Chyba, které nelituji

Sakra, ať mi příště netvrdí takový blbosti! Pořád mi mlátil o hlavu tou svou proslulou větou: ‚Umění je trvanlivé a trvá věčně. Umění jsou loutky.‘ Che! No to určitě. Tak mi potom vysvětlete, proč díky tomu svému „umění“ chcípnul? Snažím se být naštvaný a vzteklý, ale stejně nemůžu potlačit těžké svědomí a výčitky.

Proč jsem, krucinál, nešel s ním? Nestalo by se to. On by nezemřel. A já bych mohl dále poslouchat: ‚Neříkej mi mistře, idiote.‘
Právě jsem za keřem a poslouchám tu plesnivou bábu, co mistra Sasoriho zabila. Plus ta malá pitomá holka, co si teď o sobě něco myslí. Bože, dej mi příležitost ji vykuchat! Ukopnu jí hlavu, nenávidím ji! Vyhodím ji do vzduchu, nechám jí ustřelit končetiny, napíchnu je na kůl a budu se smát jako šílenec. Těším se.

Už od začátku jsem mu lezl na nervy. A já jsem byl dokonce i rád, že se mnou vůbec promluvil. Když ty nervy ztratil, řekl mi, že vypadám jako ženská a já zmlkl. Tímhle mě vždycky dostal. Ale kdybych se mu měl posmívat já… ufff…. Bojím se na to jen pomyslet.

Asi jsem slaboch, když tohle říkám… ale stýská se mi po něm. Stýská se mi po tom, jak mě vždycky setřel. On mě ze začátku nepovažoval za přítele ani ve snu, ale ke konci… se nám to stalo.

Šli jsme právě na misi, když nám zatarasili cestu nějací ninjové. Já jsem hned na začátku ztratil vědomí, ale když jsem se probudil, hned mě do očí praštil ten pohled na tři ninji, jak stojí nad Sasorim a něco si spolu říkají. Nevím, o čem mluvili, ale mohlo mi to dojít téměř okamžitě, když jeden z nich vzal mistra a přitlačil ho ke stromu. Viděl jsem na něm tu únavu.

Naštěstí jsem zareagoval rychle a hodil jsem tam jílovou bombu. Toho, co byl s mistrem Sasorim, jsem odkopnul dál a potom došlo i na boj. Byl opravdu silný, ale mě poháněla pomstychtivost z toho, co mému parťákovi udělal. Tehdy mě to tak rozzuřilo, že jsem ho zabil skoro okamžitě.

Dostal jsem ho do bezpečí. Byl v dost vážném stavu, ale přežil to. To byl zrovna poprvé na mém jílovém „stvoření“, jak on říkával. A pořádně kvůli tomu vyváděl. Přiznal se mi, že nenávidí výšky, a podle toho, jak se tvářil, určitě nelhal.

Nikdy jsem se mu kvůli tomu neposmíval. Není to můj styl, a navíc jsem k němu měl velký respekt. Každopádně, když mu došlo, že jsem ho zachránil, choval se ke mně o něco lépe. Když jsem mu zachránil život po druhé, byli jsme přátelé. Opravdoví. Navzájem jsme si už pomáhali.
Tehdy ztratil vědomí a spadl do vody. Tato kombinace je dost vražedná, proto jsem pro něj skočil, jinak by se utopil. Znovu nás přepadli ninjové a byli ještě silnější, než ti předtím. Asi posily.

Schytali jsme to oba dva, ale protože jsme se naučili spolupracovat, nakonec jsme je porazili. A my se stali přáteli. Dost věcí mě naučil, i když mi řekl jen svou teorii, připadalo mi to v tu chvíli tak logické, že jsem si ani nedokázal představit, že by ta teorie mohla být špatná.
Byl neobyčejně inteligentní. Dokonce bych řekl, že i víc, jak Itachi. A co je plus, nevnucoval se. Nikdy. Já jsem se neptal na jeho minulost, on se neptal na tu moji. Oba dva jsme věděli, že tohle téma je tabu.

Ta bába je prý jeho babička… proč ho zabila? Svého vnuka? To snad není pravda… tuhle asi vykuchám taky. Měl jsem jít s ním. Byl by naživu.
Jo, dávám si to za vinu. Takže proto nejsou Akatsuki navzájem přátelé? Protože vědí, že dřív nebo později o svého partnera přijdou? Co je tohle za systém, zatraceně? Já jsem asi udělal chybu, když jsem se se Sasorim spřátelil. Teď mě mrzí jeho smrt a dávám si to za vinu.

Zvláštní ale je, že téhle chyby jsem nikdy nelitoval, nelituju a nikdy ani litovat nebudu.