Polibek deště 10

RYUU
“Jenom se moc nehýbat a dávat pozor, abych Kima neshodil.“ Ještě než jsem otevřel oči, hlavou mi zazněla tahle slova. Zprvu jsem nechápal proč, ale docela rychle mi došlo, že tu vedle mě spí Kim a nemáme tu místo. Hned po tomhle ujištění následovaly vzpomínky na včerejší večer. Když mi hlavou probíhala scéna, co se odehrála po tom, když jsem se vrátil, musel jsem se samou blažeností usmát. On je opravdu můj. Nikdo mi ho nevezme. To není možné… Po tomhle ho miluju ještě víc. Ale teď se opatrně zvednout, abych ho neshodil. Otevřel jsem oči a… a nikdo tam nebyl. Kde je? Proč tu není? Počkat. Co je dneska za den a kolik je hodin? Podíval jsem se na hodiny naproti na zdi. Ukazovaly půl 8 a myslím, že je pondělí. Už chápu, proč tu Kim není. Zachvilku půjde do práce. Ale ještě bych ho mohl stihnout.
Vylezl jsem z postele, a když jsem vešel do síně, uslyšel jsem zvuk tekoucí vody. Vypadá to, že se sprchuje. Zastavil jsem se před dveřmi do koupelny a snažil se potlačit nutkání vejít. Nemůžu ho zdržet, aby přišel pozdě do práce. Otočil jsem se a zamířil do kuchyně, kde jsem mu dal do boxu pár kousků buchty na svačinu. Položil jsem ho na stůl a sedl si. Za pár minut vylezl z koupelny Kim, už převlečený a upravený. Když mě viděl sedět za stolem, zarazil se a pak se na mě kouzelně usmál.
„Dobré ráno.“ Usmál se na mě ještě víc.
„Dobré.“ Oplatil jsem mu úsměv, zvedl se od stolu, překonal těch pár metrů, co nás od sebe dělilo a políbil ho. Myslím, že ho můj polibek potěšil.
„Jak ses vyspal?“ Zeptal jsem se ho.
„Nejlíp za celý život. Jak ty?“
„Úplně stejně jako ty.“ Uvědomil jsem si, že teď mluvíme jako nějací zamilovaní puberťáci.
„A to jsi říkal, že je tam málo místa.“ Zase se na mě tak krásně usmál. Vypadá, že má dneska opravdu dobrou náladu.
„A taky, že tam toho místa málo bylo, ale řekl bych, že to nakonec byla spíš výhoda.“ Odpověděl jsem.
„To určitě byla. I když jsem riskoval, že budu spát na zemi.“
„Ale nespal jsi. Abych nezapomněl, tady máš svačinu. Jsou to buchty.“ Podával jsem mu box.
„Jééé, ty jsi mi připravil svačinu, to je tak sladký.“ Hraně se rozplýval nad buchtami, které držel v ruce.
„Jo jasně… jestli se budeš takhle chovat dál, tak příště na zemi spát budeš.“ Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, ještě než to dořeknu.
„A ty tam budeš se mnou.“ Výraz v jeho očích se změnil, stejně jako tón hlasu. Ted se na mě díval vážně a toužebně. Přišel ke mně, chytl kolem pasu a políbil s takovou vášní, až mě to zarazilo.
Když se ode mne odtáhl, odpověděl jsem mu: „Budu spát kdekoli, když budeš vedle mě.“
„To si budu pamatovat. Už musím jít, abych nepřišel pozdě, tak večer. Měj se hezky a něco mi upeč.“
„Tak s tím nepočítej.“ Moje slova už ale neslyšel, protože už za sebou zavíral dveře. Však on se zlobit nebude, když na něj nebude čekat buchta, ale jenom já.
Vrátil jsem se znovu ke gauči a chtěl si vzít knihu, když jsem si všimnul, že na stolku u televize leží jeho mobil.
Rychle jsem se šel převléct, vzal mobil a klíče a rozběhl jsem se za ním, abych mu ho dal. Říkal, že do práce chodí pěšky, tak bych ho mohl dohonit. Ale… Asi chodí rychleji než já. Šel jsem směrem, kde byla firma, ve které pracoval a už to chtěl vzdát, když jsem si všimnul známé postavy. Ještě jsem zrychlil, abych ho dohnal co nejdřív, když mu nějaký muž zastoupil cestu a on s ním zahnul do uličky. Nechápu co se to děje. To je nějaký vtip? Proč šel někam s tím chlapem? A hlavně kdo to je?
Hlavou se mi honily všemožné scénáře. Jedny děsivé, jiné spíš znepokojující, ale žádný nebyl pozitivní. Ten chlap působil už od pohledu nebezpečně. Byl oblečený v černém, na hlavě klobouk a černé brýle. Došel jsem k uličce, kde zmizely, nahlédl tam a uviděl jsem scénu, kterou bych opravdu nečekal. Připadám si jako v nějakém blbém filmu. U zdi stál Kim, kterého obklíčili tři chlapy, úplně stejní jako ten, co ho sem zavedl, který stál kousek od nich. Jeden měl nůž a něco Kimovi, říkal. Bohužel jsem nerozuměl co, ale zmocňoval se mě nepředstavitelný strach. Nemohl jsem se ani pohnout, jak jsem se o něj bál. Musím něco udělat. A vůbec, co se to děje? To má Kim nějaké problémy s mafií?
Než jsem ale stačil vymyslet něco, jak z toho Kima dostat živého, ten chlápek stál blíž a nebezpečně mu šermoval nožem před obličejem. Strach mě doslova ochromil. Nemohl jsem se pohnout, ani vydat hlásku, prostě nic…. Chvíli jsem tam jenom stál a nevěřícně zíral na scénu, která se mi naskytla. Hlavou se mi honily myšlenky, že musím něco udělat. Ale co, když se samým strachem nemůžu pohnout. Ne!! Musí m to překonat!! Teď…. Teď se musím pohnout, zakřičet!! TEĎ!!!
„Co to děláte?“ rozkřikl jsem se na ty chlapy. Ale oni se na mě jenom podívali, pohrdavě usmáli a otočili se zase ke Kimovi.
„ To musíte být čtyři, abyste si troufly na jednoho?“ otočili se ke mně a ten co čekal na Kima na ulici a odpověděl.
„ Ty se do toho nepleť klučíku.“ Podíval jsem se na Kima. Stál přitisknutý na zdi, nevěřícně přejížděl pohledem ze mě na ty chlapy a zpátky. Vypadá, že nechápe co se tu děje a není jediný.
„Co mu chcete? “ vydal jsem se směrem k nim.
„Řekl jsem ti, nepleť se do toho nebo to bude bolet i tebe.“ Tentokrát mi odpověděl muž s nožem a popošel blíž ke Kimovi. Už stál asi krok od něj. Začínala se mě zmocňovat panika. I když se prát umím, nevím jistě, jestli dokážu zvládnout čtyři najednou.
„To bych neřekl.“ Jo, mám opravdu strach, ale mnohem větší o Kima než o sebe.
„Ryuu jdi pryč nebo se ti něco stane.“ Díval se na mě prosebně a vyděšeně.
„Neboj, nic se mi nestane a tobě taky ne.“ Pokoušel jsem se povzbudit jeho i sebe.
„Prosím….“ Hlesl.
„Klid, zachvilku odejdeme.“ Doufám, že to bude pravda. Muži se na mě výsměšně podívali a jeden z nich promluvil.
„ Ale, ale. Nějak moc si věříš.“ Přiložil nůž Kimovi na tvář.
„Dej to sakra pryč!!“ rozběhl jsem se k nim, ale jeden mi zastoupil cestu. Až teď jsem si všiml, že mi někoho připomíná. Jenom nemám ponětí koho. Než jsem si stačil vzpomenout, jeho pěst proletěla blízko mého obličeje. Napřáhl jsem se, chtěl jsem mu ránu oplatit. On ale stihl moji ruku chytit a prudce jí trhnout k sobě. Ztratil jsem rovnováhu a málem upadnul. Pokusil jsem se ho kopnout do břicha a nakonec se mi to povedlo. Bohužel jsem do rány nedal moc síly a tak můj protivník jenom zavrávoral. Přidal se k nám druhý. Udeřil mě do zad a já se sesunul k zemi. Takovou bolest jsem dlouho necítil. Chytli mě za ruce a odvlekli ke Kimovi, kterému tekl po tváři proužek krve. Ten chlap ho musel říznout! Zmocnil se mě strašný strach a navíc i výčitky z toho, že jsem ho nedokázal ochránit… podíval jsem se na něj. Měl v očích slzy. Jeho pohled byl omluvný.
Přistoupil ke mně ten s nožem a vytáhl za vlasy na nohy. Přiložil mi nůž na krk a promluvil: „Takhle to dopadá, když se někdo plete do věcí, po kterých mu nic není.“ Přejížděl mi nožem po krku. Odhrnul mi vlasy a najednou se zarazil.
„Na co tak čumíš?“ Promluvil ten z ulice.
„Š-šéfe, pojďte se na něco podívat.“ Odhrnul mi vlasy víc stranou a povolil sevření. Nějak nechápu co se děje.
„Co je? To tam má znak Yakuzi nebo co?“ zeptal se naštvaně, když šel k nám. A mě to došlo. Došlo mi, proč se tak zarazil. Úplně jsem zapomněl, že mám na krku vytetovaný znak naší rodiny.
„Skoro.“ Natočil můj krk na světlo. Zahlédl jsem Kima. Díval se na mě nevěřícně, nechápavě a možná dokonce vyčítavě.
„Tak co tam má?“ ptal se, když se nade mnou nakláněl. Jen co si všiml složitého ornamentu u ucha, ztuhnul a vytřeštil oči. Když se vzpamatoval, vynadal tomu, co mě držel.
„Ty pitomče, hned ho pusť!“ a on mě opravdu pustil.
„Omlouvám se vám, pane. Ale tak dlouho jsme vás neviděli….. Nepoznali jsme vás.“ Jejich šéf ze mě začal oprašovat špínu.
„Co si myslíte, že tu děláte? A proč zrovna Kim? Kdo vás poslal. Došel jsem ke Kimovi, ale on ucukl, když jsem se dotknul jeho ruky. Nevěřícně jsem se na něho podíval a on mi pohled opětoval. Jediné emoce, které jsem v jeho očích rozeznal, byl strach a nedůvěra. Sklonil jsem hlavu a zašeptal: „Omluvám se… Promiň, že jsem ti neřekl, kdo je moje rodina, ale já s ní nechci mít nic společného…“ Ale on nic neříkal, jenom na mě upíral svůj zrak. Nedokázal jsem jeho pohled dál snášet, tak jsem se otočil zpátky na muže.
„Co po něm chcete a proč?“ šéf začal vysvětlovat.
„ Měli jsme přikázáno ho trošku postrašit, pane.“ Už se netvářili tak tvrdě, jako před tím, než se dozvěděli, kdo jsem.
„Trošku!? Vždyť jste ho pořezali. Tomu říkáte trošku?! Nejradši bych vás zabil…. Kdo vás poslal?!“ už jsem nedokázal kontrolovat svoje emoce.
„No, víte… to bylo tak…“ dívali se po sobě a nikdo nic neříkal.
„Jestli mi to neřeknete, tak se postarám o to, aby vás otec vyhodil.“ Znovu jsem se podíval na Kima. Uhnul pohledem, sklopil hlavu k zemi a opatrně mě chytnul za ruku. Stiskl jsem mu ji a otočil se zase k nim.
„Ne to ne. Poslala nás vaše sestra….“ Dívaly se na mě vyděšeně.
„Ségra?? Jak zná Kima?“ Kim ke mně přistoupil blíž a stisknul mi ruku pevněji. Mám takový pocit, že on ví, co se tu děje….
„Ano pane. Vaše sestra. Oni spolu chodili a před pár týdny se rozeš-„ do řeči mi skočil Kim.
„To stačí, já mu to vysvětlím…“ řekl rezignovaně. Já se na něj otočil: „To bych byl vážně rád….“ Pronesl jsem smutně.
„Běžte zpátky. A hlavně nikomu neříkejte, že jste mě viděli.“ Dívali se na mě zmateně.
„Ale-„
„ Prostě už vypadněte. Sestře řekněte, že jste splnili, co po vás chtěla a o mě ani slovo! Je vám to jasný?!“ jak mě teď všechno štve.
„Ano pane, už jdeme“ otočili se a odcházeli stejným směrem, kterým přišli. Já se otočil ke Kimovi a zadíval se mu do očí. Hádám, že to co se dozvím, nebude příjemné.

KIM
Tak tohle bude těžký. Už jenom z atmosféry, která se po odchodu těch chlápků změnila je poznat, jak je naštvaný. A jeho pohled to potvrdil. Jeho oči byly dokonale chladné. Nedokázal jsem rozpoznat žádnou emoci… nic….
„Promiň…“ sklonil jsem hlavu. Ryuu pustil moji ruku, kterou jsem mu stále svíral. Tím se pohřbily všechny moje naděje, že se to vysvětlí. Jenom jsem rezignovaně čekal, až se otočí a odejde. Nebo mě uhodí. Ale ani by mě nenapadlo, že udělá to, co udělal. Zvedl mi hlavu, vytáhl kapesník a setřel proužek krve, který už zpola zaschnul.
„Tady. Kvůli tomu jsem za tebou šel.“ Podával mi mobil. Vytřeštil jsem na něj oči, než mi došlo co se tu děje.
„Díky“ hlesl jsem. Podíval se mi do očí, pokrčil rameny a pronesl: „ Asi si toho máme co vysvětlovat, nemyslíš?“
„Jo, to určitě….“ Odpověděl jsem.
„Tak, kde s tím začneme?“stále měl v očích trochu chladu.
„Začíná ti modrat oko.“ Automaticky si na něj sáhl a sykl bolestí.
„Ani jsem si nevšiml, že mě do něj někdo uhodil.“ Řekl zamyšleně.
„Takhle se asi nemůžeme nikde ukazovat…“
„Ty si potřebuješ někde umýt tu krev.“ Zase se dotknul mé rány. Tentokrát ji ale něžně pohladil.
„Tak půjdeme?“ zeptal jsem se ho. On na mě kývnul a vykročili jsme směrem k ulici. „Kousek odtud je kavárna, kde mě znají, tak bych se tam asi mohl umýt.“ Navrhnul jsem mu.
„Tak tam zajdeme a vysvětlíš mi, co to mělo znamenat.“
„A ty mi zase vysvětlíš, proč ti říkali pane, kdo je tvá rodina. Řekneš mi konečně, kdo vlastně jsi! Vždyť já o tobě nevím vůbec nic…“ klidně by to mohl být nějaký mafián. Nikdy mi o sobě nic neřekl a mě se bohužel nenapadlo zeptat. Je smutné nevědět vůbec nic o člověku, kterého milujeme. Ale…Ale nějak cítím, že mu můžu i nadále věřit.
„Řeknu ti všechno. Nechci, abys mi nevěřil nebo se mě dokonce bál.“ Díval se smutně do země. Povzbudivě jsem ho vzal za ruku a nedbal na to, že se na nás dívají lidé.
Mlčky jsme došly ke kavárně. Tenhle rozhovor bude nejdůležitější, rozhodne o tom, jak to s námi bude dál. Takže…. Vzhůru odhalovat naši minulosti….