Stala se věc, která mladému exorcistovi pomotala hlavu. Nikdo nevěděl jak, ale stala se. Chlapec seděl ve svém pokoji a hlavu měl v dlaních.

Epizoda 1: Osudoví milenci

5. května roku 997 p. z. d.

Sněžilo...ne, to jen opadávaly drobné lísky z okolních stromů. Měl jsem to rád, nic nedělat a jen sledovat, jak zemi pokrývají tyto růžové květy. V této chvíli neexistoval čas, spěch nebo nějaké starosti, kterých jsem měl v životě víc než dost. Můj život závisel spíš na náhodě, než na tom jak si ho zařídím. Natáhl jsem ruku k nebi a ucítil, jak mi na ruce přistálo několik lístků. Pousmál jsem se, když mi je vítr z dlaně odvál pryč. Připomnělo mi to můj život, být stále v pohybu, cestovat od města k městu, nemít domov. Ale ani jsem ho nepotřeboval, můj domov byl tam, kde byla ona. Žena, která se o mě starala celý můj život, dávala mi pocit bezpečí, lásku a které jsem říkal matko. Říkal? Vlastně říkám, i když to má příbuzná ani není. Starala se o mě a teď se musím postarat já o ni. Onemocněla a moc času jí nezbývá.
Na svou skutečnou matku nemám žádné vzpomínky, kromě jedné staré fotografie. Je na ní usměvavá žena s dlouhými blonďatými vlasy. Ale pro mě to nic neznamená, je to jen žena které bych chtěl položit pár otázek.
Už bych se měl vrátit. Vstal jsem a vydal se na místo, kde jsme momentálně přebývali.
Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil do šera místnosti.
„Už jsi zpět ?“ozvalo se šeptem místností.
„Ano, už jsem u tebe“ a klekl jsem si k posteli. Podíval jsem se jí do tváře a věděl, že dnešní noc bude její poslední.
„Nechoď pryč, prosím“ znovu zašeptala.
„Budu tu jak dlouho si budeš přát“ tisknoucí ji ruku v té svojí.
Po chvíli mě přemohla únava, probral jsem se až ráno. Ležel jsem na zemi a stále tisknul její ruku. Trvalo dlouho než jsem se zvednut, protože jsem vědět co uvidím. Snažil jsem se to co nejvíc oddalovat, ale ta chvíle přišla a já ji znovu pohlédl do tváře. Věděl jsem, že zemře, ale stejně jsem se neubránil slzám. A nejvíc mě mrzí, že jsem usnul, když mě nejvíc potřebovala. Teď už nemám nikoho.
Z posledních peněz jsem zaplatil pohřeb, ale nemohl jsem zůstat. Moje zvyky mi veleli k odchodu.
Toulal jsem se po vesnicích a vydělával si jak to šlo, no teda moc to nešlo. Jídlo už jsem neviděl dobrej tejden.
Zas byl jeden z těch horkejch dnů. Seděl jsem na mostě a nohy si brouzdal v chladné vodě. Nemohl jsem přemýšlet, všechny myšlenky mi už došly. Byl jsem zoufalý, nevěděl jsem co mám dělat, žádné řešení se nezdálo reálné. Najednou se mi zatmělo před očima a ucítil jsem na tváři tu chladnou vodu. Neměl jsem sílu se zvednou, tak jsem s tím přestal bojovat. Bylo by to jako vysvobození. Cítil jsem jak se mi plíce začaly plnit vodou a po té mě vědomý opustilo nadobro.

Pomalu jsem otevřel oči. Čekal jsem, že uvidím nebe nebo peklo, ale já se koukal na dřevěnej strop. Nechápal jsem a snažil se rozhlídnout, určit kde jsem, ale nemohl jsem zaostřit. Po chvíli, kdy už jsem měl jen kousek k hysterii jsem slyšel skřípot dveří. Ohlídl jsem se za zvukem. Ve dveřích stála postava, já teda viděl jenom šmouhu, ale nebylo pochyb.
„Á, už jsi se vzbudil“. Byla to žena.
„Kde to jsem ?“
„Nemluv jsi ještě zesláblý“
Zmobilizoval jsem všechny síly a snažil se zvednout. Když to zaregistrovala ona osoba, přiskočila ke mně a snažila se mě opět položit.
„Tohle taky není moc dobrý nápad, přeci se nebudeme prát“ poslechl jsem, protože teď by mě stejně asi přeprala.
„Kdo jsi ?“ zeptal jsem se.
„To bych se měla spíš ptát já tebe, ale dobře, jsem majitelka tohohle domu, tvoje zachránkyně a jmenuji se Cho“
V tu chvíli se posadila na postel vedle mě a já konečně viděl její tvář. Byla krásná. Nemohl jsem z ní spustit oči. Trvalo mi dlouho než jsem ze sebe vykoktal „Já...já jsem Yoshio“
„Těší mě“ a mile se na mě usmála.

Takhle to chodilo asi ještě dva dny. Celou tu dobu jsem z ní nespustil oči a když si toho všimla začala se trošku červenat.
„Řekni mi, jak jsi mě dostala z řeky“
„No nějak se mi to povedlo, ale řeknu ti jsi pěkně těžkej“
„A jak to, že tu bydlíš sama ?“
„Za ty dva dny ses nějak rozpovídal, já se tě taky neptám jak ses do tý řeky dostal“
„To je pravda...tak promiň“
Už jsem tu byl dlouho, musel jsem pryč. Počkal jsem si na večer kdy chodí pro dřevo. Odešla. Strhl jsem ze sebe deku, oblík se a pelášil pryč.
Další dva dny jsem se potuloval kolem, vždycky jsem si našel místo odkud bylo vidět na dům Cho. Snažil jsem se vymyslet co teď budu dělat, ale myšlenky mi vždycky sklouzly k ní. Nějak jsem nemohl zapomenout na ty dlouhé blonďaté vlasy stažené do culíku, na její vůni a ani na ty neskutečně krásné zelené oči. Ležel jsem na mýtině za křovím kousek od jejího domu. Uslyšel jsem hluk, ohlídl jsem se a musel jsem se začít smát. Stála na žebříku, snažila se opravit okap a strašně se u toho rozčilovala. V tu chvíli na ní byl opravdu legrační pohled. Rozčilovala se tak moc, že nedávala pozor kam šlape a podklouzla jí noha. Žebřík se automaticky zřítil k zemi, ale Cho se chytla za ten rozbitý okap. Vysela tam a křičela o pomoc, ale nikde nikdo, až na mě. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se k ní. Okap vypadal,že se každou chvilku zřítí a taky, že jo. S velkou ránou dopadl na zem a naneštěstí Cho do mého náručí. Chvilku na mě nevěřícně koukala a pak spustila „Co tady chceš ty zrádče, člověk ti zachrání život a ty si pak zdrhneš jako by nic“
„Stačilo by říct děkuju “ odvětil jsem.
„ Děkuju! A proč jsi se vlastně vrátil ? “
Nechtěl jsem si to připustit, ale byla to pravda.
„Já.....nemám kam jít“
„No a co já s tím, a okamžitě mě pusť na zem“. Poslech jsem.
„Myslel jsem, že bych tady mohl na chvilku zůstat“
„A to jsi vymyslel předtím nebo potom co jsi odsud utek?“ Posmutněl jsem.
„Ach jo, můžu to ještě jednou zkusit. Ale zadarmo tě živit nebudu. Budeš pomáhat na domě, já na některý opravy sama nestačím“
V ten moment se mi ulevilo, že nebudu muset zase někam na ulici.
Po nějaký době jsme si na sebe zvykli. A já ji měl čím dál tím víc rád.
Byl večer přikládal jsem dřevo do kamen. Znovu se ozval zvuk starých dveří. Zvedl jsem zrak a uviděl Cho vycházet z koupelny, jen v ručníku. Prošla kolem mě a namířila si to do ložnice. Na sucho jsem polknul, s těmi rozpuštěnými vlasy mi někoho připomínala. Tu myšlenku jsem zapudil a po chvíli ji následoval. Nevím proč jsem to udělal, nemohl jsem si pomoct. Vklouznul jsem za ní do ložnice. Okamžitě začala protestovat. Tentokrát jsem neposlech a přitlačil ji ke stěně. Díval jsem se do těch krásných zelených očí. Udivilo mě, že v jejím pohledu nebyl strach nebo výčitky, spíš napětí a zvědavost. Políbil jsem ji. Nečekal jsem ani na žádnou odezvu. Vzal jsem ji do náruče a položit ji na postel. Rukou jsem ji přejel přes holé rameno. Všiml jsem si, že má přivřené oči a tak jsem ji začal pomalu líbat na krku. To už ale nevydržela ona. Přiložila mi ruce na hruď a začala mi sundávat košili. A na to jsem čekal, když moje košile byla ta tam, opatrně jsem ji vymotal z ručníku. Její drobné tělo pode mnou leželo v celé své kráse. Když jsi všimla, jak jsi ji prohlížím začala se červenat. Opět jsem ji políbil, ale tentokrát to vášnivě opětovala a já věděl, že nebude dlouho trvat a toho studu ji zbavím nadobro.
Další ráno bylo jiné, jiné než všechna rána, která jsem doposud zažil. Tentokrát jsem se neprobudil na nějakém pochybném místě, ale v objetí krásné ženy. Připadalo mi to až neskutečné, jak jsem byl po tak dlouhé době šťastný. Netrvalo dlouho a probudila se taky. Ještě měla pomalu zavřené oči, ale hned mě políbila. Byl to krásný začátek dne.
Na dnešek měla Cho naplánovaný menší úklid, kterému jsem se samozřejmě nevyhnul. Vyfasoval jsem utírání prachu. Snažil jsem se to dělat nejlíp jak jsem doved, protože by to stejně přišla zkontrolovat. A tak není divu, že v zápalu uklízení jsem si nevšiml malé krabičky schované na skříni a shodil ji na zem. Vypadlo z ní pár fotek. Nedalo mi to a začal jsem si je prohlížet. Asi při třetí fotce mě polilO horko. V ruce jsem držel tu samou fotku ženy, která mi zbyla po skutečné matce. Stejné blonďaté vlasy, stejný milý úsměv.
V tu chvíli dovnitř vešla Cho. S tázavým pohledem jsem ji podal fotku.
Usmála se „To je moje maminka, ale už zemřela. Proto tu bydlím sama“.
Vzala mi zbytek fotek a spolu s krabicí je uložila na své původní místo.
Jistě, až teď mi to došlo. Až teď jsem viděl tu podobu, ty vlasy, ten úsměv. Stál jsem na místě jak opařený a nevěřícně na ni koukal. Přemýšlel jsem o tom, že tentokrát budu muset odejít ať chci nebo ne, protože žena která přede mnou stála a kterou jsem miloval je má......sestra. Kdybych zůstal ublížil bych jí víc. Počkal jsem na noc. Usnula. Byla tak roztomilá. Naklonil jsem se nad ni a naposledy ji políbil.
„ Vždycky tě budu milovat “
Zamířil jsem do kuchyně kde jsem ji chtěl nechat pár řádků na vysvětlenou, ale nakonec jsem to shrnul do jediného slova. Odcházel jsem znovu od ní pryč do světa samoty, do světa bez lásky, do světa bez ní.

K ránu se Cho probudila. Hned ji zarazilo, že nejsem v posteli. Se špatným pocitem mě hledala po celém domě. Až v kuchyni se zarazila nad malým papírkem na kterém stálo „Odpusť“.

"He..?!" Ritsuka konsternovaně zíral na svého dlouholetého přítele a jaksi se mu nedostávalo slov.