Jediný polibek - 3. část

„Ale Bak Chan-chaaan, ty mě vůbec neposloucháš!“ zakňučel Komui do telefonu, na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho a pak se ozval hrozný křik.
„KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT, ABYS ORE-SAMA NEŘÍKAL TOU PITOMOU ZDROBNĚLINKOU?!“
Komui až nadskočil. Opravdu se někdy umí vážně rozohnit, a to na něm bylo tak zábavné. „Nejsi tu ani tři hodiny, a už mi chybííííš,“ skučel Komui dál. Neubránil se ani krátkému smíchu, když si představil, jak se Bak asi tváří.
„No neříkej. Přestaň si ze mě dělat legraci, vždyť archou můžeš projít kdykoliv. A už vůbec nevěřím, že bych ti chyběl zrovna já. Radši mi prozraď pravý důvod, proč mi zase voláš.“
„No dobrá,“ Komuiův hlas zvážněl a Bak pochopil, že teď jdou všechny žerty stranou. „Ten Howard Link, co ho Levelierr poslal, mi dělá starosti. Allenovi naprosto věřím, ale mám strach, že by se přeci jen něco mohlo objevit.“
„Já si to uvědomuji, ale co s tím chceš dělat? Teď tam nikoho nemáš, že ne? No, za chvíli jsem tam. Díky žes mi zavolal, bez důvodu bych se k vám jen těžko dostal. A také chci mluvit o tom vejci, co se našlo.“ Bak raději nezmínil, že dostal také důvod cestovat archou, což ho neskutečně fascinovalo. A za něj byl rád.
„Jistě, neměj strach, Baku. Všechno pečlivě ukryju. Reever mě sice stále hlídá, ale na tohle nikdy nepřijde, Baku-chaaan!“
Tút… tút… tút…
„… on to položil?“ podivil se Komui a nevěřícně zíral na sluchátko. Nakonec ho s povzdechem položil také. Jedno bylo jisté, Bak za ním přijde.

Byla noc. Celý Řád byl v klidu, až na místo, kde se skrývalo vejce z archy. Okolo vejce bylo hodně vědců, a zkoumali ho.
Lavi cítil, že konečně nastala jeho chvíle. Už rozmýšlel, co Allenovi poví. Měl z toho tak trochu strach. Nevěděl, čeho přesně se obává. Že by odmítnutí? Nebo… spíše naopak? Nebyl si ani jistý, jak by měl zareagovat, pokud Allen svoje city potvrdí. Bál se, bál se ještě víc namočit a ještě víc se s Allenem sblížit. Byl si naprosto jistý, že jeho počínání coby budoucí Bookman je velmi špatné, ale nemohl si prostě pomoci.
Došel až k pokoji Allena, jaká škoda, že ho měl na jednom z nejrušnějších míst, poblíž jídelny. Ale byla relativně klidná noc, a nikde nikdo… Lenalee byla stále ještě na ošetřovně, tak určitě nepůjde po chodbě a neponese bratrovi kávu, tím si byl jistý.
Našlapoval opatrně a při sebemenším nezvyklém nebo až moc blízkém zvuku ztuhnul na místě a přilepil se ke stěně. Tímto způsobem došel až k pokoji Allena, sáhnul pro vypínači světel pro tuto chodbu, aby je neprobralo světlo. Potom přiložil ucho na dveře a pokusil se zjistit, jestli Link spí. Měl pocit, že slyší lehké a tiché oddechování… komu jen patřilo? Lehce roztřeseně sáhnul po klice a nakouknul dovnitř. Jakmile si jeho oči přivykly na zdejší temnotu, všiml si, že Dvojtečka spí na zemi přímo před postelí Allena. Zamračil se. Bude se těžko překračovat, a jak to udělat, aby ho Allen neprobral, až se probere sám? Mírně se orosil.
Našlapoval lehoučce jako myška, a trhnul sebou, když se Dvojtečka převalil. Udělal dalších pár kroků, zdálo se, že spí docela tvrdě, ale i tak nehodlal nic riskovat. S největší opatrností ho překročil a zatřepal s Allenem. Nic se nedělo. Lavi neustále kontroloval, zda se něco neděje, když ucítil pevně ruku na svojí noze. Trhnul sebou a srdce se mu tím úlekem div nezastavilo, podíval se tam. Ale… zdálo se, že blonďák stále spí, i když ho pevně drží za nohu. Měl pocit, že i slintá ze spaní, co teď? Pokoušel si udržet chladnou hlavu, ale cítil, že začíná mírně panikařit. Že by tohle přeci jen nebyl tak úplně dobrý plán? Jenže… byl jediný, co se dal uskutečnit a mohl být úspěšný.
„Allene…“ zašeptal Lavi, zatímco přemýšlel, jak svoji nohu vyprostí ze sevření. Allen něco zamumlal a Lavi mu rychle rukou ucpal pusu. Tohle nepůjde… rychle přemítal, co by Allena probralo. V Řádu je bezpečí, tak si očividně troufá usnout tvrdě, ale…
Trochu zoufale s ním znovu zatřásl, a znovu ztuhl hrůzou. Ucítil totiž u svojí nohy pohyb, ale to ho jen Link přitiskl blíž k sobě. Teď měl obě ruce okolo jeho nohy a tvář k ní přitisknutou. „Jestli se odsud dostanu v pořádku, bude to zázrak…“ pomyslel si zrzek, a znovu se na Allena otočil.
Vypadal tak nevinně a zranitelně. Jemně ho pohladil po tváři svými prsty, když ucítil, že mu k ní vystřelila Allenova ruka. Allen byl vzhůru a probodával ho svýma očima. Už chtěl skoro něco říci, ale Lavi mu rychle dal prst na rty. Pak bezhlasně ukázal na Linka u jeho nohy a naznačil gesty, ať mu pomůže se ho zbavit. Allen kývl hlavou, že rozumí. Oba se teď opatrně pokusili, aby ho Link pustil. Odtahovali mu ruce, ale on ne a ne povolit. Oba začali být zoufalí, co když se skutečně probere? Ale odpověděl jim sám od sebe, Laviho nohu pustil a převalil se na druhý bok. Oba si oddechli, pak se rychle sebrali a jak nejtišeji mohli, se vyplížili z pokoje.

Ještě té noci se Bak vydal na hlavní velitelství. Tak trochu utekl Wongovi, nebyl si jistý, jestli chce, aby věděl kam jde. Bylo to trochu divné, proč by neměl vědět něco takového? Vždy byl vůči němu loajální, ale už bylo pozdě mu to říkat. Nyní by to bral jako zradu, kdyby se dozvěděl, že se Bak vyplížil sám z asijského oddělení. Doufal, že ho nenapadne vydat se přes archu jeho směrem. Wong to povolení má.
Tiše kráčel ztichlým velitelstvím, a doufal, že se neztratí. V Komuiově kanceláři byl už několikrát, ale ta možnost tu vždy byla. Ale ne, on je přeci úžasný, jemu se to stát nemůže!
S nově nabytým sebevědomím kancelář objevil. Ani se nenamáhal s klepáním, je přeci hlavou celého asijského oddělení! Komui je sice o něco víc než on, ale znali se už dlouho. Bakua dodnes trochu zžíralo, že se on stal něčím lepším, než Bak, a byl pro něj rival, ale i tak se s ním rád bavil. Měli spolu mnoho společného.
„Komuii, jsi tu?“ zeptal se opatrně, jak vešel do místnosti. Trochu neochotně našlapoval na miliony papírů, co byly všude po zemi. Mračil se, takovýhle chlap skutečně dostal tak důležité místo? Vždy o tom přemýšlel, neustále ho to hlodalo.
Trochu vypísknul, a ne zrovna mužně, když mu přistála něčí ruka na rameni. „Bak Chan-chan dorazil?“ ozvalo se vesele. Byl to samozřejmě Komui. Bak rázně stáhnul jeho ruku ze svého ramena a věnoval mu trochu nazlobený pohled.
„Neříkej mi tak. Copak jsi posledně neslyšel? No, a teď k tomu, co jsme chtěli probrat…“ začal mluvit. Pak se krátce zamyslel a oba se přesunuli ke stolku. Mluvili spolu opravdu dlouho a po nějaké době to vypadalo, že se trumfují v tom, kdo bude používat šroubovanější slova. Nikdo tuto nepsanou soutěž nevyhrával. Inteligenčně jsou na tom stejně, i když by si to možná ani jeden nepřiznal. Rozuměli si báječně jako vždy, když vedou ty dlouhé hovory po telefonu a jako v době, kdy spolu trávili hodně času v Asijském oddělení.
Uplynula možná hodina, možná dvě, když oba ztuhli a okamžitě zmlkli. Na chodbě totiž zaslechli kroky. „Kdo… kdo to je?“ zeptal se Bak trochu poděšeně, protože nechtěl, aby přišel Wong. Komui nastražil uši.
„Tyhle kroky neznám… to je zvláštní…“
I Bak se zaposlouchal. „Ale já ano! Jak… jak mě našel? Vždyť… ne, nesmí mě tu vidět, bude to brát jako zradu,“ zaskuhral Bak, pak skočil šipku pod stůl. „Komuii, jestli to bude Wong, tak mu neříkej, že jsem tady. Chci si s tebou ještě víc promluvit, a takhle by mě zahnal zpět,“
Komui kývnul, jakože rozumí. Jak Bak zalezl pod stůl, Komui také zamířil ke stolu, aby se k němu posadil. Dveře se otevřely a vážně v nich stál Wong. „Komui-san! Bak-sama zmizel. Neviděl jste ho někde? Jindy když někam jde, tak mi vše poví. Ale nyní… hledám ho všude, mám o něj strach!“ spustil hned, jak došel. Komui se víc přitisknul ke stolku i se židlí, aby Bakua schoval.
Bak… měl nyní dost zajímavý výhled. Místo pod stolkem nebylo zrovna velké, protože stůl byl z jedné strany uzavřený. Nemohl se moc pohnout, ale zíral Komuiovi přímo do rozkroku. Postupně rudnul, a nevěděl co dělat, jenže… Wong byl venku a mluvil o něm. Opravdu nemohl vylézt ven, proč mu zatraceně neřekl kam jde? Teď už bylo pozdě…
„Nevím, nevím, Wong-san,“ odpověděl Komui, byl v pokušení Bakua udat. Byla by to asi legrace, jenže to, co pak řekl Wong ho zastavilo…
„Pokud ho najdu, tak ten s kým je pěkně zaplatí! To, že Bak-sama odešel jen tak, bez mého vědomí, to mu vážně není podobné. Musí to být vážné,“ postěžoval si.
Bak si pod stolem zakrýval oči. Cítil také, že se mu začíná objevovat vyrážka. Proč? Co komu udělal? A ke všemu se Komui zasunul víc do stolu. Bak zaúpěl… ale ta slova, Wongova slova. Udělal by něco Komuiovi? … rozhodně by byla zábava to zjistit. Ale co mohl udělat z této pozice? Ukázat se nechtěl, ale jisté bylo, že ho teď Komui neodhalí, ať se stane cokoliv. Co takhle se pobavit na jeho účet? Stejně si svoje místo určitě nezasloužil… Bak přemáhal postupující vyrážku a ruku natáhnul k rozkroku Komuie, jemně v tom místě sevřel ruku. Komui ztuhnul.
„Ale to nebude tak zlé, Wong-san,“ začal pomalu Komui. Pokoušel se uklidnit. Tohle si Bak-chan vypije! „Určitě si jen někam odběhnul, nebo třeba někde usnul? Nebo se dokonce ztratil?“ zkoušel to.
„Ztratil?! Ach ne, to by bylo vážné… musím ho okamžitě najít!“ zaúpěl Wong a vyběhnul rychle z Komuiovy kanceláře.
Oběma se ulevilo, jen Bak trochu litoval svého činu, protože ho Komui hned vytáhnul za lem jeho uniformy. „Bak-chan?“ zeptal se nebezpečně a zíral mu do očí. Bak nasadil povýšený pohled. „Co to mělo znamenat?“ Komui sice naprosto věděl, že Bak ho zkoušel dostat do problému, ale i tak se zeptal.
„Nic,“ zněla odpověď od Bakua, ale z Komuiovy strany už nevyšlo jediné slovo. Všechno, co celou situaci vystihlo z jeho pohledu, byl naprosto nečekaný a dost vášnivý polibek… pak nastalo ticho.