Jsem jen duše potulující se v ničem. Správně, tohle místo je nic. Nemá to tu barvu; není tu nikdo jiný, kromě mě; není tu vůbec nic.

Ale pak mi hlavou probleskla jedna vzpomínka.

„Vytvoř svět, ve kterém budou všichni šťastní.“

Ano, vzpomínám si. Říkal to někdo, koho jsem měla kdysi velmi ráda. Ale kdo já jsem? Ať už jsem byla kdokoliv, teď patřím sem, do tohohle prázdnýho místa. Je to snad mým osudem, zůstat tu?

Rozhodla jsem se uskutečnit to malé, bolestné přání, o které mě neznámý poprosil. Pamatuji si, jak ležel na zemi a krčil se v bolestech. Ale nenaříkal, nekřičel, že by ho něco bolelo. Pouze smutně ležel a díval se mi do očí. Držela jsem ho za ruku a z očí mi tekly slzy. Tak slzy se té slané vodě říká? Ale on není neznámý, znám ho až moc dobře. Věřím, že bych na něj nikdy nezapomněla, jenže si nemohu vybavit jeho tvář.

Někoho, koho jsem měla moc ráda, kdo to krucinál může být? Nemohu uvěřit tomu, že jsem ztratila paměť.

Zaklaply dveře.
Věděl jsem, že se můj bratr vrátil domů. Už od malička jsme byli nejlepší přátelé a snad nikdy jsme se vážně nepohádali. Na sourozence je to asi divný, co? Nevím proč to tak je ale máme spolu dobrý vztah.
Vstal jsem od stolu, abych ho přivítal. Vlastně jsem na něj čekal, protože potřebuju pomoct s učením. Přístí týden je přímo hororovej týden. Učitelky nám slibujou snad milion písemek. Děsný toto... No a Nicolas maturoval ze všech předmětů, ktery mi nejdou. V tom učení jsme vážně protiklady jak pr*se, kdyby to tak bylo i se vzhledem, už teď bych si liboval s nohama na stole...