Hřejivé mléko - DGM

Nemohla jsem spát, prostě nemohla. Obyčejně bych se šla napít teplého mléka, pro které bych probrala našeho sluhu, ale nyní… nemohu spát. Stulila jsem se blíž k polštáři a začala se chvět. Jak dlouho už jsem tady? Dva měsíce… možná… za tu dobu se stalo už opravdu hodně věcí. Pamatuji si na první večer, kdy jsem se objevila tady, v Řádu. V tu chvíli bych ani neuvěřila, že by se toho stalo tolik. Venku zuří válka mezi exorcisty a Earlem, a já jsem jedním z vojáků.
Trošku s úsměvem jsem si vzpomněla, co mi tenkrát řekl ten, kdo se ke mně od začátku choval hezky, i když jsem byla tak odtažitá a stydlivá. První večer, co jsme si přáli dobrou noc, mi prostě řekl: "Pokud nebudete moci spát, slečno Victorie, nebo se vám bude stýskat, přijďte ke mně do pokoje, a proberte mě klidně třeba ve dvě ráno." Tenkrát to řekl tak lehce a rozverně, s tím svým uhozeným úsměvem, jenže já jsem ho zpražila pohledem a odsekla něco ve stylu, že je to nevhodné, ať se zamyslí nad tím, jak mluví s osobou ženského pohlaví. Přitáhla jsem si polštář blíže, jako kdybych ho chtěla obejmout a nechat se od něj pohladit, i když vím, že to polštář nesvede. Možná proto jsem ho k sobě tak beztrestně přitáhla. Teď bych už ho tak zle nezpražila… možná bych přeci jen do jeho pokoje přišla, jenže… teď byl na misi, a já se skutečně cítila osamělá, osamělá, po tolika letech, kdy jsem se to naučila potlačovat. Dokonce ani Allen nebyl v Řádu, i s ním jsem si celkem rozuměla, odjel na misi s Lavim.
Pak jsem jen ucítila, jak mi horké slzy stékají po tváři, zamáčkla jsem do polštáře hlavu, abych ztlumila vzlyky. Proč se mi po tom praštěném klukovi tak stýská? Ale sama jsem tušila odpověď…
Cítila jsem se neskutečně osamělá, tak osamělá, jako když jsem byla malá. Už si ani pořádně nepamatuji, jaké to bylo, když jsem byla opravdu hodně malá. Otec je zlatník, tak byl často na obchodní cestě, a moje matka… Operní zpěvačka, doma bývala dopoledne, někdy i odpoledne, a pak večery trávila v opeře, kde zpívala. Moje celá společnost byli sluhové, jen jedna služka mi byla skutečně blízká, a dva učitelé. S moc vrstevníky jsem se neznala, jen občas, když byla nějaká společenská událost, tak jsem se potkávala s dětmi ostatních hostů.
Avšak to, co mě skutečně bavilo, byly knihy. Hned, co jsem se asi v pěti letech naučila číst, začala jsem projíždět naši knihovničku.
Teď jsem otřela slzy do polštáře a přetočila se na záda, chvíli jsem zírala do stropu. Knížky… kolikrát, už kolikrát mi pomohly z mého osamění?
Přečetla jsem jich na svůj věk opravdu hodně, řekla bych. Od pohádek, přes milostné příběhy, až po horory. Dokonce i dost poučných a historických knih a románů. Napadlo mě, že bych si mohla jít něco přečíst, a lehce se nad tím usmála, ale pak jsem to zavrhla, musím hned usnout. Opět jsem si přitáhla polštář a otočila se na bok, zhluboka jsem si povzdechla.
Přemýšlela jsem, kdy jsem sama nebyla. Ano, když byly plesy. Tanec, jedna z mála aktivit, které mi matka tolerovala bez řečí. Knížky podle ní sice byly dobré, ale nehodí se to tolik k dívce. Dívka má podle ní být jemná, vzdělaná tak akorát, ale nemá přesahovat znalosti muže. Také má víc dbát na etiketu. Nesmysl! Ale plesy byly skutečným potěšením, mohla jsem pouze společensky konverzovat s mými tanečníky, a tančit jsem uměla také celkem brzy. Hudba, ta nádherná hudba, která na plesech byla, moje nohy samy tančily po parketě. Když byl dobrý tanečník, nechávala jsem se vést a unášet na vlnách hudby, a vnímala jsem jen ji. Nucená společenská konverzace byla snadná, takže mi nikdy moc nevadila. Často jsem měla takové štěstí, že tanečník nechtěl ani společenský konverzovat. V tu chvíli jsem se osamělá necítila.
Horší to bylo, když byla přestávka pro hudebníky. Byla jsem nucena být v kroužku buď dospělých, kterým jsem moc nerozuměla, anebo mezi mými vrstevníky. Mezi dívkami mi nebylo moc dobře. Jedna štěbetala přes druhou, jak si koupily nového poníka, a jak ho hřebelcují každý den, jak dostaly nové šaty a vybavení do pokojíčku… ne že bych si podobné věci nemohla dovolit, ale rozhodně mě nenapadlo o nich neustále dokola povídat, navíc to bylo hrozně nudné. Jakmile jsem došla k chlapcům, změnili se. Přítomnost dívky je pokaždé změnila… už to nebyly řeči o obyčejných věcech, ale začali se dohadovat, kdo při lovu ulovil většího jelena, kdo jel rychleji na koni a podobné věci. Dělalo mě to smutnou, v tu chvíli jsem si vždy přála stát se chlapcem.
Čas plynul, za celý svůj život jsem předtím měla snad jedinou kamarádku, která ovšem bydlela na druhé straně Anglie. Psaly jsme si vždy dlouhé dopisy, ale po dvou letech byly její dopisy kratší a kratší… a pak jsem zjistila, že má nějakou zlou chorobu, která nejde vyléčit. Její dopisy ustaly… dodnes nevím, zda žije, nebo zda skutečně zemřela na svoji chorobu. Mám strach, že je to ta druhá věc, protože by mi určitě psala dopisy dál. Také mnoho četla jako já, a hezky se mi s ní psalo. Opět jsem ucítila zachvění, další slzy začaly proudit z mých očí.
Franz, Marian, Elisabeth… moji učitelé a služka. Občas jsem měla pocit, že jsou mi bližší i než moji rodiče. Sice za to byli placení, ale Franzovi vděčím za opravdu moc, on mě přeci jen naučil číst! A pokaždé měl radost, když jsem mu řekla, co jsem zas přečetla a pak mu řekla, jak jsem knihu pochopila. Byl opravdu rád, že většinu knih chápu tak, jak bych měla, i když mi bylo třeba devět let. Probíral se mnou dějiny, anglický jazyk, francouzský jazyk a podobné humanitně zaměřené věci. Marian, ten byl jinak zaměřený. S ním jsem znala základy fyziky, matematiky, a i trochu chemie, která mi ale nikdy moc neříkala. Marian byl kolikrát až rozzlobený, že některé věci nechápu, ale studium těchto věcí jsem nakonec nechala být, a věnovala se většinou Franzově výuce. Jen některé logické věci mi šly, avšak i Marianovi jsem byla vděčná, vlastně i díky němu nebyla samota tak hrozná, protože jsem byla s ním.
Opět jsem se přetočila, měla bych spát, a ne tu vzpomínat… chvíli jsem pozorovala zeď. K čemu mi bylo všechno, co jsem doma měla? Cokoliv jsem chtěla mohla jsem mít. Vzácné knihy? Cokoliv si slečna přeje. Koně? Jak si slečna přeje. Novou postel? Jen si vyberte, slečno. Pořádat ples? Jak slečna Victoria poroučí… přátele? … …
Nakonec jsem vstala a upravila si svoji krajkovanou noční košilku, co jsem měla až k zemi. Rozhodla jsem se dojít do kuchyně a nějaké to mléko si ohřát. Vypotácela jsem se z postele, a ploužila se chodbou. Ještě jsem si otírala slzy, když jsem zaslechla jakési hlasy, známé hlasy…
"Ta mise byla vážně hrozná, Allene, no, tak dobrou. Přijeli jsme dost pozdě, a ta moje uniforma je skoro rozkouskovaná, snad dostanu novou… musím se převléknout," řekl jeden hlas, hlas, který jsem ihned poznala.
"Jo… máš uniformu celou zašpiněnou, schytal jsi to pěkně, no, tak tedy dobrou noc," odpověděl mu druhý hlas, to byl jasně Allen.
Srdce se mi prudce rozbušilo. Jsou tady! Moji kamarádi jsou tady, už nebudu sama! Radostně jsem přidala do kroku a rozeběhla se tím směrem. V chodbě naproti mně šel Lavi, Allen už musel někam jít, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Rozeběhla jsem se, jak jen jsem mohla. "Lavi-san!!" volala jsem, dostala jsem od něj velmi udivený pohled, ale pak se mile usmál.
"Viki-chan? Jak to, že nespíš?" podivil se, a ještě víc, když jsem mu padla radostně okolo krku. "Pomalu, pomalu… mám uniformu celou zamazanou, ta tvoje krásná košilka se umaže…" dodal ještě, když jsem na něm byla nalepená, ale z jeho hlasu jsem slyšela trochu pobavení. Pokusila jsem se za každou cenu potlačit svoje slzy, ale nešlo to zrovna nejlépe.
"To je jedno…" řekla jsem tiše, nepouštěla jsem se, Lavi se tentokrát doopravdy zasmál.
"Copak, snad se ti nestýskalo?" zeptal se, opravdu jsem ho musela pobavit. Neodpovídala jsem, jen jsem na něm stále visela. "Stále platí, že můžeš přijít ke mně do pokoje, pokud ti bude smutno," řekl tiše, a maličko mi pocuchal vlasy. Zvedla jsem hlavu, radostně se usmála a zakroutila hlavou.
"Děkuji za nabídku, ale už půjdu spát, jsem velmi unavená," špitla jsem a odtáhla se. "Dobrou noc, Lavi-san…"
Lavi za mnou ještě chvíli stál, nejspíš vůbec nic nechápal, ale já neměla sílu mu nic vysvětlovat. Jakmile jsem došla do svého pokoje, tak jsem velmi rychle usnula i bez svého teplého mléka. Místo mléka mě hřála myšlenka, že už nejsem sama…