RYUU

Rychle jsem se zvedla, popravila sukni a klusem šla ke dveřím.
„Tsuki?“ Hleděla jsem a dívala se na jeho zpocené čelo a uřícenou tvář.
„Ah…,“ značně hlasitě si ulevil.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se ho, a rychle se přisunula více ke dveřím, kde byl maličký střešní kryt, abych nepromokla.
„Ty se ještě ptáš?“ Jeho hlas byl značně vyveden z míry.
„Ano?“ odpověděla jsem mu.
„Čekal jsem tě před školou, a jelikož jsi neměla deštník, tak jsem šel za tebou. Pak mi nějaká cizí holka řekla, že už dvě hodiny o tobě nikdo nic neví a celkem se divně chichotala. Proběhl jsem celou školu, jestli se ti něco nestalo a nakonec tě najdu na střeše, sama a určitě celá promrzlá!“ Stupeň po stupni začal zvyšovat hlas. Hlavu jsem natočila napravo a uviděla u rohu Tasuku, který jak si všiml, že o něm vím, udělal krok zpět a ztratil se mi z dohledu.
Nechce, abych mu o něm řekla? Nechápala jsem.
„Nebyla jsem sama,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mu mám říct o Tasuku.

Akio

Teplo z jeho saka se nemohla vyrovnat teplu z jeho paží. Slzy přestaly téct a oči jsem měla otevřené dokořán z toho šoku. Objímal mě, on mě objímal. Chlad deště, pochmurná atmosféra a bolestné představy mě donutily ho taky obejmout. Dlaně jsem měla na jeho žebrech a jeho košili jsem sevřela pevně do pěstí. Je to ani ne rok, co se s tím snažím smířit, ale nikdy jsem se nikomu tak neotevřela.
„Musí existovat možnost, jak se to vyléčí,“ říkal to spíš do větru, než mě.
„Je, ale u mě je to padesát na padesát. Přestěhovala jsem se tady k vůli jednomu novému doktoru, který s tím má už bohaté zkušenosti. Chodím na chemoterapie a už jsem dostala od rodiny část kostí dřeně, ale mé tělo se s tím i tak nevypořádalo. Má krev má Rh- a tady není nijak běžná, abych našla správného dárce. Už nějakou doby jsem zapsána na čekací listině na dárce, ale zatím je to marné.“ Vysvětlila jsem mu kratší verzi mého případu, a zhluboka si vzdychla.
„Dozvěděla jsem se to, když jsem náhodou šla na krevní testy. Nepřišli na to pozdě, ale nepřišli na to hned. Rodiče a hlavně děda se málem zhroutili. Taťka, mamka a já jsme velmi cestovali, jestli aspoň někde nenajdeme vhodného dárce, vše zbytečné. Rodiče…, po genech mám jejich krev, ale i když jsou to pokrevní příbuzní, naše shoda je jen o něco větší než polovina, mít sourozence vše by bylo lepší. Mé tělo kostní dřeň mamky odmítlo.“ Už jsme nebyli v objetí, ale cítila jsem se, jako bych mu dlužila vysvětlení. Nevím proč, jak můžu vědět, že když se ve třídě přetvařuje, že mu můžu říct můj příběh, nebo aspoň větší část.