Jediný polibek

Stala se věc, která mladému exorcistovi pomotala hlavu. Nikdo nevěděl jak, ale stala se. Chlapec seděl ve svém pokoji a hlavu měl v dlaních. Tichý vzdech, který z něj občas vyšel byl sice sotva znatelný, ale o to procítěnější. Maličká zlatá kulička se starostlivě vznášela okolo jeho hlavy. Byl sice rád, že je tam s ním a pokouší se ho rozveselit, ale nebylo to úplně ono.
„Tim, to bude v pořádku, jen si to musím utřídit v hlavě,“ řekl jí a trošku do ní dloubnul. To bylo divné. Normálně by jí poděkoval a pak se mile usmál, načež by byl trochu veselejší. Trápil ho snad ten podivný muž, co se objevoval, kdykoliv se podíval do zrcadla? Nebo to, že když nyní opět objevil mistra, tak bude muset platit další spoustu dluhů? Ne, jeho trápení bylo naprosto odlišné. Člověk by řekl, že je také naprosto obyčejné a nicotné, v porovnání s předchozími věcmi, ale jemu to tak v tuhle chvíli nepřišlo.
Položil se na postel, zlatý golem se mu usadil na čele, ale Allen ho pouze odehnal rukou. Timcanpy vycenila zuby a nakonec se rozhodla ustoupit. Tohle bylo nad její síly, jenže bohužel nebyla jediná, kdo si všiml, že ho něco trápí. Oba zaslechli zaklepání na dveře a Timcanpy hned ke dveřím popoletěla. Allen mlčel.
„Allen-kun? Jsi tam? Tak odpověz, nemůžeš být pořád zavřený ve svém pokoji!“ byl to dívčí hlas.
Lenalee… Problesklo mu hlavou. „Co chceš?!“ řekl poněkud podrážděněji, než chtěl. Zase mu docházelo, co je špatně. Kdysi se mu tahle dívka líbila, přišla mu neskutečně roztomilá, ale nyní? … Dokonce si myslel, že se o ni tak nějak podvědomě přetahuje se svým kamarádem Lavim. Ale co mu to bylo platné, když tenhle pocit byl už dávno pryč? Nyní bylo všechno vzhůru nohama a to jen kvůli tomu, co se odehrálo na arše. Dívka drze a bez varování vešla dovnitř. Změřila si ho pohledem a trošku se zamračila.
„Allen-kun! Co se stalo? Od doby co jsi pryč z ošetřovny, s námi skoro vůbec nekomunikuješ, jen tu jsi zavřený.“ Nebyl si jistý, jestli z její hlasu zní víc zloba, anebo starost.
„Lenalee-chan, to nic není. Jsem jen trochu unavený a potřebuji klid,“ pokusil se ji odbýt, ale ona se tak snadno nedala. Popošla až k němu a nanutila se mu na postel.
„No tak, mě to můžeš říci. Chci ti pomoci, to přeci víš, ne?“ Ucítil její ruku na své ruce, moc se mu nelíbilo, že se ho dotýká. Opravdu, co se mu to jen stalo?
Mlčel.
„Tak si dělej co chceš. Ale jsem na tebe rozzlobená, chtěla jsem ti jen trochu pomoci, nebo alespoň zjistit, co se ti stalo, a ty takhle!“ potlačila slzy, čehož si Allen všimnul, a jak přišla, tak zase odešla.
Bylo to divné. Věděl, že určitě plakala, ale nyní to s ním nic moc nedělalo. Ano, bylo mu to trochu líto, že ji rozplakal, byla to jeho kamarádka, ale neprožíval to jako dříve. Jako v době, kdy se mu líbila.
Co zapříčinilo, že se mu přestala líbit? Nebyl si jistý… ale věděl, že se to stalo na arše. Tím jediným si jistý byl…

Ještě v místnosti s Road a Tykim pociťoval žárlivé pocity, když Lavi uklidňoval Lenalee, která zas měla na krajíčku. Ještě tam se chvěl nejen vztekem, že Noahové opět zasahují, a krutě zasahují, a ještě tam se také chvěl onou žárlivostí. Nepřál si, aby si ti dva byli tak blízko, jak se jen přepočítal.
To, co netušil, bylo, že ho bookman-učedník tajně sledoval. Sledoval každou jeho reakci a už vůbec netušil, že si je vykládal naprosto správně, až děsivě správně. Ani sám Allen o sobě v tomhle směru nic nevěděl. Možná věděl, ale v životě by si to nepřiznal. A to bylo možná jen dobře.
Boj byl v tu chvíli nevyhnutelný. Jenže… zatímco měl Allen plné ruce boje, a neměl absolutně čas na nějaké pocity, se Lavi potýkal ve světě stvořeným Road se všemi hrůzami jeho vlastního srdce. V tuhle chvíli si uvědomil dost zásadní věc, je sice bookman, a nějaké city jsou zbytečné, přímo zakázané! Jenže… srdci občas člověk neporučí. Road na něj mohla poslat zběsilou Lenalee, mohla na něj poslat i Yuua, který ho zabolel více, ale s tím se ještě popral. Jenže pak… když se objevil jeho kamarád Allen, nastal problém. Věděl, že to všechno jsou pouze iluze, ale i tak ho celá situace zabolela…
A zatím, jeho srdce podle slov Road zemřelo. Jeho tělesná schránka zaútočila na Allena a zde to začalo být krizové. Zmatený Allen, na kterého útočil Lavi, začal být zoufalý. Měl o něj tak nepředstavitelný strach… tak strašný strach… Nebyl si jistý, proč byl tak silný. Doufal, že pokud ho obejme, tak jeho slova mocněji doputují k Laviho srdci, ale moc to nezabralo. Navíc s ním nedokázal bojovat, bylo to naprosto nemožné. Ale to hřejivé objetí, které mu věnoval, v něm samotném nechalo nějaké stopy. Vůbec to neplánoval, natožpak aby to čekal. Jeho srdce se pod tím dotykem chvělo a on to nedovedl popsat. Ani nevnímal Lenaleeniny skřeky, srdce mu prudce bušilo, ale nebyl si jistý, jestli to nebylo pouze tím strachem o Laviho.
Lavi se ukázal silný, Road porazil. Aktivoval svoji innocence takřka naplno, a také se dostal z jejího světa. V tu chvíli k němu Allen doplachtil s výkřikem: „Nenechám tě zemřít!!“ Vidět Laviho v těch plamenech bylo pro něj něco šíleného.
Jejich ruce se v ten moment dotkly, když bělovlasý chlapec uchopil spolu s Lavim kladivo. Obestřel je plášť Crown Clowna a Allen zvednul hlavu. Lavi byl již ve svém těle i duchem, a když zvedl oči k Allenovi, v jeho oku se objevila zvláštní jiskra, ale tvář zůstávala stále stejně ztuhlá. Ani jeden nevěděli jak se to stalo… jejich rty se nebezpečně přiblížily a přitiskly na sebe. Nejdříve lehce, váhavě a něžně. Potom již pevněji a s plným přesvědčením, že po polibku oba touží. Lavi opatrně zvedl svoji ruku, ve které nedržel kladivo a své prsty zapletl s Allenovými vlasy, mladšího chlapce nechal takřka bez dechu.
Pro všechny ostatní, co to sledovali zvenčí, a nic netušili, to bylo děsivé. Ti dva zůstali uvězněni uvnitř čehosi podivného a to bylo to jediné, co viděli. Jakmile se pilíře rozprskly, oba lapali po dechu. Allen si nebyl jistý, co by měl dělat, ale Lavi vše sehrál skvěle. Dokonce se před ostatními zvládli přátelsky kočkovat, jako dříve, jenže něco v jejich pohledech bylo jiné.

To byl onen osudný zlomový bod. O něm musel Allen stále přemýšlet. A to ho tak strašně trápilo. Měl teď strach Lavimu čelit, nebyl si jistý, co by měl dělat a jak by se měl teď chovat. Co ovšem netušil bylo, že v tom zmatku není sám… Ten jediný polibek převrátil jejich světy vzhůru nohama.