Drahá přítelkyně

Naříkal.
Komu se svěřit, komu to říct?
Dusit to nejde.
A nedokáže to zmizet.

Předloha: Karlík a továrna na čokoládu
Upozornění: Preslash

Přítelkyně,

ach přítelkyně, na srdci mě tíží přetěžký bol, který ani tvá jemná slova nezlehčí. Hluboká rána to je, kterou nevyléčíš ani ty, má přítelkyně, nikdo a nikdy, snad kromě … ne, to bych jen bláhově plácal až bych se sám sobě smál a ty by ses taky smála, kdybys věděla-ach, kdybys věděla! Povědět ti to nemohu, sic bych plakal, ale slova mi napsat nezakážou!
Byl, byl pouhým chlapcem, malý chlapec, který měl převzít celou mou továrnu, továrnu na sny, na dokonalou čokoládu. Malý Karlík, chlapec s velkým srdcem. Byl jako můj syn, nebo můj bratr, zkrátka část mé rodiny. Krásné hnědé oči, hnědé vlásky a andělský obličej, nedal bych ho, nedal! Vypadal tak obyčejně, ale jeho oči, takové jiskry, ty jsem u nikoho nikdy ještě neviděl, ani tys neviděla! Tak odhodlaný a přitom tak křehký, chtěl jsem ho stále ochraňovat, dal jsem mu, co jsem mohl, chtěl jsem mu dát, co jsem mohl, ale on většinu darů s díky odmítl, že mu stačí můj svět. Skromný, hodný, milý, kouzelný! Byl se mnou dennodenně, vymýšleli jsme nové příchutě, nové polevy, nové ozdoby. Bylo to tak zábavné, tak báječné, opojné, byl jsem s ním. Každá chvíle bez něj mě ubíjela, unavovala, ztrácela význam v denním cyklu. Nevěděl jsem proč, ale ty chvíle jsem miloval. Tehdy jsem nevěděl.
Léta ubíhala a z chlapce s pomalu stal muž a já, já byl stále víc okouzlen. Měl delší, tmavé vlasy, rysi mu jemně ztvrdly, postava zmužněla, mysl vyspěla, ale jeho oči, jeho oči byly-jsou stále stejné! Stále stejně krásně čokoládové s nádechem karamelu, se zvláštními jiskrami, naplněny zvědavostí a touhou dokázat víc a víc! Zmužněl, dospěl, a já si uvědomil. Bylo pro mne stále těžší být s ním v jedné místnosti, být v jeho přítomnosti. Mé oči se pásly na jeho těle, byl tak přitažlivý. Úsměvy, které mi věnoval, mě dostávaly do kolen a rozsévaly třas po celém mém těle. Kdykoliv se mne, byť jen nechtěně, dotkl, cukl jsem. Bylo to, jako kdyby mě popálil, jediný dotyk mnou pulzoval, po celém mém těle a já …
Začaly se mi zdávat sny, tak intimní, tak cudné, že je nemohu psát ani v soukromém dopisu, neb by sis o mne bůh ví co pomyslela a já bych tě snad navždy ztratil - jen to ne! Pokusím se ti snad jeden načrtnout. Byli jsme, spolu, sami, a já se ho dotýkal a - ó, bože - líbal ho! Na růžové rty, které mě přímo vyzývaly k polibku. A on, on mě přijímal! Bylo to jako sen,… byl to sen. Umíš si představit tu bolestnou realitu, když jsem se vzbudil?!
Po dlouhém bloumání po továrně, jako bez ducha, po dlouhém přemýšlení a uvažování, mě to konečně praštilo do očí. Uvědomění se, co se se mnou děje. Já, já ho miluji. Ano, miluji! Nikdy mě ženy moc nezajímaly, víš, přítelkyně? Ale nečekal jsem, že zrovna já, zrovna jeho budu … milovat? To slovo je tak zvláštní, milovat, ale přitom tak vlastní! Vyjadřuje to vše, co cítím, všechnu roztřesenost, spálu těla, chtíč a touhu po něm …
Jenže on, on je … ne, zajisté by o mě neměl zájem. Jistě si hodlá najít milou, krásnou, hodnou dívku a založit rodinu, a i kdyby, jsem na něj příliš starý. Ke mně bude vždy jen cítit obdiv a nanejvýš mě milovat jako bratra či otce. A to mě ubíjí, přítelkyně, ubíjí! Ta skutečnost, realita, to vědění, že nikdy nebude můj. Celý můj - krásný to sen, ale jen sen. Proč? Proč musím milovat zrovna jeho, jeho, dokonalého, odhodlaného, s krásnými oči, mužnou tváří, tak přitažlivého? Pověz proč, přítelkyně, proč? Vyzývám tě na třikráte, pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi!
Heilwig prosím!

Tvůj
William Wonka

Adresováno:
Heilwig Holleblum
Deutschland, Hannover
BismarckStrasse 45