Jop, jop, oslavuji, matura je úspěšně za mnou a já si přeji to oslavit i s vámi, a tak...
Ano a máte tady "Destielovku", víte, že často nepíši povídky tipu shonen-ai a ani je moc nečtu (tedy spíš jsem napsala zatím dvě a možná to na těch dvou zůstane), přesto jsem ochotná v některých zvláštních případech udělat výjimku. Většinou je to tam, kde něco takového bije do očí už ze samotné předlohy. Navíc na seriál Supernatural (Lovci duchů) jsem ještě nic nenapsala.
No, píšu tady o zařazení do povídek shonen-ai, ale o co se v této povídce vlastně jedná? Jistě o lásku, ale koho že? To bych to přeci nebyla já, kdybych to trochu nezamotala, že?
Dean a Castiel musejí čelit apokalypse a zachránit svět. Noc před těžkým úkolem, je většinou zvláštní. Lidé mají tendence si poslední chvíle užít, než pohlédnou beznaději do tváře. Jako by se chtěli rozloučit. Mají tyto tendence i padlí andělé? A hledí skutečně Castiel té nejhorší můře do očí, a nebo se bojí jiného osudu?
Drobná povídka s letmou myšlenkou, která se zrodila v mé "choré mysli." Není tak docela podle příběhu, přesto jsem si to nakonec neodpustila.
Určitě planeta již několikrát předtím musela být na pokraji apokalypsy. Středověk byl těžký, a pokud existují démoni, tak asi hony na čarodějnice musely být oprávněné. Co když se to celé již jednou stalo. Co když už jednou nebo i víckrát svět potřeboval někoho, jako je Dean? A co když si to Castiel vše pamatuje?
Vzala jsem tuto myšlenku a pouze jsem ji uplatnila na jeden z Deanových a Castielovích rozhovorů.
Snad se povídka alespoň trochu bude líbit.

Ps: Povídka ač neobsahuje mimo sprostých slov a narážek nic závadného, přesto čtete na vlastní nebezpečí. Pardon, ale ani seriál není tak úplně pro děti. Nemůžu jen tak Deanovi zacpat pusu, kdykoli řekne něco sprostého, nebo protože mluví tak na rovinu, bohužel to tvoří jeho charakter. Takže rating tak dejme tomu 16+