I create the world

Jsem jen duše potulující se v ničem. Správně, tohle místo je nic. Nemá to tu barvu; není tu nikdo jiný, kromě mě; není tu vůbec nic.

Ale pak mi hlavou probleskla jedna vzpomínka.

„Vytvoř svět, ve kterém budou všichni šťastní.“

Ano, vzpomínám si. Říkal to někdo, koho jsem měla kdysi velmi ráda. Ale kdo já jsem? Ať už jsem byla kdokoliv, teď patřím sem, do tohohle prázdnýho místa. Je to snad mým osudem, zůstat tu?

Rozhodla jsem se uskutečnit to malé, bolestné přání, o které mě neznámý poprosil. Pamatuji si, jak ležel na zemi a krčil se v bolestech. Ale nenaříkal, nekřičel, že by ho něco bolelo. Pouze smutně ležel a díval se mi do očí. Držela jsem ho za ruku a z očí mi tekly slzy. Tak slzy se té slané vodě říká? Ale on není neznámý, znám ho až moc dobře. Věřím, že bych na něj nikdy nezapomněla, jenže si nemohu vybavit jeho tvář.

Někoho, koho jsem měla moc ráda, kdo to krucinál může být? Nemohu uvěřit tomu, že jsem ztratila paměť.

Dobře, mám poslání, které bych měla splnit. Jenže jak mám vytvořit svět? A aby v něm byli všichni šťastní? Nežijeme v pohádce. A já určitě nepatřila mezi ty hodné.

„Vytvořím svět, ale neslibuji ti, že budou všichni šťastní.“ Zkusila jsem vyslovit tato pošetilá slova a k mému překvapení jsem dokázala mluvit. Bylo to tak úžasné, proto jsem zkusila i křičet.

„Vytvořím svět!!! A budeš pyšný!!!“ Zvolala jsem do toho ukrutného ticha a chystala se roztáhnout paže, ale neměla jsem je. To znamená, že musím napřed stvořit sebe?

Zatočila jsem se a vytvořila si tělo člověka. Dlouhé nohy a ruce, tělo, které tohle všechno drží pohromadě a nahoře hlavu, kde bude mozek. Přidělala jsem si ještě oči, nos a pusu a po stranách dvě uši.

„Dívka, nebo chlapec? Kdo bych chtěla být?“ Zasmála jsem se a znovu se zatočila. Začala jsem ještě tančit a k tomu se šťastně smála. „Dívka. Budu dívka! A budu mít krásné dlouhé vlasy! A křídla. Budu anděl!“

Na hrudi jsem si vytvořila prsa. „Takže dívky budou vypadat takhle?“ Prohlédla jsem si své tělo. Dokonalé!
Zastavila jsem se. „Nemůžu ale lidi tvořit pořád.“ Zamyslela jsem se. Muselo tu být něco, co by člověka vytvořilo za mě. Dostala jsem další nápad. Vytvořila jsem chlapce.

Zdatné, svalnaté tělo, ne moc chytrý, a dole mezi nohama malá věc, která tuhle činnost bude vykonávat za mě. A musí být také velice hezký. Polodlouhé vlasy k jeho tváři musí sedět, to zajisté.

„Vítám tě v mém světě, chlapče!“ Uklonila jsem se a ironicky se zasmála. Pouze překvapeně zamrkal. Nehybně stál a pozoroval můj tanec, když jsem se zase začala točit.

Nejsem tu proto, abych rodila děti. Musím vytvořit ještě jednu dívku. A tak jsem ji vytvořila. Měla drobnou postavu a světlé vlasy. Možná jsem ji trošku zkazila, protože nebyla moc hezká, ale lidé v mém světě nesmí být dokonalejší, než jsem já.

Takhle jsem si ještě hodnou chvíli hrála, dokud se v tomhle nicotném světě neprocházeli různě staří lidé.

Nemůžou bydlet v tomhle nic, musím vytvořit ještě svět. Co třeba něco modernějšího? Nebo by byla starší doba lepší?

„Hmm, co ty na to, kluku?“ Obrátila jsem se zpět k mému prvnímu dílu. Otvíral a zavíral pusu a já si uvědomila, že nemůže mluvit. Zastyděla jsem se za svou chybu. Přece ho nemůžu jen tak zahodit? Co budu dělat?

„Aha, vytvořím i nemoci!“ Napadlo mě. „Ale ty musíš být zdravý, protože jsi vážně hezký!“ Usmála jsem se. Dala jsem mu schopnost mluvit, stejně tak i všem ostatním, ale pár lidí jsem nechala němých. Někteří, co mluvili byli zas hluchí a jiní nemohli chodit.

„Ale dávej pozor, drahá. Pokud uděláš něco, čeho budeš později litovat, už to nenavrátíš zpět!“ Vzpomněla jsem si na jeho slova. Na slova mé důležité osoby.

„Žádné chyby, drahý, na to se spolehni!“ Uchechtla jsem se a pokračovala v mé práci.

Vytvořila jsem lesy, louky, rybníky, ale i ostrovy a moře. A vybudovala jsem města, ve kterých stálo mnoho domů. A do těch domů jsem nastěhovala všechny tyhle lidičky. Byla to docela dřina, ale povedlo se.

Avšak! Později jsem začala litovat těch ubohých nemocných lidí. Je tohle ta chyba, o které můj drahý hovořil? Pokusila jsem se to navrátit, ale nešlo to.

„Co jednou vytvořím, už nevrátím zpět? Takhle jsi to chtěl?“ Zamračila jsem se. „Jsi tak zlý!“ A pak, že to já jsem ta hnusná? Ha, kdo se směje teď? „Ty, viď? Ty se směješ, že? Kde jsi? Bojíš se se ukázat? Jsi tak arogantní!!!“ Křičela jsem z plných sil.

A tvořila jsem dál. Nesmějí tu chybět zvířata ani hmyz. A samozřejmě musím postavit i mosty a všerůzný budovy.

Ale jakoby se to všechno najednou začalo bořit přímo před rukama. Lidé začali myslet, dělají si co chtějí. Támhle ta dívka si právě prořízla zápěstí, nebo ten muž vzadu na konci města skočil z okna. A i zem si dělala své věci, bylo zemětřesení, nebo přišel silný hurikán. A jak jsem již řekla, lidé umí taky myslet. Právě postavili další továrnu, vytvořili spolek na ochranu zvířat, začali se oblékat do všemožných věcí.

„Proč mi to děláš?!“ Z očí se mi začaly řinout slzy. Snažila jsem se je zastavit, ale tekly další a další.

Ale snad se tady nesložím, přesně jako jsi to udělal ty, ne? Už si vzpomínám. Na tebe, na tvoji schopnost nerozumět tomuhle světu. Udělal jsi přesně stejnou chybu, jako já. Jenže to já jsem ta špatná. Měla jsem počkat ještě chvíli a vzpomněla bych si. Jsem bohužel hloupá.

Nic tě nebolelo, byl jsi pouze smutný. A ve mně se teď míhají stejné pocity – smutek, vztek, samota, bolest. Tak strašně mě bolí u srdce z tohoto zkaženého světa.

Jsem naštvaná nejen na sebe, ale na ty hlupáky podemnou.

„Lidé jsou tak hloupí, slyšíte? Jste idioti, všichni. Hodit vás na jednu hromadu, ha! Vykopu díru a naházím vás tam všechny. Vlastně si za to můžete sami. Je to vaše vina. To vy jste stavěli ty pos*ané továrny. To vy jste vymýšleli stále novou a novou technologii. Chcete zažít něco bolestného? Smrt pro vás vymyslím. Nikdo se z vás nedožije devatesáti let. A mnozí z vás umřou mnohem dříve.
A pak, až se tenhle svět zkazí na tolik, jako předtím, vymažu ho. Stejně jako on, i já radši zažiju smutek a umřu a dám šanci prvorozenému, tobě, chlapče, dostaneš stejnou šanci, jako já. Sbohem. Vytvoř prosím lepší svět, svět, ve kterém budou všichni šťastní!“

„Vytvoř prosím lepší svět, svět, ve kterém budou všichni šťastní!“ Tohle je jediná vzpomínka, na kterou si pamatuji. Řekl to někdo pro mě velice důležitý. Ale co tím myslel? Vytvořit svět? Co je to svět? A kdo jsem já? Jen duše potulující se v ničem. Správně, v ničem, tohle je totiž prázdnota.