Jediný polibek - 2. část

Lavi se jen ztěžka soustředil na knihy, co mu dal Bookman zase na zapamatování. Už druhou noc po sobě neměl klid, a pokaždé schytal od dědy ránu, že se úplně nesoustředí. Bookman ho již nějakou dobu podezíral, že by ho tu neměl tak dlouho nechávat, a měli by co nejrychleji zdejší prostory opustit, ale bylo ještě tolik věcí, co tu měli zaznamenat… Všímal si na Lavim různých náznaků, že mu to tu neprospívá a začíná se až moc starat o své okolí, ale nemohli zatím odejít. Ještě nebyl ten správný čas.
Chudák Lavi se dokonce už druhou noc pořádně nevyspal. Kvůli svým zbytečným myšlenkám si nezvládal zapamatovat tolik informací, jako jindy. Věděl, že udělal něco co neměl, a totiž… zamiloval se. Teď už si byl naprosto jistý, že před dědou musí úplně všechny náznaky skrýt. Kdyby si jen trochu všiml, že to tak je, okamžitě by ho odsud vyhnal, a odjeli by pryč. Hlas v jeho hlavě, co mu připomínal, že je nástupce bookmana, se zdál být slabší a slabší. Byl to jeho život a on byl přesvědčený, se jím stane. Nyní však věděl, že až ta doba nastane, tak ho to bude velmi bolet.
To vše se nemuselo stát. Kdyby Allena jen nechal v sladkém přesvědčení, že se spolu přetahují o Lenalee, mohl ho nadále pozorovat z dálky. Mohl pokračovat ve svých žertících na jeho účet, za kterými skrýval svoje city k němu. Ano, měl je i předtím, ale když mu je dal nyní najevo, tušil, že nezůstane jen u toho. Je to nevyhnutelné, pokud jeho city Allen skutečně opětuje. Vzal knížku a silně se s ní udeřil do hlavy. „Proč já?“ zaskuhral.
V tu chvíli mu přistála pandí pracka na hlavě. „Proč ty? Protože máš být můj nástupce! Tak pokračuj, to že jsi byl nějakou dobu na ošetřovně tě od práce nezachrání!“
„Pandoo!“ Schytal další ránu. „No taak, dej mi chvíli pauzu. Ještě nemám všechno úplně zhojené!“
Děda si jen posměšně odrfknul. „Padej do svého pokoje. Dneska ti to výjimečně odpustím, ale nezvykej si, jasné?!“ vyštěknul, a zpražil ho pohledem. Lavi radostně zakýval hlavou a pelášil pryč. Bookman o něj měl strach, sice nepoznal co se děje, ale něco mu říkalo, že je s Lavim něco v nepořádku. „Ani nevím, proč jsem mu dovolil, aby měl vlastní pokoj…“ zabručel si pro sebe, když Lavi odešel.
Jakmile za sebou Lavi zabouchnul dveře, opřel se o ně a hlasitě si povzdechnul. Nebyl si jistý, jak zareaguje, až znovu uvidí Allena, občas jeho emoce ovládly tělo, ačkoliv se učil ze všech sil svoje reakce zastavit. Rychle se převléknul a uložil ke spánku, pevně se rozhodl, že zítra Allena osloví.
Když hned z rána vyrazil, že zastaví Allena ještě před snídaní, čekalo ho nemilé překvapení. V jeho patách byl jakýsi blonďatý muž, a nespouštěl z mladého exorcisty oči. Pořád měl u sebe nějaký notes, a kdykoliv se něco dělo, hned si vše zapsal. Zrzek se k Allenovi pokoušel neustále dostat, až bude sám, ale za celý den se mu to nepovedlo. Až k večeru vytušil svoji šanci…
Allen pochodoval sám z koupele, Lavi se pokoušel nevypadat, jako že na něj celý den číhá, ale šlo to těžce. Přemýšlel, jak ho oslovit, potřeboval si s ním skutečně vše vyjasnit. To nejmoudřejší, co ho napadlo, aby ho chlapec nepodezíral, bylo, že mu prostě skočí na záda a bude dělat, že je to hrozná legrace.
Rozeběhnul se a skutečně svůj plán uskutečnil. „Aaallenee!!“ volal vesele, když na něm úspěšně přistál, aniž by se převrátili nebo spadli.
„Lavi, kde se tu bereš?“ podivil se Allen, když se na něj otočil. Jeho tvář nabrala lehce rudý odstín. Zdálo se, že ho skutečně nečekal. Lavi z něj opatrně slezl.
„Dlouho jsme si nepovídali, víš? A co je to za trapného a divného stalkera, který…“ nedořekl, protože Allen začal divoce gestikulovat. Lavi ztichl a viditelně se orosil. „Stojí za mnou, že jo?“
Nedalo se nic dělat. Lavi dnes s Allenem neseděl u snídaně, tak nevěděl, co se stalo. Vůbec se zdálo, že se v poslední době vzájemně vyhýbají, jenže hned ráno se tento muž objevil u Allena a řekl mu, že ho bude sledovat. Bylo u něj podezření, že má něco s čtrnáctým Noahem a to se nedalo přejít jen tak. Muselo se to prověřit blíže.
„Vyprošoval bych si tato slova, mladý bookmane. Bavte se dál, mě si nevšímejte,“ promluvil onen muž. Měl v ruce připravený notes a tvářil se velmi přísně.
„Tak co jsi chtěl, Lavi?“ zeptal se Allen. Očima těkal z Laviho na blonďáka.
„Jak si vás nemám všímat, když tu tak stojíte?“ ozval se Lavi a ignoroval prozatím Allenovu otázku. Ano, chtěl s ním mluvit, ale… „Já s ním chci mluvit. O samotě,“ dodal a na znamení, že vážně chce mluvit jen s ním dal Allenovi ruku okolo ramen.
Link jen povytáhnul obočí. Nezdálo se, že by s tím souhlasil, Lavi si povzdechnul. Popošel s Allenem kousek dál, ale Dvojtečka, jak ho teď v duchu nazval, udělal krok za nimi.
Lavi se pomalu naklonil k Allenovi, mladší chlapec na sobě cítil jeho dech a měl pocit, že se mu třesou nohy. Srdce se mu prudce rozbušilo ještě víc, když slyšel Laviho, jak mu šeptá do ucha, jak nejtišeji jen dovede. „Allene, počkej, až…“ začal mladý bookman, ale v tom oběma na zádech přistála těžká ruka.
„Žádné šeptání! Já všechno vidím a slyším, nic mi neunikne a podám to nejlepší hlášení,“ prohlásil Link, který se jako duch zjevil zas za jejich zády. Oba kluci nadskočili a narovnali se jako pravítka. Allen dokonce krátce vyjeknul. V omámení na něj přestal dávat pozor. Navíc si pořád nebyl jistý, jak má brát události z archy, ale na to v tuhle chvíli nebylo ani pomyšlení.
Lavi se odtrhnul od Allena a dal Linkovi přátelsky ruku na rameno. „Dvojtečko, kamaráde. Lezeš mi na nervy,“ prohlásil, trochu se na něj zamračil a pak spěšně odešel. Link zůstal jen zírat. Podle něj byl mladý Bookman neskutečně drzý. A tahle přezdívka…
Lavi s těmito komplikacemi vážně nepočítal, došel opět do pokoje a položil se na postel. Do ruky si vzal knížku, krátce se zamyslel, zatímco četl. S Allenem si rozhodně musí promluvit, o tom byl přesvědčený. A jediná možnost, co ho napadla bylo… vplížit se v noci Allenovi do pokoje…