V noci

Je to dítě.
Ubohé dítě proti němu.
Matka už mu nepomůže.
Stačí jen ty dvě slůvka.
A naděje kouzelnického světa se propadne do hlubin.

Předloha: Harry Potter
Upozornění: Tragické, bad end

Poslední paprsky slunce. Nastává tma.
Utíkal.Rychle. V očích strach. Strach ze smrti. Strach z temnoty. Strach z toho, co přijde. Tohle že byl Zlatý chlapec? Vyvolený? Zachránce kouzelnického lidu? Směšné. Člověk od pohledu silně pochyboval. Strach z něj byl cítit. Blížilo se to, rychle. Rychleji, než byly jeho kroky. Nestačil. Nestačil utíkat. Brzy jej dožene. A pak...

Hrdlo se mu svíralo strachem. Jeho duše byla přímo sžírána bezmocností. A odvaha? Již dávno nebyla. Klopýtl a upadl. Otočil se. Prachmizerný kořen zmařil jeho útěk. Byl blízko, tak neskutečně blízko. Rychle se dobelhal schovat za hustý keř.
“Kde jsi?“

“Kde jsi? Kdepak se schováváš? Neutečeš...“
Polkl. Byl zde. Ten muž s obličejem toho hrozného zvířete, jež značilo to nejhorší, co na zemi mohlo být. Jež bylo znakem zla pro celý kouzelnický lid. S obličejem hada. Rudě žhnoucí oči pozorovaly každý milimetr čtvereční ve svém okolí.
“Ale no tak, Pottere...“
Jeho hlas nesl velký nádech pobavení, úšklebku,sarkasmu. Zřejmě se velice dobře bavil vzniklou situací. Hon na Pottera.
“ …sám víš, že tě dříve či později najdu a zabiju. Přijde to. Stejně to přijde. Nevím, proč se to snažíš tak zbaběle oddalovat. Útěkem... “

Nalevo od muže něco zašustilo. Vytasil hůlku.
“Prominence!“
Keř vzplál jasným plamenem . Bylo to jen pár metrů od chlapce. Ten málem vyjekl nad rychlou reakcí jeho nepřítele. Oheň pomalu zhasínal. Všude bylo ticho. Chlapec hleděl na svého nepřítele. A ten? Vyčkával.
“Už mě to nebaví. Já si tě najdu.“

“Ale no tak.“
Oči znovu zazářily do tmy. Tak rudě. Když do nich někdo pohlédl, měl náhle pocit, že hledí do očí samotné smrti. A taky hleděl. Stačilo podzvednout ten obyčejný kus dřeva, vyřknout dvě slova a již ho nic nevrátilo na tento svět.
Chlapec se mírně pohnul. Pohledem se ujistil, že jeho nepřítel se dívá jinam a pak se co nejtišeji se otočil. Strnul. Zahleděl se do rudě planoucích očí.

“ …tady jsi.“
Polkl. Ruka bílé kůže jej popadla za límec a vyzvedla do výše. Byli tváří v tvář. A muž s obličejem hada se zašklebil.
“Nějaké poslední přání?“

Pohledl za muže, na hrad,který se trůnil v dáli. Byl potemnělý. Ani záblesk světla. Nemohlo být více, než tři hodiny v noci. V tuto dobu by se jen blázen potuloval po chodbách. On zřejmě byl blázen. Bylo bláznovství, vyjít si v noci do Zapovězeného lesa. Ovšem, kdo mohl tušit, že se setká se samotným Pánem Zla?
Muž si zřejmě všiml, kam míří jeho pohled. Chladně se zasmál.
“Už ti nikdo nepomůže...“

“Pohrajeme si ...“
Udeřil jej do obličeje a pak pohodil na zem. Dal mu ránu do břicha. Chlapec se zakašlal. Vykašlal krev. Vzhlédl. A muž se znovu ušklíbl a pak namířil hůlkou.
“Jsi odpad, Pottere.“
Pověděl chladně.
“Odpad kouzelnického světa. Tebe že vybrali, abys mě zabil? Směšné. Jsou ještě větší blázni, než se zdá. Sectusempra…“
Ze špičky hůlky vyšlo rudé světlo, které se vpilo do těla Zlatého Chlapce. Vyjekl. A pak naříkal. Začal se zmítat. Na jeho těle se objevily hluboké rány a začalo nabývat krve. Tvořila se obrovská kaluž krve. A chlapec ječel. Naříkal. Byla to ukrutná bolest, kterou tohle kouzlo způsobovalo.
“ … zřejmě potřebovali nějakou naději. A tak vše svěřili do rukou dítěte. Blázni. Zatímco před tím jsi byl v bitvách obklopen přítelíčky, teď tu žádného nemáš, Pottere. Takže si s tebou můžu dělat, co se mi zlíbí.“

Kouzlo přestalo po chvíli působit. Vše ho bolelo. Z ran se mu valila krev. Nevěděl jak, ale posbíral zbytky svých sil a odplazil se o kousek dále od něj. A muž se znovu chladně zasmál.
“Chceš utéct? A jak? Když nemůžeš ani vstát. Ach Pottere. Jsi blázen. Naivní blázen, který si myslí, že svět je dobrý. Že vyhraje. Vyhraje nade mnou. Jsi slabý, Pottere. Jak bys mohl.“
Přišel k němu a znovu jej popadl. Ušklíbl se.
“Dopřeji ti trochu důstojnosti.“

“Ne...“
Chlapec poprvé promluvil. Bylo to však tiché. Donutil svou ruku k pohybu a slabě se ohnal po muži. Byl to jen záblesk síly, který se v něm v tu chvíli objevil. A muž se znovu ušklíbl. Jako ten večer již mnohokrát.
“On se chce bránit. Ubožáku. Máš to předem prohrané. Jako by jsi to nevěděl.“

“Už mě to nebaví. Avada Kedavra.“
Pustil jej. Tělo ochablo a spadlo na zem. Temný pán zvítězil. Vzal kouzelnickému lidu jeho jedinou naději. Bez ní zbyl jen chaos. Naděje zemřela. A s ní vše ostatní. A Temný pán již mohl jen ničit a ničit a nic mu nestálo v cestě.
“Vítězství je mé.“