. Tentokrát navždy…