[i]Sakra, ať mi příště netvrdí takový blbosti! Pořád mi mlátil o hlavu tou svou proslulou větou: ‚Umění je trvanlivé a trvá věčně. Umění jsou loutky.‘ Che! No to určitě.

[center][=BurlyWood][b][i]Miluji noc, když hvězdy svítí, a mohu snít,
jak krásné by bylo tě u sebe zrovna teď mít.
Miluji snění, protože realita v tu chvíli není.

Ahoj, jmenuji se Yurimi a už od narození jsem velmi veselé dítko.Před několika dny mi bylo 18 let a v práci jsem dostal přidáno.Má radost sahala do neuvěřitelných výšek.I dnešní den se zdál skvělý.
Šéf mě pustil o dvě hodiny dřív, takže jsem měl dostatek času jít nakoupit.Cestou na nákup mě potkala černá limuzína, která patřila panu Takuzovi.
Byl to bohatý floutek,který údajně měl pletky s obchodníky s bílým masem. Ano, to je asi jediná věc (tedy kromě peněz pana Moyoty,což byl jeho otec ,který se nejspíš obrací v hrobě) co ho proslavila.Ale jinak to byl docela milý člověk.Je mu asi 21 let,má černé krátké vlasy,snědou pleť a až mírně krvavě červené rty.Jednou se stavil u nás v obchodě.Trochu jsme se zakecali a pak už ho jen občas potkávám na ulici u jeho limuzíny.Pokaždé si nějakou tu chvíli povídáme.
No a to stejné se stalo i dnes akorát s tím rozdílem,že mě pozval k němu domů na šálek kávy.S radostí jsem přijal.Takže můj nákup musel počkat,i když mi to v tu chvíli fakt nevadilo.Kolikrát za život máte tu možnost projet se limuzínou.