Ukončení novým začítkem 6:Povyk

Rychle jsem se zvedla, popravila sukni a klusem šla ke dveřím.
„Tsuki?“ Hleděla jsem a dívala se na jeho zpocené čelo a uřícenou tvář.
„Ah…,“ značně hlasitě si ulevil.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se ho, a rychle se přisunula více ke dveřím, kde byl maličký střešní kryt, abych nepromokla.
„Ty se ještě ptáš?“ Jeho hlas byl značně vyveden z míry.
„Ano?“ odpověděla jsem mu.
„Čekal jsem tě před školou, a jelikož jsi neměla deštník, tak jsem šel za tebou. Pak mi nějaká cizí holka řekla, že už dvě hodiny o tobě nikdo nic neví a celkem se divně chichotala. Proběhl jsem celou školu, jestli se ti něco nestalo a nakonec tě najdu na střeše, sama a určitě celá promrzlá!“ Stupeň po stupni začal zvyšovat hlas. Hlavu jsem natočila napravo a uviděla u rohu Tasuku, který jak si všiml, že o něm vím, udělal krok zpět a ztratil se mi z dohledu.
Nechce, abych mu o něm řekla? Nechápala jsem.
„Nebyla jsem sama,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mu mám říct o Tasuku.
„Jo a s kým jsi byla?“ Dožadoval se. S úsměvem na rtech jsem se s rozpaženýma rukama začala točit v dešti po střeše. Opřel se o rám dveří a pobaveně mě sledoval. Stejně tak mě z druhé strany taktéž opřený o zeď a taktéž pobaveně sledoval Tasuku, který si až rukou schovával usmívavou tvář.
„Stačí ti to?“ Zeptala jsem se a usmívala se dál.
„Měli bychom jít, tvůj děda není doma a já slíbil, že tě hned přivezu. Nemohl přijet, něco mu do toho vlezlo,“ oznámil mi, aniž by odpověděl.
„Dobře,“ řekla jsem a s provlhlými šaty ho následovala. Ani jsem se nestihla zeptat, kde je.

Sotva jsme sešli několik schodů…
„Jdi na před, ještě si musím pro skřipec,“ řekla jsem mu a on tak učinil. Chvíli jsem tam ještě stála, abych se ujistila, že se opravdu ztratil. Rychle jsem po dvou vyběhla pár schodu, otevřela dveře a sotva jsem tak udělala, hned zpoza nich na mě vyletěl Tasuku a přilepil se na mé rty.
Ani mě nenapadlo ho odtáhnout, a tak jsem ho sebejistě objala kolem pasu. Znovu mě přitisk ke zdi a rukou mi naznačil, abych naklonila hlavu. Dal mi několik polibků k tepně, kde mohl cítit mé splašené srdce, ale musel povolit moji mašli pod krkem.
„Prosím, už musím jít,“ zašeptala jsem přes pár slabých vzdychů
„Nenech se už nikdy o něj líbat,“ řekl rozrušeně.
Žárlivost? A proč? Vždyť nemá důvod, ani pořádně nevím, jak by se dal nazvat vztah mezi jím a mnou, tak proč by žárlil?
„Proč?“ Řekla jsem s tím, že jsem vlastně i možná mohla tušit důvod.
„Není to jasné? Nesnesu, aby někdo líbal rty, které teď líbám já,“ oznámil mi a tak něžně mě dnes nepolíbil, k tomu ještě ta jeho horká dlaň na mé tváří a jak sladce se potom usmál.
Kdybych byla zmrzlina, tak možná roztátá, ne možná určitě!!
Nezmohla jsem se na nic jiného, než: „Nenechám,“ nenechám, ne dobrovolně. Vzpomněla jsem si na ty jeho dva nečekané polibky, které mě velmi zaskočili. Musím být opatrná, nechci, aby si myslel, že si hraji s jeho srdcem. Se srdcem Tsukiho.
„Utíkej,“ zašeptal rozkazovačně a trochu smutně. Rozběhla jsem se a v zatáčce na schodech jsem se na něj ještě podívala a uvědomila si, jak mě pozorně sleduje.

Tsuki mě čekal před vchodem školy a v ruce už držel deštník, společně jsme pod ním odcházeli. Otevřel mi dveře a než si nastoupil i on, zahleděl se na střechu.
„Našla jsi ten skřipec?“ Zeptal se mě.
„Ne, asi se po něm půjdu ještě zítra podívat, už se mi tam nechtělo šaškovat. Někde jsem si ho tam asi položila,“ zalhala jsem mu a uvědomila si, že jsem ho nechala u Tasuka.
„Teď jsem si vzpomněla na ráno,“ hlava se mi otřásla a srdce poskočilo.
„Jó tó,“ řekl pobaveně.
„Proč jsi to udělal?“ Zeptala jsem se.
„Protože tě mám rád a chci mít vzpomínky, když teď pojedu na chvíli pryč,“ řekl mi a vůbec mu nevadil řidič vedle něj.
„Aha, tak to je fajn.“ Můj hlas byl poněkud štiplavý vůči němu, ale… „nepřeji si, abys to víckrát dělal,“ řekla jsem prosebně a lítostně.
„Nic jsi necítila? To ti to vážně bylo tak nepříjemné?“ Zlomeným hlasem se dožadoval a mě už začínalo být do breku.
„Nevím, co jsem cítila a ani na to nejsem připravená. Prostě…, chápu, že chceš mít vzpomínky, kdyby došlo k nejhoršímu, ale já nechci zbytek času přemýšlet nad tím, jak tě to bude trápit,“ s ochotou v hlase jsem mu pověděla.
Řidič nás zcela ignoroval.
„Není to snad moje rozhodnutí, jak se chci cítit,“ řekl mi trošku naštvaně.
„Nápodobně. Jestli ty se chceš cítit takto, tak já nechci cítit to, že někdo jako já, ti v srdci nechá prázdné místo. A pokud už ti ho tam zanechám, tak jako tvoje kamarádka.“ Než stačil něco říct, zezadu sedadla jsem ho objala kolem krku spolu s jeho opěradlem. „Promiň,…“ zašeptala jsem. „…, nemůžu ti tvé city ke mně oplatit,“ řekla jsem mu sklesle. Ucítila hřejivý dotek jeho prstů na mích předloktí. Nic neříkal, dokud jsem se znovu neodtáhla a nehleděla po okolní krajině cesty.
"Nebudu naléhat," na jeho slova jsem už neodpověděla.

Nevím, co přesně cítím k Tasukovi, ale vím, že to co bych k němu MOŽNÁ jednou mohla cítit, nikdy nebudu cítit k Tsukimu. Už jen z toho, že ho znám, spíš znala až moc dobře. Prostě se na něj nemůžu dívat jinými oči. Mám ho ráda velmi, udělala bych první a poslední, jen pokud bych věděla, že mu to jednou nepřinese smutek. Co se Tasuku týče..., u něj si nejsem jistá ničeho, jenom toho, že trávit s ním čas, mi zahání zlé myšlenky a špatnou náladu. Kdybych se dívala na jinou holku, která dělá přesně to co já, asi bych si řekla, že ho jenom využívá. Není to pravda. Opravdu ho chci poznat a možná i víc, než si dokážu přiznat... ... ...
Ještě jsem nějakou chvíli přemýšlela nad oběma kluky, co se ani ne za týden dostali hlouběji, do předtím odtažitého srdce. Řidič jel pomaleji na mé přání a já nakonec zaspala zbytek cesty.

Okolí jsem vnímala jen na oko, byla jsem schoulená do klubíčka a to v teplém pelíšku. Chvilkami to bylo trochu nepříjemné, ale mírné houpání bylo ukolébávající. Nakonec jsem ucítila měkký náraz do zad a hned na to zával tepla na celé těla. Něco jsem zamrčela ze spaní a pak tvrdě dřímala.

Probudila jsem se k večeru, něco kolem deváté hodiny. Oči jsem otevřela a dávala se do stříbrných nebes, zvýrazněné tmavě hnědým dřevem. Postel plný polštářků, postavená vysoko nad zemí.
„Kdy jsem se sem dostala?“ Ptala jsme se sebe.
Stále jsem na sobě měla svou uniformu. „Ještě že tak,“ povzdychla jsem si. A když mi zakručelo v břiše, rozhodla jsem se najít kuchyň. Rychle jsem si sundala uniformu a hodila na sebe nejbližší džíny z šatníku a černé tričko obepínající mou hubenou, drobnou, trošku vyspělejší postavu.
Dlouhou chodbu osvětlovala ponuré světla, jinak byla vesměs tmavá. Zvenčí se dala slyšet šílená bouřka a místy se okna tak zaleskla, že mi srdce začalo bít, jako o závod. U jednoho z mnoha oken jsem se zastavila a chvíli se z něj dívala. Pár stromům na velkém trávníku se málem zlámaly všechny větve z toho, jak se v tak skličujícím počasí a skoro až strašidelném osvětlení od blesků, kymáceli ve větru. S tlukotem na hrudi jsem pokračovala dál v tiché chodbě. Když jsem konečně dorazila k posledním dveřím, s radostí jsem je otevřela. Konečně jsem dorazila do společenské místnosti z které jsem lehce našla jídelnu a kuchyň. Na to že bylo tak pozdě, tak tu opravdu nebyl nikde nikdo. Začínalo mi to nahánět hrůzu a nikdy jsem si nedovolila navštívit dědovou pracovnu bez dovolení, ani jsem nevěděla, kdy se vrátí. Už je to delší doba, co jsem se tu tak sama procházela, proto jsem ani nevěděla v kterém křídle má Tsuki svou ložnici a k tomu, abych šla za nějakou služebnou, jsem si netroufala.

V kuchyni jsem si vzala nějaké ovoce, a v jedné ze skříněk, kam jsem chodila jako malá, jsem našla své oblíbené mysli.
Pozhasínala jsem světla a spokojeně i s tácem, který jsem si připravila, odešla do svého pokoje tou jistou chodbou, kterou jsem sem přišla.
Spokojeně jsem se natáhla a přemýšlela o rodičích. Rychle jsem si našla mobil a zavolala taťkovi.
„…, po zaznění tónu zanechte vzkaz,…“ blbý záznamník.
„Ahoj tati, to jsme já Asano. Bylo škaredé počasí, tak jsem nejela na motorce a zítra tedy pojedu ze školy domů, jak? Ještě nevím, záleží na počasí. Pozdravuj mámu a prosím nebojte se o mě. Jsem u dědy a nebudeš tomu věřit, mám krásný pokoj. Jinak…, jo co se týče mích narozenin, někam bych chtěla jít, ale jako…, chápeš s někým,“ trošku jsem se zasmála a chtěla bych vidět jeho výraz, jakmile to uslyší, „…možná bych zítra skončila dřív, a když tak bych nechala motorku u dědy. Jestli si to poslechneš ještě večer, tak dobrou noc a jestli až ráno, tak přeji hezký den.“ Řekla jsem do telefonu, poslala imaginární polibek a zavěsila.
Spokojeně a s plným žaludkem jsem ulehla do postele, převlečená a i s osobní hygienou, včetně voňavé sprchy, která smyla z mého těla veškerý stres z dnešního dne.
I přes spánek v autě, jsem se znovu usnutím neměla sebemenší problém. Jenom jsem si ještě přejela prsty přes rty, silně objala Gonkiho a dala mu na jeho chlupatý čumáček pusu.

Ráno jsem se probudila dřív a venku stále lilo jako z konve. Pokoj byl celkem pustý, a když jsem nahlédla za dveře opět nikdo nikde. Oblečená a připravená do školy jsem odešla do společenské místnosti.
„Ty jsi už hotová?“ Hleděl na mě Tsuki, když nesl tác plných sladkých jídel.
„Asi jsem včera spala až moc,“ řekla jsem.
„Kde si to chceš vzít?“ Zeptal se mě a tác trochu nezvedl do výše.
„Asi jídelna,“ řekla jsem mu a potom jsem si u zdi položila tašku.
„Kde je vlastně děda?“ Vyptávala jsem se, protože jsem na to včera úplně zapomněla, chtěla jsme se ho zeptat až osobně, protože jsme myslela, že už večer doma bude.
„Jedna z jeho poboček má nějaký problém, tak odletěl ještě včera. Proto tě taky dneska vezu do školy já,“ oznámil mi, ale dobrý pocit jsem z toho neměla.
„Asi bychom měli vyjet dřív, že?“ Včera jsem první hodinu neměla, ale dneska už ano.
„Tak já pojím a vyrazíme, hm…?“ Pověděla jsem mu a pustila se do jídla. Přikývl a společně se mnou seděl u stolu, až na to že nejedl a jen mě spokojeně sledoval.

Cestou do školy jsme oba byli mlčky a nikdo z nás snad ani nedutal.
„Dneska už bych asi měla jít domů, rodiče už tak musí být nervní, že se potuluji,“ přerušila jsem ticho.
„Tak mám pro tebe přijet a odvést tě tedy domů?“ Zeptal se mě.
„Nemusíš, asi zavolám taťkovi, stejně bych zase měla jít na další ozáření,“ řekla jsem mu.
„Jak chceš,“ řekl bez zájmu, ale v jeho očích se dalo poznat, že myslí úplně na něco jiného. Jenže se nedala, ale říct, ... na co.
Zastavil před školou a než jsem si stihla z auta posbírat své věci, už stál u mých dveří a otevíral mi je.
„To si nemusel, jsi můj nejlepší přítel, tohle není v popisu tvé práce,“ řekla jsem mu mile a děkovně.
„Udělám cokoliv, co ti bude připomínat, že jsme všichni s tebou,“ řekl sladce.
„Já to vím,“ řekla jsem mu. Ten moment byl jako scéna z filmu, v kterém by mělo následovat objetí a políbení. A tomu jsem musel zabránit.
„Tak já už půjdu, měj se. Zase se uvidíme,“ s úsměvem na rtech a ignorování zvědavých očí jsem mu řekla a tak ho i odradila od momentu, který by mohl přijít.
„Nevím, ale kdy. Ty teď jedeš domů, a já bych o víkendu měj odjet do států na zkoušky, které musím provést před komisí.“ Oznámil mi.
„To je to, o čem jsi předtím mluvil?“ Uvědomila jsme si, že jsem ho celkem předtím ignorovala, prostě ty hodinky mi vzaly dech.
„A kdy se vrátíš?“ Naléhala jsem.
„Nevím, možná se tam ještě i zdržím,“ jeho hlas zněl, ne on byl, jako by se ode mě chtěl držet dál.
„Aha,“ řekla jsem smutně. Nikdy jsem neplánovala o něj přijít. Něco jako máš na výběr, být v jeho životě něco víc, nebo prostě nic.
„Vždyť se ještě uvidíme,“ řekl mi s bolestným úsměvem na rtech a pohladil mě po vlasech.
„Jasně,“ řekla jsem sklesle.
„Zatím,“ řekl a nasedl si do auta. Ještě jsem tam stála a sledovala, jak odjíždí.

Zahlédla jsem Tasuku, jak si znovu vykuřuje z plných plic za rohem, až se mi to zhnusilo. Všiml si, že ho sleduji, ale asi to nechápal. Předtím jsem to neřešila, nic mezi námi nebylo. Vlastně ani teď se to nedá nazvat něčím, ale nestrpím lidi, co si zbytečně ukrádají na zdraví. Já bych za to dala hodně.
„Ha…, dnes ji jen pohladil,“ začali se šířit další pomluvy od bandy holek, co kolem mě procházeli.
„Ani se mu nedivím, má na víc,“ – „správně, třeba by ti podlehl,“ chichotali se, jak na paseky. Měla jsem sto chutí něco říct, ale raději jsem to nechala tak.
Přemýšlela jsem, jestli mám jít za Tasuku, ale pak jsem si to rozmyslela. Ještě se naše pohledy setkaly, dokud jsem neuhnula a neodešla.

„Počkej!“ Zakřičel na mě někdo zezadu, a už si ani nejsem jistá, jestli jsem si přála, aby to byl Tasuku, který to ostatně stejně byl.
„Na co?“ Zeptala jsem se ho, když doběhl.
„Na mě,“ řekl s klidem a trošku až povýšeně.
„Nehodláš udělat něco podobného, jako můj přítel včera, že ne?“ Zeptala jsem se neklidně, když jsem se dívala do těch jeho magnetizujících očí.
„Nechtěla sis začít víc užívat života?“ Zeptal se prozíravě.
„Ale ne takhle,“ řekla jsem mu pobaveně. „Jdu do třídy,“ oznámila jsem se mu, a raději chtěla utéct dřív, než bych zjistila na kolik má odvahy víc, než Tsuki. K tomu jsem moc náladu neměla.
„Na něco jsi zapomněla,“ řekl celkem nahlas, když jsem od něj udělala asi tři kroky. Ty jeho slova mě donutili zastavit. „A to je?“ Otočená zády jsem se zeptala.
„Hlavně, že jsi to byla ty, kdo s tím přišel,“ řekl překvapeně a já pak ucítila, jak se před lidmi, co se scházeli do školy a svých tříd, proplétali mé prsty s jeho. „Na to, že už nebudou žádné přetvářky,“ jeho slova mě zaskočili, ale ne tak jako jeho čin, a závistivé, znechucené, naštvané a velmi, velmi překvapené pohledy snad všech, co nás sledovali.