Za slavnou a krásnou Gallifray 03

Když se hlasuje o něčem tak důležitém, jako je zhroucení časoprostoru a jeho narovnání musí buď hlasovat všichni, nebo ti, co se zdržují hlasování, musí oznámit, že se zdržují. Všichni musí být přítomni a právě v takovéto chvíli jsou páni času nejzranitelnější. Ano, štíty, veškeré další robotické jednoty a i páni času tuto malou skuliny poté pokryjí návratem v čase, ale tyto všechny prostředky počítají s tím, že žádný pán času nezradí, zvláště pak ne někdo z rady. Doktor sám na tuto skulinu v obraně upozorňoval, nikdo ho však neposlouchal.
Páni času byli strážci vesmíru, měli hlídat časoprostor a rovnováhu vesmíru. Některé méně vyspělé národy je považovaly za bohy, nebo je označovaly za anděly. Měli být nekonečně spravedliví, moudří a dobrotiví, ale zároveň vykonávat svoji práci a v dobách nejtemnějších zasáhnout. Pravdou však bylo, že i přes všechnu moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost, které v sobě chovaly, to byly zase jen pouhé další konečné bytosti. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost měla meze s ostatními pocity a vlastnostmi. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost záležela také na jejich vnímání povinnosti, světa a toho, co je a není správné, což bylo v jejich duších válkou značně pokrouceno.
Páni času stále vystupovali jako ti povznesení, a nikdy si nepřiznali, že by někdo z nich mohl zneužít svých možností, natožpak že by to mohla udělat nevědomky většina z nich. V to byli přesvědčeni skoro všichni a ani zločiny, které napáchala Vládcova narušená mysl, či opětovné a neustálé Doktorovo překračování a překrucování zákona o zasahování do dění ve vesmíru, je dostatečně nevarovalo.
Doktor často tvrdil, že páni času jsou si s lidmi velmi blízcí nejen svou podobou. Na rozdíl však od pánů času si lidé uvědomují svoji bezmocnost, nicotnost i špatnost, ale přesto se snaží být něčím víc a něčím lepším. Toto tvrzení byla další věc, za kterou u pánů času byl Doktor pranýřován. Páni času však se nad tvrzením Doktora měli pozastavit. To však neučinili, díra v obraně zůstala, a to se nakonec paradoxně zase hodilo Doktorovi a Ztracené.
Ztracená nyní přešla ke dveřím skladu číslo A-75. Z-12, který byl zamčeny na pouhý biologický zámek, na šroubovici pánů času, žádná jiná překážka žádná ochrana, nic takového. Nikdo kdo by ji zadržel, nikdo kdo by se jí postavil, byť by to byl chabý odpor. Ztracená si povzdechla. Vše šlo tak lehce. Tak tomu asi mělo být, tak tomu je vždy, když máte učinit přetěžké rozhodnutí, kterého budete litovat, i když zvolíte správně. Budete ho litovat dokonce svého života.
„Naštěstí, už ten život nebude tak dlouhý. Již jsem žila i na paní času moc dlouho a smrt je mým darem, který s radostí příjmu,“ pravila spíše sama k sobě a strčila svoji ruku do malého otvoru na odebrání DNA.
Přístroj třikrát zablikal jasným zeleným světlem a Ztracená vstoupila do skladu číslo A-75. Z-12. Sklad byl ohromný, ohromně obrovský, ale prázdný. Tak se alespoň jevil, jenže Ztracená věděla své. Jedním mávnutím vyslala několik mentálních vln, rozvířila vzduch na speciální vlnové úrovni a před ní se zjevil obrovský krystal zabudovaný do procesoru, podobně jako tomu bylo v jádru TARDIS. Ztracená přistoupila k tomu úchvatnému stroji a s laskavostí přejela přes řídící desku. Stoj na zhroucení a narovnání časoprostoru. Stroj, který se dotýkal všech srdcí, duší TARDIS i té Doktorovy a tu zrovna potřebovala. Kdyby jen tak k tomu byl návod…
Poté se však Ztracená pousmála. Na co návod, když vědomosti skrýval samotný tok času a ona stála přímo u stroje, který svazoval rozkol a kterým procházel tok času. Stačilo pohlédnout znovu do časového víru, vstřebat jej a stát se jeho součástí. To nemohl nikdo z pánů času dokázat, aniž by se nevzdal sám sebe. Nikdo to nemohl dokázat, pokud nestál celé miliony let jako pevný bod času, to byl také důvod proč zhroucení časoprostoru a jeho narovnání bylo špatné, vlastně nemožné. Ztracená dobře věděla, co se s ní stane, pokud to udělá. Žila už hodně dlouho, vlastně pokud nějaká bytost mohla na Gallifray říci, že je pevným bodem v čase, byla to ona. Přesto to nestačilo a ona to věděla. Měla však jinou možnost?
Vstřebala časový vír, ale než se stala jeho součástí, udělala, co musela. Spojila se s matricí Doktorovy TARDIS i s ostatními a zjistila, co se stalo… ne, co se děje… ne, co se stane… ne, co se musí stát…

Na zatarasené dveře skladiště A-75. Z-12. začali bušit ostatní páni času společně na Kapitánův rozkaz. Dveře se však nepohnuly ani o píď, za to ve ventilační šachtě něco zadunělo a hned poté spadla mřížka, která chránila ventilační rouru.
Doktor vyskočil z roury, a kdyby to nespatřil, asi by nejdříve protáhl svoje zkroucené tělo. Roura byla dost malá, až se divil, že se jí dokázal proplazit. Doktor však nezamával ani rukama, ani si neprotřepal nohy. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, co se stalo a přiběhl ke své ženě. V hrdle mu vyschlo a sevřelo se mu stejně jako jeho žaludek. Oči ho začaly pálit a nekontrolovatelně se z nich valily slzy. Nic však nebolelo víc jak jeho srdce.
Rozeběhl se ke své ženě, která ležela na zemi a kterou obklopoval chuchvalec třpytivě zlatavého světla. Její pokožka i celé její tělo bylo již částečně průsvitné a nehmatatelné. Stroj na zhroucení času hučel a skřípal, dožadoval se posledního a to svého klíče Momentu. To však Doktora moc nezajímalo. Přiklekl ke své ženě, aby jí pomohl, ale věděl, že je pozdě.
„Ne, co jsi to provedla?!“ vydralo se mu přes vzlyky z hrdla.
„To, co jsem musela a ty uděláš to samé,“ zašeptala odpověď.
„Jistě a pak se vrátím v čase a zachráním tě,“ přikývl Doktor.
Ztracená se tomu naivnímu dětskému přístupu musela pousmát, ale smutně zavrtěla hlavou. „Ne, nevrátíš.“
„Čas se dá přepsat,“ vyhrkl s nadějí Doktor.
„Tenhle ne, opovaž se. Jsme uzavřeni v časovém zámku, co tu zanikne, nikdy neexistovalo. Já jsem již unikla, nebo uniknu… a ty taky, pokud uděláš, co jsme chtěli,“ pravila Ztracená smířlivě, Doktorovi její slova však neodlehčila.
„Unikneš tak, že se ztratíš v toku času, staneš se jeho součástí! To není útěk, ale sebevražda,“ okřikl ji zoufale Doktor.
„Už dávno jsem se Ztratila, proč myslíš, že mi tak říkají. Je jen způsob jak být ještě užitečná. Teď mě poslouchej a nepřerušuj, mám málo času,“ nakázala Ztracená Doktorovi.
„Dobře,“ přikývl neochotně.
„Tak Momentum je od slova Moment. Což je určitý úsek času. Vlastně je to popsání pevného bodu v čase. Pevný bod se nedá přepsat, jinak se časoprostor zhroutí a s tím i celý svět a existence. Výbuch má svoje jádro, viděl jsi někdy rozpadající se čas?... Ne, neodpovídej, jak bys mohl? Když se rozpadá čas, vše se děje najednou a to je právě onen Moment. Zhroutit časoprostor se dá jen jediným způsobem, přepsáním pevného bodu. To není tak těžké, ale oprava toho je těžší. Dá se to opravit dvěma způsoby, buďto navrátíš původní řád a jen možná s malou výchylkou bude vše tak, jak bylo, což by nikomu tady moc nepomohlo…“
„Nebo,“ přerušil Ztracenou nakonec Doktor.
„Nebo žádné nebo není. Jen druhá šance ovlivnit toho víc, využít chvilkového rozkladu času a přepsat, co se dá. To však musíš ovládnout časový rozklad. K tomu ti poslouží Momenta. S Momentou můžeš změnit skoro vše, to je to, co znovu narovná časoprostor. S Momentou se skutečně onen dotyčný může stát novým tvůrcem světa, ale tvoř něco, když nevíš, jaké to bude mít následky, a neznáš prvotní materiál. Jsme koneční, omezení a stále tak nevědomí… Moment společně s tímto strojem naruší pevný bod a pak může ovlivnit veškeré dění v rozpadajícím se čase, ale nedokáže to zastavit. Nasměruje však TARDIS pryč z časového pole. Respektive využije paradoxu toho, že v jednom okamžiku časový zámek bude existovat a zároveň nebude, stejně jako TARDIS.“
„TARDIS proč jen TARDIS?“ zavrtěl Doktor hlavou.
Devře se pod nátlakem, který vyvíjeli na druhé straně páni času, nebezpečně prolnuly.
„Protože aby sloužila Momentum je zapotřebí duše, která ji vede. Momentum není věc, ale jen pouhá možnost rozprostřít se do šíře časoprostoru. Jsem jedna, jedna ubohá duše. Společně s tebou jen dokáže zachránit svět, vesmír, ale nemá moc toho tolik změnit… Změnit časoprostor natolik, aby Gallifray byla ušetřena. Momentum má moc takovou, jakou má sílu a velikost du.. du… še,“ Ztracená se rozkašlala a ještě více pobledla. Byla čím dál více pobledlejší a doslova, nikoli obrazně, Doktorovi mizela před očima. Doktor sotva rozuměl polovině toho, co říkala. Vymykalo se to vědění pánů času, všemu, co znal. V očích své ženy viděl vířit zlatavou záři toku času, již byla skoro součástí toku času. Polovinu z těch věcí, neříkala sama za sebe. Však na chvíli se její oči projasnily, záře ustoupila a její pohled nabral trochu vědomějšího charakteru. „Je mi líto. Gallifray, nebo celý vesmír. Vezmi mě na projížďku tvým sporťákem, neboj se, díky tomu nebudeš mít rodinné auto. Vždy jsi mi to sliboval,“ zašeptala žadonivě Ztracená.
„Mám si vybrat mezi světem a svoji vlastní planetou? Mám zabít všechny své lidi, pro koho?“ zaskřípal zuby Doktor. Věděl, že musí Pány času zastavit, jinak se sami zničí, ale také zničí všechny okolo, přece však to byli jeho lidé. Nezáleželo, jak moc jím opovrhovali, či kolikrát ho odsoudili. Byli to páni času a on byl jeden z nich. Tohle nikdy nechtěl.
„Ani já ne, ale sama válka nás změnila. Zemřeli jsme, zemřeli jsme už dávno, teď je čas dát sbohem a neničit přitom celý svět. Vždy je možnost volby, ale ne vždy je z čeho vybírat. Neplač, neplač pro ně, nebo pro mě,“ snažila se alespoň částečně Doktora utěšit.
„Vždy jsi to věděla,“ obvinil ji Doktor.
„Věděla jsem, že budeš muset učinit těžkou věc. Věděla jsem, že tě potkám a zamiluji se na konci svého posledního života. A ano, již když jsme plánovali, že ukradneš Momentum, tak jsem věděla, že každopádně zemřu. Poslední z mích životů… Ty možná musíš zakřesat kameny, ale já budu tou jiskrou, která spálí Gallifray i vše ostatní v časové bublině. Toto však není konec. Budu součástí veškerého toku času, časového víru, už z části jsem a proklouzla jsem časovým zámkem. Rozprostřu se nad celým vesmírem, který jsme se rozhodli bránit. Ještě se setkáme. Už to nebudu já, budou tady jiní, ale mé vědomí a vůle tě budou ochraňovat. Chtěla jsem být s tebou navždy, ale hádám, že nic netrvá věčně, ani pro pány času… ani pro Gallifray…“ ztracená mluvila velmi pomalu a přerývaně dýchala, celá se třásla.
„Jestli je to tak, tak proč bych z časové bubliny utíkal? Prostě vše v ní necháme zaniknout,“ téměř zaprosil Doktor. Nechtěl být ve vesmíru, který bude bez ní, bez jeho druhů. Ztracená však neúprosně zavrtěla hlavou.
„Časoprostor a svět ještě neskončil a neskončí. Potřebuje správce.“
„Proč já, já jsem nikdo. Nikdy jsem nebyl dobrý študent, genius ani jsem se vlastně nepodíval do časového víru…“ začal Doktor a Ztracená se najednou alespoň smutně zasmála.
„Tvá kamarádka matrice tvé TARDIS je dobrá, víš co řekla? Ne, to jsi nikdy nebyl, a právě proto. Raději si viděl svět, než se o něm učil. Je čas zpravovat vesmír cestovat. Doktor je od toho aby léčil, je čas léčit svět od temnoty,“ tlumočila Ztracená, pak však zvážněla. „Je čas, svět, nebo Gallifray? Zažehni jiskru a já zavolám tvoji kamarádku, ale předtím ti musím něco říct. Chci ti to říct, ať se rozhodneš jakkoli.“
Doktor se ke své manželce naklonil, aby lépe slyšel. V takových situacích se většinou tomu druhému říkalo, jak moc toho druhého milují, ale to by teď bylo zbytečné mrhání času. Oba to dobře věděli.
„Děkuji ti za ten čas, byl jsi skvělý… a víš ty co? Já byla taky,“ zašeptala mu do ucha a Doktor ji podal Momentum.
Dveře do skladiště se konečně pod několika pokusech rozlétly a Kapitán vletěl dovnitř. Doktor a Ztracená tam už však nebyli.

Kdesi v novém vesmíru, který si nepamatoval krásu planety jménem Gallifray ani téměř až božské vědění pánů času, plula jen drobná upomínka na to, co vlastně nikdy neexistovalo, v podobě policejní modré budky s jejím jediným osamělým zatím nedýchajícím pasažérem.