Spravedlnost jsem já! 1. kapitola

L. Lawliet - "L"

Podzimní ráno jako každé jiné a já nemám žádnou stopu. Kira nemůže být jen tak obyčejný a průměrný člověk. On je neobyčejně inteligentní… a proto ho ještě nemám. Už se snažím týden, ale pořád nic. Dokonce jsem ho nenachytal ani na ten fígl v televizi, kde jsem vystupoval "já". Nikdy bych nečekal, že bude natolik chytrý. Musím říct, že jsem ho hodně podcenil.
Tohle bude dlouhý a vyčerpávající souboj mezi detektivem a zločincem.

Když přišel Watari s otázkou, jestli už mám nějakou stopu, protože to chtějí vědět policisté, má nálada klesla ještě hlouběji pod psa. Připadám si najednou neuvěřitelně neschopný. Vůbec nevím, jak bych měl pátrat.

Ani nevím, jestli je to muž nebo žena a to mě děsí. Jestli je to žena… budu se cítit ještě poníženěji, než kdyby to byl muž.

Vyřešil jsem už tolik beznadějných záhad a teď zklamu? To se přece nemůže stát… a proto Kiru chytím a osobně dohlédnu na to, aby byl popraven.

Marně se snažím z mozku něco vydolovat, přešla mě chuť na všechno, co mám před sebou. Znechuceně jsem odstrčil plnou misku zmrzliny a Watari pochopil, že něco není v pořádku.
"Vyhrává, že?" zeptal se opatrně, jako by se bál, že se každou chvíli zhroutím.
"No jasně! Je to ještě… student."
"C… cože? Jak to myslíš?"
"Jednoduše," podíval jsem se na něj se zastřeným výrazem, "Kira nenávidí prohru stejně jako já. A vsázím na to, že je to kluk. Neznám holku s jeho nervy a inteligencí." Jo! Jde to! Dostanu ho!
"Ehm, no tak dobře. A podle čeho soudíš?"
"Moment," zvedl jsem ruku na důkaz, že na tom pracuji a po chvilce jsem mu ukázal monogram na počítači. "Vidíš to? Co myslíš, že to je, Watari?"
"No… vypadá to… jako rozvrh hodin?"
"Ano. Rozvrh hodin studenta. Je to každý den stejně, a Kira zabíjí mimo vyučování. Zapadá to do sebe."
"A jak jsi poznal, že je to kluk?"
"Chová se jako já. To snad jako důkaz stačí." Nepatrně jsem se zamračil. Chuť se mi opět vrátila.

***

"Ryuzaki?"
"Hm…?"
"Policie přišla o spoustu dalších členů sboru a nyní se ti, kteří se bojí o svůj život, vydali domů. Zůstalo asi jenom 5 nebo 6 členů, a to včetně pana Yagamiho. Bohužel ti už tolik nedůvěřují, protože tě ještě neviděli."
"Takže setkání, hm?"
"Ano. Souhlasíš nebo-…"
"To je v pořádku. Tak se s nimi setkám. Předběžná opatření už znáš, ne?"
"Jistě."

Skvěle. A teď mi už ani policie nevěří. Však já jim ukážu, že bude stát za to zůstat v týmu se mnou.